Jsou Rusky a stály nebo stojí proti režimu vlastní země. Některé dokonce se zbraní v ruce. Jsou a byly na seznamech nepřátelských živlů, zahraničních agentů, teroristů i extrémistů. Jestli je do hnutí odporu dovedla touha vyrovnat se mužům, nevíme. Víme, že si chtěly zachovat čest a čisté svědomí. Nebo zkrátka jen nebyly lhostejné.
Natalija GORBANĚVSKAJA | Taťána BAJEVOVÁ | Larisa BOGORAZOVÁ
Tři z osmi: Tyto ženy spojuje především účast na demonstraci osmi statečných proti okupaci Československa, která proběhla na Rudém náměstí 25. srpna 1968.
Natalija Jevgeněvna Gorbaněvskaja (1936 – 2013) byla ruská disidentka básnířka, a překladatelka z polštiny. Za svou disidentskou činnost byla později prohlášena za duševně nemocnou a násilně držena v psychiatrické léčebně. Byla také zakladatelkou a první redaktorkou samizdatového zpravodaje Kronika současných událostí, který dokumentoval porušování lidských práv v SSSR. Po emigraci žila ve Francii, ale po celý život se hlásila k odkazu odporu proti totalitě a k solidaritě s Československem.
Taťána Alexandrovna Bajevová (1947–2025) byla sovětská disidentka a osmá a nejmladší účastnice demonstrace. Po zatčení se ostatním podařilo přesvědčit vyšetřovatele, že se na místě ocitla náhodou. Proto jako jediná unikla soudu. Přesto čelila výslechům a nadále se angažovala v lidskoprávním hnutí. Dlouho byla veřejnosti téměř neznámá, samotní účastníci demonstrace její jméno pro její bezpečí nezveřejňovali. V roce 2018 převzala v Praze společně s dalšími účastníky protestu cenu Gratias Agit udělovanou českým ministerstvem zahraničí.
Larisa Josifovna Bogorazová (1929 – 2004) byla filoložka, spisovatelka a jedna z vůdčích osobností sovětského hnutí za lidská práva. K disentu ji přivedla mimo jiné perzekuce jejího manžela, spisovatele Julije Daniela. Patřila mezi hlavní organizátory protestu a po zatčení byla odsouzena ke čtyřletému vyhnanství na Sibiři. Po návratu pokračovala v obraně politických vězňů, podílela se na šíření samizdatu a stala se jedním z morálních symbolů odporu proti sovětskému režimu. O demonstraci řekla, že „chtěli ukázat světu, že i v Sovětském svazu existují lidé, kteří myslí jinak“. Zůstala aktivní obhájkyní lidských práv až do své smrti.
Nina LITVINOVOVÁ: neúnavná bojovnice za politické vězně
Nina Michajlovna Litvinovová (1945–2026) byla vědkyně, disidentka a lidskoprávní aktivistka. Byla také sestrou Pavla Litvinova, posledního žijícího statečného, který se v roce 1968 zúčastnil protestu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Profesí byla mořská bioložka a oceánografka. Nepatřila k veřejně známým politickým osobnostem ani profesionálním aktivistům; většinu života strávila vědeckou prací. Současníci ji popisují jako člověka, který se vyhýbal publicitě.
Již od 60. let se podílela na podpoře osob pronásledovaných z politických důvodů a jejich rodin. V době Sovětského svazu pomáhala udržovat kontakty s vězněnými a vyhnanými disidenty a podílela se na organizaci praktické pomoci. Po rozpadu SSSR pokračovala v občanské a lidskoprávní činnosti, zejména podpoře politických vězňů.
Paní Ninu de facto zabil současný ruský režim. Statečná žena odešla z tohoto světa dobrovolně 12. května 2026. V dopise na rozloučenou napsala, že už nedokáže dál žít – kvůli válce proti Ukrajině, represím v Rusku a utrpení lidí vězněných za odpor proti válce. Napsala, že se cítí bezmocná, protože nedokáže politickým vězňům účinně pomoci.
Na rozloučení s Ninou Litvinovovou se pravděpodobně sešla většina skutečné současné ruské elity, kterou se režimu dosud nepodařilo vyhnat nebo zlikvidovat.
Viktoria IVLEVA: Ruska, která si nevybrala mlčení. Vybrala si Ukrajinu.
Viktoria Ivleva je ruská fotografka, novinářka a dobrovolnice. Do dějin dokumentární fotografie se zapsala snímky z místa, kam se téměř nikdo nedostal: dovnitř zničeného čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny. Za reportáž z nitra černobylského reaktoru získala v roce 1992 ocenění World Press Photo.
