Vladimir Kara-Murza píše po otřesném rozsudku svým příznivcům a blízkým
– z FB profilu V. Kara-Murzy, bez dodatků a úprav, původní post pod článkem –
V jednom z mých oblíbených novoročních filmů – “O čem ještě muži mluví” – je scéna, kdy hrdina prochází svými vzpomínkami a schovaný pod stolem poslouchá srdečné projevy, které jsou mu adresovány. Ty poslední dny – poté, co žalobce vznesl svůj návrh; a teď, po rozsudku moskevského městského soudu – se cítím jako hrdina toho filmu, který čte proud vašich dopisů se slovy tak vřelými, upřímnými, ale jakoby rozlučkovými. Přátelé, děkuji vám za vaši vřelost, solidaritu a podporu – ale nespěchejte tolik s tím loučením 😁
V naší zemi má realita tendenci se velmi lišit od toho, co je psáno ve formálních lejstrech. Opravdu miluji příběh, který Naum Kleiman, ředitel Muzea kinematografie, vyprávěl o vyhnání své rodiny na Sibiř na konci Stalinovy vlády. Když osadníky vyhnali z vozů do sněhu a velitel začal číst rozsudek, jedna žena se najednou začala hlasitě smát. Všichni si mysleli, že se zbláznila. Když velitel odešel, přistoupila k nim a řekla: „Proč pláčete? Kdyby byl řekl “doživotní vyhnanství”, plakala bych s vámi. Ale on řekl: “vyhnáni navěky.” Oni si myslí, že jsou pány věčnosti. Uvidíte: ta jejich věčnost brzy skončí.”
Není pochyb: čeká nás všechny spousta práce.
Mezitím chci moc poděkovat všem, kteří mě celý tento rok a hlavně poslední měsíc podporovali. Přátelé, příbuzní, spolupracovníci, dobří starostliví lidé – známí i neznámí. Zvláštní poděkování patří mým právníkům – Marii Eismont, Vadimu Prochorovovi a Olze Michajlovové; mým svědkům u „procesu“ Grigoriji Javlinskému, Dmitriji Muratovovi, Alexandru Podrabinkovi a Olegu Orlovovi; mým mentorům – Natalii Solženicynové, Natanu Šaranskému, Pavlu Litvinovovi, Borisi Akuninovi, Andreji Makarevičovi, Juriji Ševčukovi, Alexeji Venediktovovi a mnoha dalším; každému, kdo mě přišel podpořit k zavřeným dveřím moskevského městského soudu.
Děkuji všem svým přátelům a kolegům, kteří pozvedli hlas na mezinárodní úrovni – jak na moji obranu, tak na obranu všech politických vězňů v Rusku. Je to velmi důležité.
Největší vděk za podporu patří mé rodině. Babičce, matce, tchýni a tchánovi. (Babičce byly čtyři roky, když byl její otec zatčen a zastřelen podle článku 58; její manžel – můj dědeček – byl v Gulagu podle stejného článku 58; a nedávno jsem jí dopisem z vězení blahopřál k 90. narozeninám. Lidský život je odrazem doby.) Chci, aby mé děti – Jekatěrina, Sofija a Daniil – věděly, že je miluji víc než cokoliv na světě. A chci věřit, že každý z nich – na své úrovni a úměrně svému věku – chápe, proč jsem nemohl jinak.
Žádná slova nestačí k vyjádření vděku mé ženě, spolupracovnici a nejlepší přítelkyni – Jevgenii. Jsme spolu víc než dvacet let – a já vím, že bez Tvé podpory bych tu cestu nezvládl. A chápu, proč se po dvou stoletích na manželky Děkabristů vzpomíná skoro častěji než na ně samotné 😁
Miluji Tě. Všechno bude v pořádku. Zaručeně se uvidíme.
