Mé Rusko

Poéma – zpověď (od iniciativy „Válečná nemocenská“)

Mé Rusko je ve vězení.
Mé Rusko mučí na policejní stanici.
Mé Rusko je znásilňováno policií.
Mé Rusko posílají pod palbu.
Mé Rusko zahnali do půjček.
Mé Rusko zakazuje zákon.
Mé Rusko diskredituje armádu.
Mé Rusko zahnali do podzemí.
Mé Rusko krvácí.
Mé Rusko neztrácí naději.
Mé Rusko otevírá oči.

Mé Rusko pomáhá těm, které chytili.
Mé Rusko zapaluje vojenské úřady.
Mé Rusko střílí na vojenské komisaře.
Mé Rusko zpomaluje vlaky.
Mé Rusko vychází do ulic.
Mé Rusko zpevňuje lidský řetěz.
Mé Rusko brání zadržované.

Mé Rusko bude svobodné.

Jsme Arťom Kamardin.
Jsme Anastasia Levašovová.
Jsme Alexandra Skoličenková.
Jsme Alexej Gorinov.
Jsme Kirill Ukraincev.
Jsme všichni ti zavření aktivisté.
Jsme všichni ti mučení anarchisté.
Jsme všichni ti mrtví novináři.
Jsme utlačované menšiny.
Jsme všichni ti, kdo sedí za svůj postoj.
Jsme zničená opozice.
Jsme matky se zlomeným srdcem.
Jsme ovdovělé manželky.
Jsme osiřelé děti.
Jsme zatčení z“ Bolotného“.
Jsme vězni z kauzy „Síť“.
Jsme Alexej Navalnyj.
Jsme Anna Politkovská.
Jsme Boris Němcov.

Jsme dobrovolníci a aktivisté za lidská práva.
Jsme všichni ti, kdo stojí sami s transparentem.
Jsme pouliční agitátoři.
Jsme železniční odboj.
Jsme podzemní partyzáni.
Jsme dav na hlavním náměstí.

Vyhrajeme.

Na fotce je Ruslan Zinin, pětadvacetiletý mladík, který začal střílet na odvodové komisi.

(P.S. Nebylo to proto, že nechtěl na vojnu.)