Kdy vražda není zločinem
Atentát na blogera Tatarského v Prigožinově restauraci v Petrohradu rozpoutal mezi ruskou opozicí znovu spor o oprávněnosti podobných činů. Publikovali jsme prohlášení Národní republikánské armády, která se k likvidaci blogera přihlásila.
Mezitím proběhl pompézní pohřeb, jehož se šéf Wagnerovců Prigožin osobně účastnil – pohřeb pojatý jako oslava mučednické smrti mluvčího “speciální operace” (viz. úvodní snímek).
Chceme se s vámi podělit o veřejně publikované názory dvou dalších odbojových iniciativ – ani jedna z nich si odpověď na úvodní otázku z Drdovy povídky nijak nezjednodušuje.
Klíčová pasáž z Drdovy povídky Vyšší princip ve stejnojmenném filmu:
PARTYZÁNSKÉ HNUTÍ ČERNÝ MOST:
O likvidaci Vladlena Tatarského
Kolem likvidace Vladlena Tatarského probíhá metadiskuze, v níž jedni odsuzují odsouzení akce, druzí zase schvalování teroristického činu. Těžiště sporu se začíná rozplývat v abstraktních soudech a grandiózních principiálních prohlášeních. Schyluje se ke schvalování odsouzení schvalování a odsuzování schvalování odsouzení (a tak dále).
Odsoudit schvalování odsouzení nebo schválit odsouzení schvalování?
Namísto dalšího vyhrocování doporučujeme dívat se na původní událost jako na dávno známé etické dilema zvané „problém výhybky“ nebo “tramvajové dilema”.
V klasickém myšlenkovém experimentu vystupujete jako „výhybkář“, který rozhoduje o přehození železniční nebo tramvajové výhybky. Vlak se pohybuje po kolejích směrem k výhybce. Od ní pokračují dvě větve trati. Na první je pět lidí připoutaných ke kolejím, na druhé – pouze jeden. Pokud se výhybka nepřehodí, vlak rozdrtí pět lidí. Pokud ano – zemře jeden. Nečinnost vede ke smrti pěti, čin pak ke smrti jednoho a záchraně pěti. Na základě tohoto myšlenkového experimentu navrhujeme považovat likvidaci Tatarského za „tramvajové dilema“.
Propaganda učinila válku možnou a přijatelnou pro myšlení obyvatel i řadových aktérů. V televizi ukazují Ukronacisty, Solovjov vyřvává o hrůzách Ukrajiny každý den; to znamená, že válka proti tak hroznému zlu je oprávněná, řešit je potřeba jen zabezpečení armády a velení. Tatarskij osobně vyzýval k loupení a vraždění, schvaloval nemotivované násilí a podporoval krutost. Jeho fanoušci a média tyto myšlenky šířili dál. Kombinací propagandy se státním násilím se násilní zastánci invaze začali cítit důležitými lidmi na správné straně ruské společnosti, považovali za přijatelné schvalovat a osobně používat násilí vůči protiválečným aktivistům. Kdyby někdo „nepřehodil výhybku“ tím, že vyhodil Tatarského do vzduchu, systém by v tom pokračoval.
V důsledku likvidace Tatarského se propagandisté začali seriozně bát o svoji kůži. Válečným mediálním prostředím se prohnala vlna strachu a nejistoty. Nejvypasenější propagandisté požádali o ochranu FSO (Federální služba ochrany). Okruh Tatarského fanoušků se uzavřel a jeho kanál nyní svým odběratelům každý den připomíná, že jeho majitel zdechl za podněcování násilí, války a genocidy. Aby se dosáhlo takového efektu, musel mezi zet-číky být někdo zraněn nebo zemřít.
Problémem skutečné „tramvaje“ a zdrojem spekulací je, že nelze přesně zhodnotit, kolik se toho nestalo. Kdyby nedošlo k žádné akci, o kolik více ukrajinských civilistů a vojáků by bylo zabito? O kolik ochotněji by ruští vojáci lezli do mlýnku na maso? O kolik více by bylo udání za protiválečný postoj? Ale mrtvé tělo Tatarského / Fomina – to tady je, jsou tu videa se zkrvavenými Z-fanoušky, je tu výbuch v centru poklidného města.
Vyzýváme každého, kdo si to přeje, ať se vyjádří. Naše komentáře jsou otevřené a jsou v nich umožněny všechny reakce, dokonce i ty „ošklivé“ a „dislajky“. Dokážete-li souvisle a srozumitelně zformulovat své myšlenky, nemusíte se obávat banu, byť by byl váš postoj radikálně odlišný od našeho.
ODKAZ NA TELEGRAMU ČERNÉHO MOSTU
INICIATIVA PROTIVÁLEČNÁ NEMOCENSKÁ:
O individuálním teroru
Poté, co Vladlen Tatarskij vyletěl do povětří, stejně jako po podobném incidentu s Duginem, se názory protestní komunity rozdělily: jak se k této akci postavit? Je to přijatelné?
Takové spory jsou často zaměřeny na morální stránku problému. V závislosti na přijaté morální teorii nebo dogmatu se diskutuje především o těchto otázkách – zasloužil si Tatarskij být vyhozen do vzduchu? Zasloužili si to ti, kteří se s ním přišli setkat? A co číšníci v kavárně?
Výsledkem je, že ti, kterým se akce líbila, obviňují její odpůrce z infantilnosti – jak můžete litovat apologeta agrese během kriminální války? Jak můžete volat po nezabíjení, když režim zabíjí lidi každý den?
Odpůrci teroru na to odpovídají podobně: přijetím teroru se staneme stejnými jako režim a výmluvy na „přijatelné ztráty“ nejsou o nic lepší než to, co slyšíme v Solovjovově talkshow – „jsou tam nacisté, proč bychom je měli litovat!”
Takové spory nevedou k ničemu jinému než k neshodám – postoje odůvodněné morálními argumenty se těžko smiřují. Co je činí ještě beznadějnějšími, je to, že nikdo neví, kdo explozi nařídil: všechny morální diskuse se mohou ukázat jako naprostá absurdita, pokud za explozí stojí FSB.
Jak toto a podobné jednání ošetřit?
Vyzýváme – a vždy jsme naléhali – zvážit jakýkoli typ akce, taktiky a metody z pragmatické a strategické perspektivy. Aktivista může být plný nenávisti k režimu a jeho představitelům. Může být plný sympatií k obětem na obou stranách hranice. Může mu záležet na životě každého člověka, nebo možná jen na životě konkrétních jedinců.
Odpovědný aktivista by se ale neměl nechat vést emocemi – při hodnocení, a tím spíše při plánování jakékoli akce, by měl myslet především na její potenciální dopady. Pomůže to hnutí? Přispěje to k růstu počtu jeho příznivců? Oslabí nebo upevní to režim? Pomůže to dříve ukončit válku, sníží to počet jejích obětí?
KANÁL HNUTÍ PROTIVÁLEČNÁ NEMOCENSKÁ
