35 let od stažení armády z Afghánistánu
15. února byl jeden z mála památných dnů společných Ukrajině, Rusku i Bělorusku – výročí stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Přinášíme překlad jedné úvahy na toto téma ze zpravodajského portálu blízkého ukrajinské armádě.
Před 35 lety, 15. února 1989, opustil afghánskou zemi poslední sovětský voják – válka byla prohraná. Obyvatelé SSSR od počátku nechápali, k čemu ta válka byla, téměř 10 let trpěli a odchod vojsk přijali s úlevou. Taková byla tehdy objektivní realita.
Mnozí veteráni sovětsko-afghánské války se již v roce 2014 postavili na obranu Ukrajiny a dnes věrně brání svou rodnou zemi před ruskými okupanty. Dobře si pamatují, kolik bolesti a ztrát tehdy přinesla tato nesmyslná válka ukrajinskému lidu zotročenému rusko-sovětskou říší.
Není těžké odhadnout, že vnímání tohoto data bude diametrálně odlišné. Rusové kvůli tomu mají další záchvat „posedlosti vítězstvím“. U příležitosti 35. výročí stažení sovětských vojsk z Afghánistánu ruská propaganda šíří tezi, že „Ruská Federace neprohrála v Afghánistánu a bude vítězem i teď“.
Sovětská propaganda také deset let vyprávěla, že je „všechno podle plánu“. Ve skutečnosti bylo všechno špatně. Ale není jinak, než jak by si přáli kremelští propagandisté, všechno v dnešním Rusku?
Afghánská válka byla, jak známo, posledním z velkých imperiálních dobrodružství sovětského svazu. Jak je dobře známo z historie, každé takové „zahraniční“ dobrodružství, pokud nepřineslo bleskový úspěch, vedlo ke svržení moci. Ale jak rychlé bylo?
Na začátku sovětské invaze do Afghánistánu bylo v sovětském Ústředním výboru (ÚV) Brežněvovi 73, Černěnkovi 68, Andropovovi 65, Ustinovovi 71, Kosyginovi 75 a Suslovovi 77 let. Od začátku bylo jasné, že celý tento nápad je neúčinný a odsouzený k neúspěchu. Již na jaře 1981 se začalo mluvit o nutnosti stažení vojáků z Afghánistánu.
Ale Afghánistán byl svým způsobem existenciální pro SSSR. Navzdory nepopularitě války a tomu, že v té době zemřeli v SSSR dokonce tři generální tajemníci, sovětské vedení uznalo neúspěch svého imperiálního projektu až v desátém roce invaze.
Putin a jeho senilní otupělá klika se nyní doslova ve všem opičí po té sovětské. Věkové složení ruského „ÚV“, který je také již dvě desetiletí u moci, je nyní následující: Putinovi bude 72, Šojguovi 69, Patruševovi 73, Bortnikovovi 73, Lavrovovi 74 a Matvijenkovi 75 let. Válka na Ukrajině se pro kremelského vůdce a jeho okolí stala existenční. Ano, skončí. Nejdůležitější otázka zní: kdy?
Válka s Ukrajinou je pro Rusy „zázemím“ už téměř 10 let. Značná část země zvané Rusko nechce nic vědět o válce, stejně jako o tom, co dělá ruská vláda vůbec. A skutečnost, že v této válce nejsou žádné úspěchy, ve skutečnosti jen posiluje obecnou lhostejnost. Ale také to svědčí o tom, že dokud Putin a jeho přisluhovači budou vládnout Rusku, budou si dělat, co chtějí. A asi nebudou chtít stáhnout armádu.
Navíc kvůli neustálému zesilování represí mají Rusové strach, celkem opodstatněný, před mocí, a je nepravděpodobné, že by tam „občanská společnost“ začala tlačit na moc. V to bychom neměli doufat.
V pozdním SSSR nebyl takový strach a vymývání mozků, jako je tomu v dnešním Rusku. Proto byla v osmdesátých letech minulého století viditelná nespokojenost s válkou. Když začala perestrojka a „glasnosť“, jen lenoch nevyjádřil svůj názor na „Afghán“. A málokdy byl tento názor v souzvuku s oficiální propagandou. Sílila nespokojenost s typickými náhrobky zobrazujícími mladé lidi ve vojenských uniformách na mnoha hřbitovech bez informací o okolnostech jejich smrti. Koneckonců, oficiální údaje o ztrátách sovětské armády vůbec neexistovaly. I dnes různé zdroje uvádějí čísla, která se několikrát liší.
Ani dnes Rusové nemluví o svých ztrátách. Ale například v Salavatském okrese v Baškortostánu spočítali, že tam za dva roky války na Ukrajině zemřelo desetkrát více vojáků, než za 10 let války v Afghánistánu.
Když stahovali vojáky z Afghánistánu, v armádě chápali, že je to jen začátek dalších procesů. Ruské jednotky z Ukrajiny se také dříve nebo později budou muset stáhnout. Proto se nyní Rusové tak zoufale drží již obsazených území a snaží se alespoň ještě trochu ukousnout, aby si zachovali iluzi svého „úspěchu“, který byl z pochopitelných důvodů odsouzen od samého počátku.
V loňském roce Prigožinova vzpoura ukázala, že Putinovo Rusko je pozlátko, kterého nikdo v RF nebude litovat. A to dává naději. Pokud by se podobná krize opakovala, systém by to nevydržel. Chce se mi také věřit, že stejně jako koncem osmdesátých let existuje na nižších úrovních ruské společnosti určitá kritická masa lidí, kteří se jinak dívají na současnou realitu a jsou připraveni umýt krev z ruské vlajky.
Jevhen Buket
Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.
