“TOHLE taky skončí…”

Velký rozhovor zpoza mříží s Vladimirem Kara-Murzou (Sobesednik)

Sobesednik je médium působící v RF. Všimněme si, že pokaždé, když jmenuje Vladimira Kara-Murzu, musí přidat hvězdičku s následným vysvětlením, že je daná osoba v Rusku uznána zahraničním agentem; místo slova “válka”, případně sousloví “válka na Ukrajině” je pak používán tento znak: <…> (s vysvětlením, že jde o formulaci v RF trestnou). – pozn. red.

Překlad: Anna Valentová (Osm statečných)

Autorka: Jelena Milčanovska

Opoziční politik, historik a novinář byl 17. dubna odsouzen k 25 letům vězení, které si má odpykat v kolonii s přísným režimem (na základě obvinění z vlastizrady, šíření “fejků” o ruské armádě, spolupráce s nežádoucí organizací).

Toto rozhodnutí učinilo trio soudců moskevského městského soudu – Vitalij Bělickij, Jekatěrina Dorochinová, předsedající Sergej Podoprigorov. Případ vedl vyšetřovatel zvláště důležitých případů Hlavního vyšetřovacího oddělení Vyšetřovacího výboru Ruské federace major Andrej Zadačin. Jako státní žalobce v procesu působil Boris Loktionov, zaměstnanec Generální prokuratury Ruské federace. Obžalovaného hájili právníci Vadim Prochorov a Maria Ejsmont.

Vladimir Kara-Murza, Jr.* mi poslal z moskevské vyšetřovací vazby č. 5 „Vodnik“ dopis, který začínal takto: „Jeleno, zdravím Vás! Velice Vám děkuji za Vaše milá slova, za Vaše modlitby i za Vaše otázky. Odpověděl jsem téměř na všechny – uvádím jejich čísla v souladu s Vaším seznamem. A zvláštní poděkování patří Vám a Vašim kolegům za Sobesednik. Dostávám ho sem každý týden – a je to pro mě neuvěřitelně důležité okno do skutečného světa. Nevím, jak se Vám za současných podmínek daří pokračovat v práci, ale stojí to jistě hodně. Děkuji!”.

Vladimir Kara-Murza, Jr.* v datech:

1981 – narozen 7. září v Moskvě
2000 – stal se poradcem Borise Němcova ve Státní dumě
2012 – zvolen do Koordinační rady ruské opozice
2015 – otráven
2017 – otráven
2022 – prohlášen zahraničním agentem, stal se laureátem Ceny Václava Havla
2023 – odsouzen na 25 let v kolonii s přísným režimem

“Klesat na duchu je to poslední”

– Nejdůležitější otázka – jak se cítíte? Vaši právníci nám řekli, že jste zhubl téměř 25 kg a také ztratil cit v obou chodidlech a levé paži. Dokázali vám lékaři nějak pomoci? A jak se vám daří nepropadat depresím?

Jak se říká v takových případech – “toho se nedočkají”. Je jasné, že vězení není tím nejlepším místem ani pro toho nejzdravějšího člověka, tím spíše ne pro člověka, který přežil dvě otravy. Když mě posadili do cely, nastala recidiva polyneuropatie (důsledek první otravy v roce 2015) – poškození nervů a nervových zakončení v nohou a rukou, což vede ke ztrátě pohyblivosti a citu. Po otravě jsem se více než rok zotavoval, musel jsem se znovu naučit chodit. Nyní je vše relativně pod kontrolou, pokud je to v mých současných podmínkách možné: lékaři SIZO-5 provedli potřebné léčebné procedury, za což jim patří velký dík. Ale hlavní léčbou tohoto stavu je chůze, plavání, jízda na kole, fyzioterapie, to ve vězení – chápete sami… Takže se zotavím, až se dostanu ven. Nesmím si na tohle zvykat.

Klesat na duchu je vždy až to poslední, a zvláště to platí ve vězení. Neříkám nic nového, vězeňská zkušenost je prověřená staletími. Dobré knihy, modlitba, tělesná cvičení pomáhají. Velkou podporou jsou pro mne dopisy, které přicházejí z celého Ruska i z jiných zemí. Velké díky všem, kteří píší politickým vězňům. To je důležité. A samozřejmě pomáhá i znalost historie. TOHLE všechno se přece u nás už stalo – a vždycky to zase skončilo. A TOHLE také skončí. Dokonce zhruba víme, jak.

