Ilja Jašin zpoza mříží dodává odvahu nám, kteří jsme na svobodě
Každé ráno v mé cele zapnou Rádio Rusko. V 6 hodin ráno hrají hymnu a poté začíná vymývání mozků.
Zprávy se od sebe příliš neliší. Ruské jednotky zasadily další „naprosto přesný úder“ na místo výskytu ozbrojených sil Ukrajiny; bylo zničeno více než tři sta nacionalistů a asi sto jednotek vojenské techniky. Ukrajinští zločinci odpověděli novým ostřelováním obytných čtvrtí DLR z amerických (důraz na americké) zbraní; raketa zasáhla školku, zázrakem se podařilo vyhnout se obětem.
Poté je vysílání naplněno hlasovými zprávami pro redaktory od „Marie ze Saratova“ nebo „Eleny Nikolajevny z Kirova“, které předčítají vlastní básně věnované našim hrdinům, a jejich boj na na Ukrajině srovnávají s veterány Velkého vítězství. Jako dezert – „písně ruského jara“ – amatérské umělecké soubory zpívají nosovým hlasem o návratu Mariupolu do rodného přístavu nebo o zločinech Majdanu.
A tak pořád dokola. Každý den. Někdy si připadám jako hrdina filmu Mechanický pomeranč – připoutaný k židli před plátnem, doširoka rozevřené oči zafixované svorkami. Myslím, že by OSN měla nucený poslech takového vysílání uznat jako formu mučení.
Ale vážně, podle mých pozorování tomuhle vymývání mozků věří čím dál méně lidí. Kupodivu se i přes agresivní válečnou propagandu na této straně mříží vůbec nesetkávám s projevy nenávisti. Dokonce naopak. Doprovod mi zacvakne pouta a zašeptá: “Iljo, vydrž…” Služba v cele předběžného zadržení mi dá přikrývku navíc, “abych aspoň měkčeji spal”. Soudní vykonavatel mi poděkuje za video o Kadyrovovi. Takové momenty vás utvrzují v tom, že jednáte správně.
I teď, když sedím v cele a čelím hrozbě desetiletého trestu, jsem si jist, že rozhodnutí zůstat v Rusku bylo správné. Těžké, ale správné. Protože vyřazuje hlavní Putinův trumf – že je opozice řízena ze zahraničí a při prvním nebezpečí všichni utečeme. A teď to lidé vidí: nikam neutíkáme, stojíme si za svým a sdílíme osud naší země. Díky tomu mají naše slova větší váhu a naše argumenty jsou pádnější. Nejdůležitější je ale to, že nám to dává šanci získat naši vlast zpět.
Koneckonců – nevyhrává ten, kdo je v této chvíli silnější. Vyhrává ten, kdo je připraven vydržet až do konce.