Po roce 2014 patřila mezi ty ruské novináře a veřejné osobnosti, kteří otevřeně a dlouhodobě podporovali Ukrajinu. Nezůstalo jen u slov. Pomáhala civilistům z Donbasu, vozila humanitární pomoc, podílela se na evakuacích a psala o lidech, jejichž životy roztrhla ruská válka.
Protestovala na Puškinově náměstí v Moskvě za propuštění ukrajinského režiséra Olega Sencova a koupila jídlo pro zajaté ukrajinské námořníky uvězněné ve věznici Lefortovo. V roce 2021 označila probíhající rusko-ukrajinskou válku za svou „nejhlubší bolest“. Říkala, že bojovat s blízkým sousedem a přítelem je tragédie. A že kdyby Rusko mělo normální vládu, první věc, kterou by udělalo, by bylo zastavit válku, padnout před Ukrajinci na kolena za to, co jim udělalo, zaplatit reparace a požádat je o odpuštění. Zdůrazňovala také, že je „tak zřejmé, že Ukrajina je slabší a je to jejich země“.
Za své postoje nesla následky. V listopadu 2021 ji v Moskvě zadržela policie kvůli osamělému protestu na Puškinově náměstí na podporu ruské lidskoprávní organizace Memorial. Následně dostala pokutu 150 000 rublů a byla shledána vinnou z porušení zákonů o veřejných shromážděních.
Po začátku plnohodnotné invaze jezdila do Bachmutu jako dobrovolnice, pomáhala s evakuací obyvatel a teprve potom z toho vznikaly fotografie a reportáže.
Její příběh je silný právě svým kontrastem. Kdysi fotografovala následky největší jaderné katastrofy 20. století. Dnes dokumentuje následky jiné katastrofy – ruské války proti Ukrajině.
ZIRKA: z pařížského módního domu do kurzu paramediků
Zirka je důstojnice Legie Svoboda Ruska, paramedička a instruktorka bojové medicíny.
Ruska, která před válkou žila v Paříži, vystudovala Sorbonnu a věnovala se vývoji a výrobě luxusních syntetických krajek pro segment haute couture u jednoho z nejznámějších módních domů. Po obhájení disertace plánovala doktorát, vypukla ale válka. Zirka navzdory úspěšné profesní kariéře opustila Paříž a vstoupila do řad ruských dobrovolníků bojujících na straně Ukrajiny. Její rozhodnutí zásadním způsobem ovlivnily zprávy o událostech v Buči.
“Všichni si pamatujeme tu chvíli, kdy jsme se dozvěděli o Buči. Všichni. Všichni si pamatujeme tu minutu, kde jsme seděli, co jsme dělali,” říká o tom Zirka. “Napsala jsem na ukrajinské velvyslanectví, vojenskému výboru, prostě – vezměte mě, prosím, do Ozbrojených sil Ukrajiny. A oni: chápejte, to není možné. Já na to: nic nechápu, říkám, můžu prostě přijet a umřít za vaši zemi, prosím? Děkuji.”
Její komunikativnost i zkušenosti ji de facto předurčily k tomu, aby se záhy stala jednou z mediálních tváří Legie. S několika spolubojovníky účinkuje v podcastu Odboj FM na kanálu Rospartizan. Ten se obrací k Rusům, informuje o činnosti Legie a vyzývá váhající spoluobčany ke spolupráci s podzemím i ke vstupu do Legie samotné.
V rámci ukrajinského projektu Chci žít se také účastní rozhovorů se zajatými ruskými vojáky.
Oksana Volžina: ruská dobrovolnice, která svůj domov našla na Ukrajině
Oksana Borisovna Volžina se narodila v roce 1979 v Moskvě. Už řadu let žije na Ukrajině, kterou považuje za svůj domov. Je dobrovolnice, veřejná činitelka, zakladatelka a ředitelka soukromé školy 7Fields v Kyjevské oblasti.
Po začátku plnohodnotné ruské invaze v únoru 2022 odvezla své tři syny do zahraničí a předala je bývalému manželovi. Už 28. února 2022 se ale vrátila zpět do Kyjevské oblasti, aby pomáhala lidem zasaženým válkou. Nejprve shromažďovala humanitární pomoc a doprovázela zahraniční novináře do Charkova a Záporoží, později se zapojila do evakuací civilistů z nejnebezpečnějších míst.
Její volací znak je PUMA. Pod tímto jménem se účastnila evakuací z Bachmutu, Avdijivky i Olešek. Z Bachmutu pomáhala vyvážet děti a rodiny, které dlouhé měsíce přežívaly ve sklepích bez vody, tepla a základních podmínek. Po zničení Kachovské přehrady se zapojila také do záchrany lidí ze zatopených Olešek na okupovaném levém břehu Dněpru.