– Ve stejný den jako vy, 15. března 2022, na poslanecké schůzi v ruské metropoli přednesl svůj projev, který vešel do dějin, Alexej Gorinov, městský poslanec Krasnoselského okresu v Moskvě. Byl zatčen o několik dní později než vy, ale byl odsouzen mnohem dříve – v červenci loňského roku, na 7 let v trestanecké kolonii. Sledoval jste jeho případ? Ovlivnilo vás to nějak? Nezapochyboval jste?

S Alexejem Gorinovem jsme se potkali v dubnu 2022 na policii, když nás rozřazovali – jeho vezli do Matrosské Tišiny, mě do Kapotni. Tak se po 24. únoru 2022 seznamují opoziční politici v Rusku – jakési znamení doby. Alexej je zásadový, odvážný a důsledný člověk. A také – skutečný poslanec, zastupující zájmy svých voličů. Rád bych upozornil na skutečnost, že i podle oficiálních průzkumů VCIOM je 20 % ruských občanů proti <…> (slovo zakázané v Ruské federaci. – pozn. aut.). Ve skutečnosti samozřejmě mnohem více . Ve Státní dumě přitom proti <…> hlasovala doslova nula poslanců. Čili – reprezentativní funkce parlamentu u nás byla zcela zničena.

Díky Bohu, že na krajské a komunální úrovni ještě existují skuteční zastupitelé – jako je Alexej Gorinov. Jsem si jist, že jeho hlas ještě uslyšíme v budoucím ruském parlamentu. Žádných sedm let, samozřejmě, nebude sedět. Změny v naší zemi začnou mnohem dříve.

Abych byl upřímný, moc nerozumím druhé části vaší otázky. Koupit si osobní svobodu za cenu vlastního svědomí, za cenu zrady svého přesvědčení? Taková cena je nepřijatelná.

„Koupit si osobní svobodu za cenu vlastního svědomí, za cenu zrady svého přesvědčení? Taková cena je nepřijatelná.”

– Říká se, že vždycky existuje naděje. Doufal jste ve zproštění viny?

Svůj rozsudek jsem znal už před rokem, v dubnu 2022, když jsem v zrcátku viděl, jak za mým autem běží lidé v černých uniformách a černých maskách. Taková je nyní u nás cena za mlčení. Proto byl výsledek tohoto „procesu“ předem jasný. Ale musím přiznat, že mě stejně překvapilo, jak to probíhalo – a že jsme se v politických procesech vraceli spíš do třicátých než do sedmdesátých let. A to podle stupně uzavřenosti, rétoriky žalobce („Před námi stojí nepřítel, který musí být potrestán“ – poslední fráze v jeho obžalobě) a samozřejmě i podle výše trestu. “Čtvrtiny” se u nás politickým vězňům nedávají od Stalinových časů – já jsem od těch dob první. Jak Ovod napsal v dopisu Gemmě: “Udělal jsem svůj díl práce a můj rozsudek (v originále – smrti – pozn. aut.) je pouze důkazem, že byla vykonána dobře.” Podle jejich hodnocení se za svou práci nemusím stydět.

Tento exemplární stalinistický verdikt není jen za <…> (slovo zakázané v Ruské federaci. – pozn. aut.) postoj, je také za mou aktivní účast v prosazování „Magnitského zákonů“, na jejichž základě zavedly demokratické země osobní a finanční sankce proti ruským porušovatelům občanských práv. Za tohle jsem byl dvakrát otráven. Sami ukazují, čeho se nejvíce bojí.

Nehledě k tomu, že můj „proces“ byl zcela uzavřen a i při vyhlášení rozsudku se všechny divácké lavice zaplnily zaměstnanci aparátu moskevského městského soudu a propagandisté ze státních médií (nám, kteří jsme chtěli projít , bylo řečeno, že všechna místa jsou už obsazena stážisty. – pozn. aut.), zatímco moji příbuzní, přátelé a spolupracovníci čekali na chodbě (pouze matka směla být rozsudku přítomna – pozn. aut.).

Tato technika je také ze sovětské minulosti, takto probíhaly „procesy“ s disidenty. Cítím podporu a solidaritu obrovského množství lidí – jak u nás, tak po celém světě. Všem chci moc poděkovat. A abychom si připomněli oblíbenou disidentskou frázi: „nejtemněji bývá před úsvitem“ (to řekl britský premiér z konce 19. století Benjamin Disraeli, toto pozorování potvrzují i ​​vědci. – pozn. aut.). Když to disidenti říkali například na začátku 80. let, za Andropovovy éry (afghánská válka, sestřelený boeing, Sacharov v exilu, nová vlna politického zatýkání, zrůdná konfrontace se Západem), smáli se jim – ale ukázalo se, že měli pravdu.
Nepochybuji, že se temnota nad naší zemí se rozplyne. A stane se to mnohem dříve, než se domnívají lidé, již dnes dávají za slova vyšší tresty než za vraždy. Věřte historikovi.

