Rozkol roku 1947 a studená válka

Rozkol světa, který se ustavil v roce 1947, nevycházel z jaltsko-postupimského projektu. Naopak, rozkol byl jeho porušením, odklonem od jeho principů. A zároveň zkouškou odolnosti nového mezinárodního systému. Zkouškou rozdílu mezi ideálem a realitou.

Rozkol výrazně oslabil regulátory první úrovně (právní normy). Byly konstruovány tak, že mohly efektivně fungovat pouze při souhlasu hlavních hráčů. O to více rostla role regulátorů druhé (neformalizovaná pravidla) a zejména třetí úrovně (nepsaná „ponětí“). Právě ty určovaly prostředky boje o „sféry vlivu“. Mimochodem, hranice těchto sfér nikdy nebyly pevně stanovené ani zakotvené. Vedl se o ně boj. Strany nepromarnily příležitost podkopávat sféru protivníka zevnitř a podporovat tam antisystémové síly. Metody byly regulovány „podle ponětí“. V zásadě se mělo za to, že „pán své sféry“ si v ní může dovolit více než protivník.

V „zóně volného lovu“ (ve třetím světě) také lov nebyl až tak volný. USA a SSSR mohly po celém světě vést „proxy války“ cizíma rukama a přitom porušovat mnoho bodů Charty OSN. Přesto se všemožně vyhýbaly přímému bojovému střetu vlastních ozbrojených sil, protože se obávaly, že eskalace povede k čelnímu střetu. To byl velmi důležitý neformální omezující faktor.

Přímé vojenské obsazení cizího hlavního města s cílem dosadit tam „svou“ vládu (s dodatečně sepsanou „žádostí o pomoc“ a dalším podvodem) bezpochyby spadalo pod mezinárodně uznávanou definici agrese (přímo odporovalo formálním normám-regulátorům). Takové věci se stávaly zřídka. „Ponětí“ vyžadovala rychlost při provedení podobné speciální operace. Aby byl šokovaný svět postaven před hotovou věc a nedošlo k uvíznutí v dlouhé válce. Uvíznutí už totiž bylo „proti ponětím“ a přinášelo těžké mezinárodní následky. Především pro toho, kdo uvízl. SSSR takto uvízl v Afghánistánu…

K regulátorům druhé úrovně (neformalizovaným pravidlům) lze zařadit připravenost stran zdržet se hrozeb použití jaderných zbraní k prosazování aktuálních politických požadavků. Existoval tichý souhlas, že jaderné zbraně existují výhradně proto, aby odradily protivníka od prvního jaderného úderu (doktrína jaderného odstrašení). Nebylo to zakotveno v žádné smlouvě ani jiném mezinárodně-právním aktu, ale dodržovalo se to.

Nakonec na všech třech úrovních působil základní zákaz, který umožnil zachovat stabilitu systému i v nejnepokojnější době: zákaz anexí, jednostranného ozbrojeného překreslování mezinárodně uznaných hranic. O významu tohoto zákazu, jehož porušení dvakrát vedlo ke světovým válkám, jsem psal opakovaně.

Mezinárodní systém roku 1945 obstál ve zkoušce studené války. Zaprvé nedovolil, aby přerostla v novou „horkou“ světovou válku. Zadruhé si i přes všechna odchýlení od svých principů zachoval to hlavní: zaměření na omezování státního násilí, vnějšího i vnitřního. Lidská práva byla součástí světové agendy. Vedla se o nich jednání. Pokrok v této oblasti si razil cestu navzdory všem klikatým odbočkám, selháním a excesům. Diktatury se stávaly „ostýchavějšími“, snažily se alespoň předstírat dodržování určitých pravidel slušnosti. A studená válka skončila masovým zhroucením diktatur, jak sovětského typu, tak „antikomunistických“. Rozdělení světa na nějaký čas zdánlivě zmizelo. A nebyl to rozpad „systému roku 1945“, ale překonání jeho odchylek, návrat k původní normě.