Volžina se dlouhodobě věnuje také dětem z frontových oblastí. Škola 7Fields, kterou založila v roce 2017 v obci Semypolky v Kyjevské oblasti, se po začátku války stala místem pomoci pro malé přesídlence, děti zasažené válkou a děti, které přišly o rodiče. Dětem poskytuje zázemí, vzdělání i psychologickou podporu.
Oksana Volžina je také zpěvačka. Věnuje se hudbě, zpívá rusky i ukrajinsky a na YouTube má zveřejněné autorské písně, například „Пісня без слів“, „Песня без слов“ nebo „После бала“. Hudba je další součástí její veřejné práce i osobního vyjádření vztahu k Ukrajině.
V rámci Kavkazského svazu působí jako zástupkyně jeho vedení pro vztahy s ruskými a ruskojazyčnými antiputinovskými komunitami. Její role spočívá v propojování kavkazského protikoloniálního hnutí s ruskými demokratickými a protiputinovskými kruhy. Jako žena narozená v Moskvě, která se postavila na stranu Ukrajiny, pomáhá vytvářet most mezi ukrajinským, kavkazským a ruským protirežimním prostředím.
Oksana Volžina spojuje několik rolí: je dobrovolnice, členka evakuačního týmu, zakladatelka školy, zpěvačka a veřejná činitelka. Její příběh ukazuje ruskou občanku, která se rozhodla jednat proti ruské agresi konkrétní pomocí – záchranou dětí, podporou civilistů a spoluprací s hnutími, která odmítají ruský imperialismus.
Karina STAROSTINA: drží stráž na místě vraždy Borise Němcova
Karina Starostina je jedna z těch trpělivých hrdinů, kteří každý den, už jedenáct let, drží stráž u neoficiálního památníku připomínajícího vraždu Borise Němcova. Aby se nezapomnělo. Na člověka, ale i na naděje, které tenhle charismatický politik, vicepremiér, gubernátor Nižného Novgorodu a oponent Vladimira Putina přinesl milionům lidí v Rusku – a na čtyři výstřely do zad, které ukončily jeho život právě na tomhle místě.
Každý den sem “služba” z občanské iniciativy Němcovův most přináší čerstvé květiny a když režimní přisluhovači památník zničí vlastní hrubou silou nebo proudem vody, což se děje často, “služba” to dá zase do pořádku. Když přijdou cizinci, je tady někdo, kdo jim vysvětlí, co se tu stalo a kdo byl Boris Jefimovič.
Paní Karina (ostatně jako všichni ostatní z Němcovova mostu) se neomezuje jen na “službu” na mostě. Navštívila více než čtyřicet soudních jednání v souvislosti s protesty v roce 2012, aby podpořila obviněné. Ztratila kvůli tomu práci v dětské knihovně, kde pracovala celý život. Protestovala proti anexi Krymu. Účastní se čtení jmen organizace Memorial. Píše působivé příspěvky na web Němcovova mostu i na své sociální sítě a rozhodně nezapomíná na těžce strádající Ukrajince.
Jestli někdo neskládá ruce v klín, je to paní Karina.
Irina Krynina: z Krasnojarsku do Kyjeva jí pomohla ukrajinská rozvědka
Irina Krynina pochází z ruského Krasnojarsku. Před plnohodnotnou ruskou invazí žila v Rusku se svým partnerem Jevgenijem a dvěma dcerami z prvního manželství. Když byl její přítel po vyhlášení mobilizace v roce 2022 odveden do ruské armády a v létě 2023 padl do ukrajinského zajetí, Irina nejprve hledala pomoc u ruských úřadů, ale když místo pomoci čelila výslechům na FSB, rozhodla se kontaktovat ukrajinskou rozvědku a odjet na Ukrajinu. Přijela do Kyjeva s dětmi v rámci programu „Vrátíme ženě manžela“. Chtěla se pokusit dosáhnout jeho návratu.
Její osobní cesta se proměnila ve veřejnou práci. Krynina na Ukrajině zůstala a společně s dalšími Ruskami založila občanské hnutí Naše cesta ven / Наш выход. Hnutí pomáhá příbuzným ruských vojáků zjišťovat, zda jsou jejich blízcí v ukrajinském zajetí, jak získat potvrzení o jejich statusu a jak postupovat vůči ruským úřadům, vojenským útvarům nebo prokuratuře.