„Mlčení tváří v tvář zlu je formou spoluviny“

– Trestní odpovědnost za “fejky” o ruské armádě byla zavedena 4. března 2022 – 11 dní před vaším projevem v USA, v Arizoně. Když už jsme u toho, chápal jste, že můžete čelit trestnímu stíhání, nebo ještě ne, protože zákon byl právě přijat a ještě podle něj neproběhly žádné známé a vysoce sledované případy?

Existuje jedna známá věta z francouzské literatury (do našeho diskurzu ji uvedl Tolstoj): „Dělej, co je třeba, a budiž to, co bude“ (jako první ji řekl starořímský císař Marcus Aurelius. – pozn. aut.). Boris Němcov měl tuto frázi velmi rád – on sám touto zásadou žil a nás, spolubojovníky a členy svého týmu, naučil žít stejně. Veřejně jsem se proti <…> stavěl od prvního dne, od 24. února 2022, a můj postoj nijak nezávisel na žádných represivních novinkách, či, jak bych dodal, zjevně protiústavních úpravách trestního zákoníku.

Vždy jsem věřil, že mlčení tváří v tvář zlu je formou spoluviny, zvláště pro politika. Proto, ať je dnes u nás cena za mlčení jakákoli, cena za tichou spoluúčast je nepřijatelná. Kreml se snaží předstírat, že všichni ruští občané jménem celé ruské společnosti podporují to, co se děje na Ukrajině.

A o to důležitější je pro nás, ruské občany (a opět především pro osobnosti veřejného života), abychom nemlčeli. Pětadvacátého srpna 1968 vyšlo na Rudé náměstí osm lidí (Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natálija Gorbaněvskaja, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov, Viktor Fainberg. – pozn. aut.) protestovat proti invazi do Československa – a zachránili čest a důstojnost celé naší společnosti. Dnes, i když se podíváte jen na oficiální statistiky trestních a správních případů o „diskreditaci“ a „fejku“ (v naší orwellovské realitě je vše přesně naopak) a policejním zatýkání při <…> akcích, mlčí v naší zemi – tisíce. A každý hlas je velmi důležitý.

– V důsledku toho byl váš „arizonský“ projev interpretován nejen jako “fejk”, ale také podle článku 275 trestního zákoníku. Vlastizrada znamená nejen trest v délce více než poloviny vašeho života, musí to být také velmi urážlivé. Byli někteří z vašich předků vystaveni podobnému stigmatu a represím?

Není tu nic nového: jakákoli diktatura, jakýkoli autoritářský režim klade rovnítko mezi vlastenectví a loajalitu k němu – a tedy i jeho odpůrci se stávají “zrádci vlasti.” Dokonce i Saltykov-Ščedrin poznamenal, že často zaměňujeme pojmy „Vlast“ a „Vaše Blahorodí.” V nacistickém Německu byli antifašisté prohlášeni za „zrádce“, v Jižní Africe se stalo totéž bojovníkům proti apartheidu. V Sovětském svazu byl v únoru 1974 jeden z našich největších krajanů, nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn, obviněn ze „zrady vlasti“ za svou knihu Souostroví Gulag. Je hanba být v takové společnosti? Myslím, že je to čest. A historie, jak víme, rozestavěla vše na svá místa. A vždy rozestaví.

V naší rodině už jsme si tím bohužel prošli. Dva moji pradědečkové (můj vlastní a mého bratrance) byli za Stalina zastřeleni podle nechvalně známého článku 58. Můj dědeček, historik a novinář Alexej Sergejevič Kara-Murza, byl za to zatčen v roce 1937 – byl ve věznici Tagaňka, poté v Amurlagu a BAMlagu, spolu s dalšími vězni budoval Bajkalsko-Amurskou magistrálu. Před pár lety jsem četl jeho vyšetřovací spis v archivu. V obžalobě z roku 1937 bylo napsáno: “Vyjádřil se nepřátelsky vůči vůdcům strany a vlády.” A zde je citát z mé obžaloby z roku 2023: „Použité výroky obsahující negativní hodnocení a vyjadřují nepřátelský postoj vůči skupině osob zastupujících státní moc, nejvyšším řídícím orgánům Ruské federace, včetně prezidenta Ruské federace.“ Moje babička, které bylo nedávno 90 let (byla o hodně mladší než dědeček), zavolala právníkovi a řekla: “V jakých kruzích se to pohybuje naše země – vnuk sedí na základě stejného obvinění, jako můj muž.” Věřím však, že se z tohoto začarovaného kruhu vymaníme.

