O své cestě, která začala 24. února 2022 vypráví bojovník Oddílu Svobodných Kozáků Ruského dobrovolnického sboru.

Před třemi lety, 24. února 2022, v půl šesté ráno, mě můj dědeček vzbudil se slovy „no, synku, válka začala“. Nejdřív jsem ničemu nerozuměl, než jsem vytáhl telefon a začal číst zprávy. První myšlenka, stejně jako první rozhodnutí v souvislosti s tím, co se stalo, bylo, že je čas napsat Volfovi a společně přemýšlet, co bychom v této situaci měli dělat. Druhá myšlenka byla, že je čas využít konexí a koupit použitý kalašnikov od novočerkaských dealerů (pro případ, že bychom se rozhodli partyzánit). Třetí myšlenka – kam utéct, pokud se něco stane.

Když jsme se s kamarádem sešli a také na radu zkušenějších přátel jsme se rozhodli, že se nenecháme zabít (dva šílenci proti Leviatanovi – co by mohlo být komičtějšího?), a tak jsme se hned v únoru rozhodli vyrazit na Ukrajinu. Jaká by mohla být lepší šance v praxi dokázat, že naše ideály a názory, naše víra, mají alespoň nějakou váhu, že se naše žhavá, mladá srdce nezatvrdila, ani nápad! Začátek velké cesty!

A pak hledání přechodu přes rusko-ukrajinskou hranici, abychom se připojili k ukrajinským ozbrojeným silám, přes zajetí, neúspěšný pokus o překročení hranice, setkání s FSB, zatčení Volfa a jeho šest měsíců ve vyšetřovací vazbě, moje celoroční emigrace do Srbska, vstup do řad Ruského dobrovolnického sboru, kde naše partička horkokrevných, s podporou vedení RDS, založila Oddíl Svobodných Kozáků – ten den jsem sám sobě řekl: „Volfe, splnil jsem náš cíl!“