Nepřítel mého nepřítele
Existuje úsloví, které mi běží v posledních měsících v souvislosti s naším tématem hlavou stále častěji. To úsloví zní „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. První zmínky o něm se dobereme už čtyři století před Kristem v indických spisech. Obecně mluví o tom, že je výhodné se spojit proti společnému nepříteli. Vzniká nám tím spojenec, s nímž můžeme v mnohém nesouhlasit, můžeme s ním být dokonce i ve sporu, ale tváří v tvář společnému nebezpečí jsme ochotni nechat nesouhlas a spory stranou.
Náš seriál se věnuje možnostem využití a zneužití facebookových přátelství. Ta, stejně jako skutečná přátelství, vznikají na základě sympatie, která má ale v online světě daleko horší vybavení než ve světě offline. Na sociální síti nemáme možnost vidět danou osobu zblízka, až na výjimky neslyšíme její hlas, nevidíme její gesta, pohyby, necítíme její pach (ano, i tím se v offline světě naše sympatie řídí, často aniž bychom si toho byli vědomi).
Co nám tedy zbývá? Profilová fotografie, ostatní fotky, můžeme si přečíst, co neznámý člověk píše a jak to píše, vidět, jaké příspěvky sdílí. Mluvili jsme už o jedné ze základních charakteristik facebooku, jíž je vše zjednodušovat, černobílit, vypichovat to, co je „víc sexy“, tedy akci, konflikt, skandál. Dáš lajk, souhlasíš, dáš smajlíka, pohrdáš. Podle takto okosených projevů lidské bytosti si děláme představu o živých lidech, s nimiž se chceme nebo nechceme facebookově přátelit.
Co nás vlastně vede k tomu, abychom zvažovali přátelství s lidmi, které známe tak málo? Je to prosté. Jsme pod tlakem masivní nabídky platformy samotné. Zejména pokud se nám už někdy povedlo narazit na někoho, s nímž souzníme, kdo pro nás znamená obohacení, spřízněnou duši, je snadné si říci – proč ne?
K tématu třetí části našeho seriálu se musíme ponořit do svérázného světa veřejných online diskusí. To je disciplína, v níž je ohrožen každý. Umí to vypadat jako simulace bitvy. Kdo to někdy zažil, sám ví, jaký je to pocit, když vás za vyjádřený postoj zasypou mraky lajků a srdíček, nebo se na vás naopak všichni sesypou. V tu chvíli vám spřízněná duše připadá jako dar z nebes. Facebookové přátelství s někým, kdo se vám v takové debatě postaví v bok, je pak nasnadě.
A tady se dostáváme k tomu kruciálnímu momentu. V tu chvíli nemáme myšlenky na to, abychom tomu nečekanému spojenci lustrovali profil. Jsme zcela lidsky a zcela právem vděční za podporu, o svém postoji jsme přesvědčení a diskutující to nechtěli chápat, úplně nesmyslně na nás útočili, i když jsme byli v právu, tohle byl jediný rozumný člověk široko daleko. Tak se nám v přátelích ocitne člověk, o němž nevíme nic jiného než to, že stejně jako my nesouhlasil s ostatními diskutujícími.
To samo o sobě je je jeden z nejhezčích způsobů, jak přijít k přátelství. Bratrství ve zbrani bývá základem nejtrvalejších a nejpevnějších přátelských vztahů. Jako možnému nebezpečí se tomuto způsobu vzniku FB přátelství věnujeme kvůli magickému vlivu facebookové zkratky. Algoritmus platformy nemilosrdně vyhledává krvavé maso, které by nám předhodil, a co nejjednodušší schémata JAK vnímat a reagovat. Líbí? Enter. Nelíbí? Enter. Sympatie? Enter. Na všechno je ikonka, abychom netápali. Je se mnou? Kamarádi. OK.
Lze si v takovém vesmíru vůbec dovolit luxus zvaný důvěra? Facebook dělá opravdu hodně pro to, abychom se tak jemnými nuancemi nezabývali. Je pravda, že je v jeho nabídce pár nástrojů, které nás mohou podobných situací ušetřit, stojí to ale hodně klikání a obvykle se do těch míst dostaneme až po velmi bolestné zkušenosti. Například zrušit FB profil je otázka poměrně dlouhého pátrání – pochopitelně. Ani Mark Zuckerberg ani jeho inzerenti si nepřejí, aby z jejich zlatého dolu zmizel byť i jediný dolar.
Fandíte Spartě a zveřejnili jste to? FB vám naservíruje články o tom, jak se Spartě ukřivdilo, s mnoha vykřičníky. Nedá vám to, otevřete příspěvek. Potkáte tam spoustu sympatických lidí, kteří sdílí váš názor, že to byla špinavost, podfuk, zkrátka humbuk. Notujete si, že jim to váš klub příště natře – a najednou se tam, prosím, objeví šílenec, který tvrdí, že to ten rozhodčí zapískal správně. To přestává všechno. Je třeba mu okamžitě a důrazně vysvětlit, jak se věci mají a kde je pravda.