– Co myslíte, dokáže světová historie jednou zapomenout Putinovo jméno? Nebo se do ní, jako například to Stalinovo, zapsalo navždy?

Vladimir Putin je v historii zapsán navždy. Se stejným znaménkem jako Stalin. Rád bych věřil, že čtvrtstoletí jeho vlády bude pro naši zemi definitivním očkováním proti opakování čehokoli podobného v budoucnu. Existuje dobrá kniha sociologa Alexeje Jurčaka o pozdním Sovětském svazu – “Bylo to navždy, dokud to neskončilo.” Každý diktátor považuje svou moc za věčnou – ale jak víme, historie často koriguje jejich plány. A u nás se to většinou děje náhle a nečekaně. Jak carská říše v březnu 1917, tak sovětský režim v srpnu 1991 se zhroutily během tří dnů – doslova. Počítat s věčnou vládou nad Ruskem je tedy nebezpečná disciplína.

– Do prezidentských voleb zbývá necelý rok – budou 17. března 2024. Kdo si myslíte, že si zaslouží být naším příštím prezidentem?

Slova „volby“ a „zvoleni“ u nás dávejte do uvozovek. Všechna mainstreamová média jsou po dlouhá léta v rukou státu; celý volební systém mají úřady zcela pod kontrolou – a s DEG (dálkové elektronické hlasování. – pozn. aut.) už ani není třeba nic kontrolovat; koneckonců – když je jeden opoziční vůdce zastřelen u zdí Kremlu a další je nejprve otráven a poté uvězněn – o jakých volbách tady lze hovořit? Moc v naší zemi se mění jinak. V zemích, kde nelze moc změnit u voleb, se mění v ulicích. To není výzva – to je hodnocení historika. Poté samozřejmě proběhnou volby – do Ústavodárného shromáždění, které přijme novou ústavu a položí základy nové demokratické státnosti v Rusku.

– Čím pro nás a pro svět skončí tato speciální vojenská operace – a skončí vůbec někdy?

Tato <…> skončí vážnými vnitropolitickými změnami v naší zemi – jak se již nejednou v naší historii stalo po tzv. „malých vítězných <…>“, které se u nás vždy staly katalyzátory změn a vedly k nežádoucím výsledkům pro ty, kteří je začali. Byla to porážka v krymské válce, která způsobila mnoho velkých reforem Alexandra II. Nechvalně známá rusko-japonská válka vedla k první ruské ústavě, parlamentu a svobodě tisku. A afghánské dobrodružství v 80. letech se stalo jedním z hlavních faktorů oslabení a nakonec i kolapsu sovětské moci. Výsledky <…> budou stejné. Cíle Kremlu doznaly od února 2022 zjevně značnou změnu. A co se stane, když Akéla mine, víme od Kiplinga. (Akéla – vůdce vlčí smečky z Knihy džunglí, jemuž hrozí ztráta vůdcovství a smrt, pokud pro své stáří mine loveného srnce – pozn. red.)

– Grigorij Javlinskij vám v rozhovoru řekl, že cítí kolektivní odpovědnost za speciální vojenskou operaci. A vy?

Hlavní odpovědnost nese rozhodně režim a prezident osobně. Současné úřady se ale velmi snaží přenést odpovědnost za své činy na celou zemi, na všechny občany Ruska. Proto je tak důležité nemlčet. Ukázat, že ne všichni ruští občané souhlasí s <…>, která se děje jakoby naším jménem. Svou vlastní zodpovědnost rozhodně cítím. Především za to, že jsem za léta své politické činnosti nedokázal dostatečně přesvědčit své krajany ani politiky demokratických zemí o nebezpečí, které současný režim v Kremlu představuje pro Rusko a pro svět. Dnes je to každému zřejmé, ale za strašlivou cenu.

“Opravdová manželka Děkabristy”

– Kde je teď vaše žena a vaše děti? Co je s nimi?

Už více než rok jsem neslyšel hlasy své ženy a dětí, volat rodině mi zakazují. Nejprve Vyšetřovací výbor a nyní Moskevský městský soud. Další dílek obrazu naší vlády, která ráda mluví o „ochraně rodinných hodnot“. Opět nic nového – toto vše se již v naší historii dělo – trestat nejen “nepřátele lidu”, ale i jejich rodiny. Díky Bohu, má rodina je nyní v zahraničí a alespoň fyzicky v bezpečí.

