Účastník odboje analyzuje význam násilné smrti Darji Duginové pro ruské hnutí odporu (část první)
Jméno autora analýzy neznáme, nevíme ani, zda jde o muže nebo ženu, známe poze název iniciativy, aktivní v ruském odboji proti Kremlu – a její stopu na sociálních sítích. (TELEGRAM/TWITTER).
„PROTIVÁLEČNÁ NEMOCENSKÁ (NESCHOPENKA)“ nese název podle své první aktivity po vypuknutí války na Ukrajině – byly to výzvy k bojkotu válečného hospodářství v Rusku a branné povinnosti – odchodem na nemocenskou.
I přesto, že nemůžeme autora jmenovitě identifikovat, považujeme jeho text za cenný a skvěle zpracovaný. Proto se o něj chceme podělit.
TEXT JE OPĚT DOSLOVNÝ PŘEKLAD BEZ DODATKŮ A ÚPRAV.
Exploze Duginova auta způsobila řetězovou reakci, která vedla k informační explozi na všech možných kanálech. Propagandisté, členové Odboje i média různého stupně nezávislosti šíří mnoho protichůdných verzí; událost odsuzují nebo schvalují.
Verze se objevují nejrozmanitější. Buď je to „Rjazaňský cukr“ od FSB, nebo vnitřní čistky, nebo čin Ponomarjova a tajemné NRA. Nebo k žádnému výbuchu vůbec nedošlo a je to celé monstrózní fejk.
Každá z verzí vypadá pochybně a má mnoho nesrovnalostí. No – a co tedy s tím?
Odpověď je jednoduchá – přestat koumat o smyslu a hádat z kávové sedliny. Odpověď na otázky po motivu a pachateli nemá praktický význam a těžko ji najdeme hned. Důsledky pro Odboj na téhle záhadě nijak nezávisí.
V každém případě můžeme očekávat novou vlnu represí, ale neměli bychom panikařit. K zavírání partyzánů a aktivistů stát nepotřebuje záminku (zejména takhle nejasnou). Už to dělají a eskalace represe je v každém případě s rozvojem a růstem hnutí nevyhnutelná. Buď se přestaneme bát „naštvat Putina“, nebo je jednodušší nedělat vůbec nic. Střední cesta neexistuje, protože legitimní protest je nemožný. Problém je také v tom, že zdroje státu jsou omezené. Kdyby mohli postavit všechny do řady, už by to dávno udělali. Stejně jako nemohou najednou „začít vážně bojovat“, tak nemají ani kde získat nový represivní aparát. Ano, dojde k řadě zatčení, trestních stíhání a uvěznění, ale Odboj se jim rozdrtit nepodaří. Musíme pokračovat v boji a dodržovat maximální bezpečnostní opatření. Zůstávají stejná jako dříve.
Můžeme také očekávat prudkou radikalizaci protestů. Jednak jako reakci na represe – a zadruhé, jak se bude rozvíjet hnutí samotné, poroste sociální napětí a zoufalí „mírumilovní protestující“ se připojí k podzemí. Ten výbuch nakonec, ať už jej provedl kdokoli, otevřel jakousi „Pandořinu skříňku“. Symbolický milník je za námi, přímé útoky na komplice režimu jsou na pořadu dne. Je pravděpodobné, že to někoho inspiruje.
Zde vyvstává další otázka, mnohem podstatnější než problém „viníků“. V protestní komunitě se rozpoutala vášnivá debata o přípustnosti takových metod boje – máme vyhazování lidí do povětří odsuzovat, nebo je obdivovat? Vyjádřit rozhodný odpor k násilnému boji, nebo všechny vyzvat k jeho následování?
Násilí nebo nenásilí?
Diskuse o použití násilných metod není nová, ale nyní se vyostřila. Samotný přístup k diskusi však z velké části vychází z premis, které příliš neodpovídají současné situaci.
Za normálních podmínek by tato akce byla nazvána individuálním terorem a dostala by patřičnou porci kritiky. Probíhá však válka – jak na území Ukrajiny, tak na území Ruské federace. Za válečných podmínek je přirozenější uvažovat o vyhazování kompliců režimu do vzduchu jako o vojenské operaci. Mezi spoluviníky režimu pak patří nejen ti, kteří přímo bojují na frontě, ale také státní aparát a jeho ideologové. Dá se říci, že Goebbels je civilní osoba a útok na něj přesahuje rámec války?
Podívejme se na příklady. Kdyby Ukrajinec vyhodil do povětří Solovjova pomocí Bayraktaru, nebude to považováno za teroristický čin. Je nepravděpodobné, že by opozice řekla – to není možné, Solovjova lze jedině postavit před soud. Když chersonští partyzáni vyhazují do povětří proputinovské okupační správce, neměli by být považováni za teroristy. Jaký je rozdíl mezi tímto – a ruským partyzánem, který dělá totéž s podomácku vyrobenými výbušninami? Proč by se měl omezovat na plechovky s barvami, železniční sabotáže a podpalování odvodových středisek?
Ano, je to kruté a nehezké. Ale vyzvat Rusy, aby se vzdali násilného boje proti režimu, to se rovná výzvě obyvatel Chersonu, aby přestali vzdorovat okupaci. Znamená to snad, že proti Putinovi mají bojovat jen Ukrajinci a Rusové je budou jenom tiše podporovat?
Tyhle úvahy neznamenají jednoznačnou podporu jakékoli násilné akce. Znamenají pouze to, že teoreticky jsou takové činy představitelné a jejich bezpodmínečné odsouzení v době války je nepoctivé.
Stejně jako vojenské akce musí být akce Odboje hodnoceny z hlediska taktiky a strategie. Ale také z hlediska přiměřenosti zvoleného cíle – a z hlediska prosté lidskosti. Drobný krajský úředník je sice také spoluviníkem režimu, ale těžko se provinil natolik, aby zasluhoval vyhodit do vzduchu, ať už Bayraktarem nebo podomácku vyrobenou třaskavinou.
Z toho vyplývá, že je potřeba zmínit strategii a metody protestního hnutí.
DRUHOU ČÁST TEXTU OD „PROTIVÁLEČNÉ NEMOCENSKÉ“ PŘIDÁME CO NEJDŘÍV
Buďte první kdo přidá komentář