Nebo si představte opačnou situaci. Náhodou se ocitnete v diskusi o tom, že jsou plechovky lepší než skleněné lahve. Vy máte k dispozici supermoderní studii, která říká, že je to blbost. S vervou se pustíte do obhajoby skleněných lahví a až za chvíli zjistíte, že jste se připletli na stránku „Dejte šanci plechovkám“, a že vaše studie tam naopak žádnou šanci nemá. Jistě si umíte představit, jak zaplesá vaše srdéčko, když někdo řekne: moment, to jsem taky slyšel, znělo to rozumně…
To důležité je, že diskuse na FB je jako oříšky. Nemůžete přestat. Někdo napíše nesmysl a vám to nedá, napíšete mu to. Někdo vám něco vyvrací a vy se s ním přete, protože jste si vědomi, že to čtou lidé, které znáte, stejně jako si toho je o svých známých vědom on. Nechcete být za blbce, on nechce být za blbce. Odpovídáte rychle, protože byste mohli vypadat, že vyklízíte pozice. A když dojdou argumenty (ne-li dřív), dojde na invektivy, osočování, výsměch.
V takovém prostředí a v takové náladě se ani v hospodě obvykle mnoho nevyřeší. Tady navíc nepadají facky, neexistuje přirozený ventil té rostoucí naštvanosti, takže se končívá všemožnými výhrůžkami od trestních oznámení až po fyzickou likvidaci. Po takové debatě člověk překypuje emocemi, je zklamaný, naštvaný, žere se pocitem křivdy i viny za některé výroky… V hlavě mu víří scénáře jak takový spor dodatečně vyhrát.
Později nás napadnou věty, které jsme měli použít, efektní argumenty; pokud se nás to dotklo osobně, nakonec to nevydržíme a buď se vrátíme na místo činu nebo napíšeme soukromou zprávu. Pokud se to povede vyřešit smírem, je to paráda. Obvykle se to ale velmi rychle sveze do předchozího modelu a pokud je to veřejně, někdo se přidá k nám, někdo k našemu oponentovi a věc se šíří jako mor. V tu chvíli už si dávno neuvědomujeme, že se hádáme výhradně (nebo téměř výhradně) s lidmi, které vůbec neznáme, kteří vůbec neznají nás. Svět se nám smrskne na „se mnou“ a „proti mně“.
Druhý den jsme buď ukřivdění nebo máme špatné svědomí, to podle nátury. A když se odhodláme se omluvit za svoji půlku včerejší apokalypsy a někdo (obvykle někdo úplně odjinud) nám to neopatrnou formulací shodí, utvrdíme se v tom, že s touhle partičkou se nemá cenu bavit. Kognitivní zkreslení devastující proces dotáhne k dokonalosti. Aniž si uvědomujeme, že jsme naletěli facebooku a sami sobě, vytvoříme stav buď a nebo a bavíme se nadále raději s těmi, kteří našim oponentům nemohou přijít na jméno. A jen na naší schopnosti znovunabytí chladné hlavy a kritického myšlení záleží, jak hluboko se do toho propadneme. Už tady otvíráme vrátka různým přihřívačům.
Představte si, že jste záškodník v týlu nepřítele. Dovedete si představit lepší platformu k manipulaci než vyhrocenou internetovou diskusi? Jste anonymní a když se na někoho nabalíte, vaše působení může mít nedozírný dosah. Poštíváte bez námahy lidi pro sebe výhodným směrem ku svému prospěchu, zatímco vaše cíle makají ze všech sil, aby vám to usnadnili. Pokud se původní konflikt točil kolem témat, kde skutečně o něco jde, lze takhle zjančenou partu navést téměř k čemukoli. A co je na tom nejsmutnější – někdy toho ani není třeba.
Takže jak z toho ven?
Ten, kdo vás podpoří ve vyhrocené debatě, s vámi možná souhlasí v jedné věci na světě, ve zbytku můžete být na úplně opačných názorových pólech. Pokud se konflikt rozpoutal mezi lidmi, kteří se znají, měl by se také mezi nimi vyřešit. Ti, kdo se na diskusi nabalili, neznají kontext a pokud jsou rozumní, od debaty se distancují. Pokud ne, bude pro nás lepší si věc nejdřív vyříkat mezi sebou a u náhodných spojenců si počkat, co se z nich vyklube.
Pokud se diskurs strhl mezi neznámými lidmi, buďte s podporou nebo s jejím přijetím stejně opatrní, jako kdyby se to stalo třeba v tramvaji nebo v restauraci. A vždy platí – když váš oponent argumentuje a váš novopečený spojenec na něj vyrukuje s granátometem, buďte to vy, kdo „spojence“ umírní. Za svůj díl debaty si každý nese zodpovědnost, ZEJMÉNA ve veřejném prostoru a ZEJMÉNA při vážných a zásadních tématech. Když někoho ve vzteku veřejně vykoupete v bahně aniž máte matné tušení, zda si to zaslouží, nebudete mít možná už příležitost to napravit. A facebook má ten hrůzný dosah.
To, že vás něco zaujme, ještě NEZNAMENÁ, že v tom musíte mít jasno. Nenechte se vmanipulovat do facebookem preferovaného stavu buď a nebo, v němž přestane jít o věc. Zjišťujte si informace. Chtít nebýt za blbce a chtít vyhrát je přirozená věc. Ale tisíciletí civilizace nás učí, že toho, kdo nás nepozdravil, nemáme praštit kyjem do hlavy. I kdyby kolem nás byl dav lidí skandujících „majzni ho“.
Zkusme to urovnat. Zkusme tomu dát čas a soukromí. Pomůžeme tím sobě, oponentům i celé věci, zavřeme ta dvířka k manipulacím a zneužití. A naši oponenti a spojenci? Po ovoci je poznáte. Tahle slova, která známe necelé dva tisíce let, jsou dobrým vodítkem, pokud tomu dáme čas. Slovo přítel si trochu trpělivosti zaslouží.
Přítel je víc než jen nepřítel mého nepřítele.
pokud vás zajímá, co píšu…