Všechny naše děti ještě studují. Ale nejstarší dcera už pracuje, řídí auto – začal jsem ji učit ještě před svým zatčením a nedávno dostala řidičský průkaz. Mladší tančí profesionálně (tap dance, hip-hop), vyhrává soutěže. Náš syn (je to náš nejmladší, 11 let) hraje na kytaru, už hraje z listu a nedávno mi napsal, že se začal učit písničku Viktora Coje. Kytaru má po dědovi, po mém otci.

A manželka – ta teď dělá všechno místo mě, jako opravdová manželka Děkabristy. Je to má nejbližší spolupracovnice a nejlepší kamarádka. Jsme spolu více než dvacet let, ale známe se více než třicet let – jsme spolužáci. Vím, že to všichni vydržíme a zvládneme to. Zažili jsme horší věci.

– O životě ve vězení dnes víme hodně. Co na vás osobně zapůsobilo?

Můj nejživější dojem je, jak se vůbec nic nezměnilo od doby, kdy byli vězněni sovětští disidenti. Vše je tak, jak popisuje Bukovskij, Podrabinek, Šaranskij a další – do nejmenších detailů. Je to tak aktuální, že se doslova cítím jako v knize. Ale známe i konec. Politický postoj je stejný – uctivý ze strany vězňů a – řekněme – zvláštní ze strany administrativy.

Sedím v nejizolovanější chodbě, je to „vězení ve vězení“. Tady sedí (podezřelí a obvinění. – pozn. aut.) “vori v zakoně” (hlavy organizovaného zločinu – pozn. red.), vrazi, vyděrači – a já. Vodí mě po chodbách a schodech jako „obzvlášť nebezpečného“, mají takové pokyny. Je to legrační, samozřejmě. I když, možná mají pravdu – pro každou autoritářskou vládu jsou nejnebezpečnější lidé, kteří říkají pravdu.

– Jste ve vazbě stále něčím zaneprázdněn, nebo máte čas myslet na budoucnost?

Ve vězení hodně čtu a ještě víc píšu. Píšu skoro pořád. Spolužáci – stejně staří nebo starší, kteří také chodili do sovětské školy, se smějí, že jsem jako Lenin, který ve vězení psal mlékem mezi řádky (všechny tyhle nesmysly si budu pamatovat do konce života).

Co se týče budoucnosti naší země, opět to má historik v tomto ohledu jednodušší. Zrušit dějinné zákonitosti se ještě nikomu nepodařilo – a nikomu se to nepodaří. Ve velmi dohledné době se v Rusku otevře okno příležitosti k velkým změnám – a je důležité ji správně využít, nepromeškat ji, jako na začátku 90. let.

Tehdy udělala demokratická vláda obrovskou chybu historických rozměrů – neotevřela úplně archivy; neodsoudila zločiny bývalého režimu na státní úrovni; nezavedla lustraci proti pachatelům těchto trestných činů; nerozpustila represivní orgány. Těm, kteří to pak požadovali – těm nejprozíravějším, jako byl Vladimir Bukovskij a Galina Starovojtova – bylo řečeno, že to bude „hon na čarodějnice“. “Takže se čarodějnice vrátí a začnou nás lovit,” odpověděl Bukovskij. A ukázalo se, že měl pravdu. Tato chyba se nesmí opakovat v příštím historickém kroku. Není-li zlo pochopeno, odsouzeno a potrestáno, nutně se vrací.

Pokud tentokrát vše uděláme správně, nepochybuji o tom, že Rusko má svobodnou, důstojnou evropskou budoucnost. Touto cestou od diktatury k vyspělé liberální demokracii prošlo mnoho zemí – Německo po roce 1945, Latinská Amerika po vojenských diktaturách, Jižní Afrika po apartheidu a střední a východní Evropa po pádu komunismu. A projdeme ji i my. Věřím v to a udělám pro to vše, co bude v mých silách.

– A kdybyste mohl změnit jen jednu věc právě v tuto chvíli, co by to bylo?

To je pro mě nejjednodušší otázka. Zajistil bych, aby Rusko mělo legálně zvolenou demokratickou vládu, která by respektovala jak práva a svobody vlastních občanů, tak civilizované normy mezinárodního chování. To bychom pak žili v úplně jiném světě.

– A co mohou v současné situaci dělat běžní občané Ruské federace – aniž by porušili Kodex správních deliktů a Trestní zákon Ruské federace?

Solženicyn na tuto otázku odpověděl už dávno: “Neúčastněte se lží, nepodporujte falešné činy!” “Ať si vejdou do světa, ať si mu třeba i vládnou – ale ne skrze mne.” Pak bude systém postavený na lži a násilí – postavený pouze na nich – odsouzen k záhubě. Protože pravda je nakonec vždy silnější.

* Uznán zahraničním agentem v Ruské federaci

Úvodní foto: Human Rights Online