Nebudu zde rozebírat otázku, co se stalo potom, proč nenastal Fukuyamou vyhlášený „konec dějin“ a kvůli jakým prvotním a pozdějším hříchům světový řád roku 1945 neobstál v dnešní zkoušce. Pouze konstatuji, že dnes byly převráceny ty jeho základy, které zůstávaly nedotknutelné i v nejbouřlivějších letech studené války. Především zákaz anexí, po jehož prolomení se očekávaně začaly hroutit i další principy. Mezinárodní instituce pověřené udržováním světového řádu prokazují naprostou nefunkčnost. A dnes už všichni jednají bez ohledu na ně. Někdo z donucení, protože tyto instituce nikoho před ničím nechrání. A někdo si to tak přál už dávno.

Trump, Venezuela a rozpad světového řádu

Trump nejen doráží mezinárodně-právní systém roku 1945, který byl nalomen už před ním. Zásadně mění samotné cíle jakékoli globální války. Stejně jako druhá světová válka začínala jako válka o světové uspořádání, způsob života a hodnoty. Trump z ní stále více činí něco podobného první světové válce — střet predátorů o rozdělení kořisti.

Reagan usiloval o zničení „komunistického“ systému stranických diktatur. Trump sní o tom, že bude dosazovat generální tajemníky vládnoucích komunistických stran. A zároveň nejvyšší ajatolláhy. Výhradně kvůli kontrole nad zdroji.

Nedávno jsem psal, že důležité není, zda je ještě možná oprava shnilých konstrukcí, nebo zda jsou beznadějné a určené ke zbourání. Důležité je, co přijde potom. Už se kreslí takový obraz: „Směsice koalic, konfliktů a rovnováh, kde každé narušení rovnováhy sil vede ke střetu, a teprve po něm jsou vedeny nové dělicí linie — a ty bude pak třeba z obou stran střežit… Obchodní nákladní lodě budou plout v konvojích pod ochranou něčích válečných lodí a samy si pořídí nějaká děla. A trasy migrace budou určovány nejen poptávkou po pracovní síle, ale i poptávkou po žoldnéřích.“ To je program nového středověku. To je kříž nad „velkým evropským modernizačním projektem“, který vychází z renesance a osvícenství. Je to možné. Ale v tomto „krásném novém světě“ nebude místo ani pro demokracii, ani pro lidská práva.

V kapitalismu (stejně jako v mnoha jiných věcech našeho světa) jsou zakotveny dva principy — predátorský a humanistický. Liberální kapitalismus šel cestou postupného vytlačování prvního druhým. Se všemi dramatickými odbočkami, ale šel. Právě tak jsem chápal pokrok. Trumpismus je obnažený zvířecí škleb kapitalismu, který hrozí během několika století vymazat jeho progresivní výdobytky. A to bude znamenat historickou porážku západní civilizace. O to usiluje její nepřítel. Snaží se ji učinit podobnou sobě.

Demokracie je politický systém, který omezuje nadvládu silných kolektivní vůlí společnosti. Právě z ní vychází i mezinárodní systém, který omezuje svévoli silných kolektivně přijatými pravidly, tedy mezinárodním právem. A právní systém je systémem právě proto, že jsou jeho různé prvky vzájemně propojeny. Právo svrhnout diktaturu zvenčí kvůli porušování lidských práv je propojeno s nadřazeností mezinárodního práva nad „národní suverenitou“. Subjektem takového rozhodnutí může být pouze mezinárodní společenství. Svět, v němž si jednotlivá demokracie přisvojuje právo podle vlastního uvážení soudit diktatury, nebude světem demokracií. Bude to svět archaického imperialismu.

Pokud odhodíme pokryteckou politickou korektnost, lze to formulovat takto: nový mezinárodně-právní systém bude vytvořen po skončení nové světové války vítězi. Ale důležité není, zda lze ještě obnovit konkrétně historický jaltsko-postupimský systém (samozřejmě s určitými změnami), nebo zda bude třeba nový systém napsat „na čistý list“ po zhroucení starého. Důležité je, co bude nový systém představovat. Důležité je, za jaký světový řád v této válce bojuješ ty.

Aleksandr Skobov
březen 2026, věznice T-2 „Jelecká krytka“