O 37 let později: svoboda Pobaltí, svoboda Ukrajiny, svoboda Tatarstánu
23. srpna 1989 nastal jeden z vrcholů „zpívající revoluce“, lidský řetěz přes všechny tři pobaltské republiky. Aida Abdrachmanova z Výboru nezávislosti Tatarstánu tuto událost a její podporu ze Švédska uvedla do souvislosti se svým bojem za svobodu.
Dnes, 23. srpna 2026, uplyne 37 let od Baltské cesty – jednoho z nejsilnějších symbolů boje národů za svobodu. 23. srpna 1989 se asi dva miliony Estonců, Lotyšů a Litevců chytili za ruce a vytvořily živý řetěz dlouhý přes 600 kilometrů – od Tallinnu přes Rigu až po Vilnius. Vyhlásili světu své právo na svobodu a nezávislost.
Dnes jsem ve Stockholmu u památníku Pramen svobody na Norrmalmstorgu. Je pomníkem boje Estonska, Lotyšska a Litvy za nezávislost na SSSR. Je dílem švédského sochaře Björna Seldera a byl postaven v letech 1993 a 1994. Skulptura se skládá ze tří vysokých žulových kvádrů symbolizujících tři pobaltské státy.
Zvláště zajímavé je, že památník se nachází právě tam, kde se v letech 1990-1991 konaly slavná shromáždění „pondělního hnutí“ (Måndagsrörelsen) – každý týden se Švédové scházeli, aby podpořili nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy. Toto místo připomíná boj a to, že solidarita svobodných lidí je schopna změnit dějiny.
Je symbolické, že dnes tato tradice pokračuje. Každé pondělí po zahájení totální ruské invaze se zde konají shromáždění na podporu Ukrajiny. Lidé se shromažďují na podporu ukrajinského lidu, který dnes brání svou zemi, svobodu a právo rozhodnout o své budoucnosti sám.
Přicházím také podpořit Ukrajinu. Ale zároveň tu mluvím i o Tatarstánu – o tatarském národě, jeho právu na svobodu, národní identitě a vlastní budoucnosti.
Mluvím na těchto shromážděních na obranu tatarského národa, vyprávím o Tatarstánu švédským politikům a společnosti a snažím se, aby hlas tatarského lidu byl ve Švédsku známější a slyšitelnější.
Před 37 lety pobaltské národy ukázaly, že jednotná vůle lidu je silnější než říše. Ukrajina dnes v tomto boji pokračuje.
A věřím, že pobaltské státy, které samy prošly cestu od sovětské okupace ke svobodě a nezávislosti, se mohou stát ještě větší podporou Ukrajině a nám – národům, které jsou stále pod ruskou nadvládou – v našem boji proti agresi a okupaci.
Jsem upřímně ráda za Estonsko, Lotyšsko a Litvu. A věřím, že Tatarstán se jednou také stane svobodnou a demokratickou zemí. Země, která bude přítelem i Švédska, Ukrajiny, Estonska, Lotyšska a Litvy.
Před 37 lety se lidé chytili za ruce, aby ukázali světu, že svoboda je možná.
Dnes tento řetěz stále držíme.
Za Ukrajinu. Za Tatarstán. Za svobodu všech zotročených národů.
Vždycky jsem se zajímal o historii, proto jsem vystudoval archeologii. Později jsem studoval geomatiku a začal pracovat jako programátor. Také jsem sedm let (2019-2023) byl v řádu dominikánů. Když ruská armáda zaútočila na Ukrajinu, začal jsem kromě zpráv z fronty sledovat (a překládat) i ty od dominikánů z Ukrajiny, a občas i přímo z Ruska. Také jsem se začal učit ukrajinsky, hlavně skrze ukrajinské youtubové kanály věnované historii. Po odchodu z řádu jsem ukrajinštinu, překládání a zájem o historii spojil se svým oblíbeným webem o ruském odboji, čímž vzniklo „historické okénko“