“Nemáme právo zapomenout”

Olga Misik o Buči

Když v Moskvě v roce 2019 probíhaly protesty proti naprosto nehorázné sabotáži svobodných voleb do městské dumy, studentka Olga Misik, tehdy ještě nezletilá, obletěla na fotografiích celý svět. Postavila se před ozbrojence, kteří měli za úkol protesty potlačit, a hlasitě jim z ústavy RF četla pasáž o svobodě shromažďování. Za to i za jiné protirežimní akce čelila několika obviněním; zároveň prožila nedávno peklo, když její maminka umírala na rakovinu. Nakonec opustila Rusko (než ji stihli znovu zavřít) a – pokud víme, pokračuje ve studiu v kdesi Evropě…

OLJA PÍŠE:

Loni jsem o Buči nic nenapsala. Mělo to několik důvodů:

1) Nečetla jsem zprávy, abych se nezbláznila, a zvěst o této tragédii ke mně dorazila se zpožděním;

2) za pravdu o tom, co se stalo, zavírali nejčastěji – a já se prostě bála.

Ale promlčet se až k výročí té noční můry, přestože už jsem v bezpečí, to by byl zločin.

Našim životům připadly temné časy a jsou dny, kdy temnota zhoustne natolik, že nevidíme jeden druhého.

To temno nad námi, vzniknuvší v jeden určitý den, nikdy nezmizí. Zůstane s námi navždy, nedá se odehnat a jediné, co nám zbývá, je naučit se s ním žít. Učinit jej pozadím našich životů a zvyknout si na to, že je teď s námi stále.

Na tuto tragédii se nám zapomenout nepodaří; a navíc – nemáme na to právo.

Každý zavražděný civilista. Každý zničený dům. Každá znásilněná žena. Každé kruté mučení. Každý zlomený život.

Říká se, že žádná temnota není věčná a úsvit je vždy blízko, ale není to tak. Jsou mraky, které nad námi budou viset ještě dlouhé roky, a je to tak správné, protože nemáme právo zapomenout.