Její práce stojí na informacích, které ruský stát rodinám často neposkytuje. Krynina vysvětluje příbuzným, jak využít ukrajinský státní projekt „Chci najít“ / „Хочу найти“, jak podat žádost, jak doložit, že je člověk válečným zajatcem, jak se pokusit o kontakt a jak zvýšit šanci, že se jméno dostane do výměnných seznamů. Součástí její práce jsou také videohovory a rozhovory s ruskými zajatci, které mohou být pro rodiny jediným důkazem, že jejich blízký žije a nachází se v zajetí.
Irina Krynina dnes vystupuje jako koordinátorka a jedna z tváří hnutí Naše cesta ven. Její příběh začal snahou najít a zachránit vlastního partnera, ale postupně se změnil v práci pro stovky dalších rodin. Pomáhá lidem, kterým ruský stát neposkytuje informace, a zároveň ukazuje jednu z mála cest, jak mohou ruští příbuzní vojáků získat pravdivou zprávu o těch, kteří zmizeli ve válce proti Ukrajině.
Jejím cílem je výměna všech za všechny.
ČAJKA: studentka informatiky dnes velí operátorům útočných dronů
Čajka je ruská dobrovolnice v Legii Svoboda Ruska bojující na straně Ukrajiny. Velí operátorům útočných dronů v rotě „Groza“.
Když začala válka, studovala v Moskvě informatiku. Okamžitě se zapojila do protestů a jako dobrovolnice začala záhy pomáhat Ukrajincům v Rusku. Nakonec se rozhodla připojit k Legii Svoboda Ruska. Poměrně složitě opustila zemi a přes veškeré komplikace dosáhla svého cíle. Její rodina zůstala. Vědí, že odjela pomáhat na Ukrajinu, nemají ale tušení, že slouží jako voják. Čajka to pro ně považuje za bezpečnější.
Spolu se Zirkou pomáhá rozšiřovat povědomí o Legii Svoboda Ruska i o možnostech, jak se zapojit do hnutí odporu. V našem rozhovoru poslala o sobě a o svých spolubojovnících Západu tento vzkaz:
“Chtěla bych, aby si nejdřív ze všeho vůbec zapamatovali, že existujeme. A že nejsme mezi Rusy výjimkou. Stále to opakuji alespoň o sobě, že jsem stejná, jako moji vrstevníci v Rusku. Stáli jsme při sobě, zoufalí a naprosto neschopní zastavit válku. Měla jsem jen to štěstí, že mě okolnosti zavedly do Legie; někteří mají menší štěstí a mají menší sílu něco proti Putinovu režimu udělat. Ale i oni jsou proti.”
Valerija NOVODVORSKAJA: předvídala návrat Ruska k imperiální agresi
Valerija Iljinična Novodvorskaja (1950 – 2014): výjimečná postava ruského disentu a demokratické opozice. Jako jedna z velmi mála ruských veřejných osobností otevřeně odsuzovala první i druhou čečenskou válku, dlouhodobě podporovala Ukrajinu i Gruzii a varovala před Vladimirem Putinem, návratem stalinismu a ruského agresivního imperialismu.
V roce 1969 byla zatčena za distribuci letáků odsuzujících sovětskou invazi do Československa a následně byla nuceně umístěna do psychiatrické léčebny. Po propuštění pokračovala v opoziční činnosti a v období perestrojky spoluzaložila Demokratický svaz, první otevřeně opoziční politickou stranu v Sovětském svazu.
K Vladimiru Putinovi zaujímala od počátku jeho vlády jednoznačně kritický postoj. Varovala před rostoucím vlivem bezpečnostních služeb, omezováním občanských svobod a návratem imperiální politiky. Putinův režim označovala za autoritářský a opakovaně upozorňovala na nebezpečí, která podle ní představuje pro Rusko i jeho sousedy.
Ukrajinu podporovala dlouhodobě. Odmítala představu, že by tato země měla patřit do ruské sféry vlivu, podporovala její evropskou orientaci a po roce 2014 ostře kritizovala anexi Krymu i podporu separatistických sil na Donbasu. Patřila k nejvýraznějším ruským hlasům hájícím právo Ukrajiny, Gruzie, Čečenska a dalších zemí na nezávislost a svobodnou volbu vlastní budoucnosti.
Přestože nikdy nezastávala významnou státní funkci, stala se symbolem důsledného odporu vůči sovětskému i postsovětskému autoritářství. Zemřela 12. července 2014 v Moskvě.
MONITORING HNUTÍ ODPORU | PATRON
Společně zviditelňujeme hnutí odporu proti ruskému režimu.
Protlačme to téma do veřejné debaty. Udělejme dlouhý nos na ruský režim i na vlastní předsudky. Když o nich budeme mluvit a psát – a když nás bude hodně – bude to mít propaganda těžší. A to už je něco. Každý kousek se počítá.
