Valerija Novodvorskaja, disidentka za časů Světského svazu i za vlády Vladimira Putina, ve svém až prorockém posledním textu z roku 2014 právě o Putinovi:

Sadista. Paranoidní psychopat s komplexem velikášství a povrchními idejemi. Patologický lhář. Nízké sebevědomí. Nízká inteligence. Jeho osobnost rapidně degraduje.

Žije v paralelním světě, odtržený od skutečnosti, s realitou se vůbec nepotkává. Nerozumí jí. Jak lidé žijí, jak se cítí, o čem sní, proč trpí – to si tento mravní idiot není schopen představit. A ani nechce.“

Poté, co si kolem sebe vytvořil umělý, pevně uzavřený svět, kde se pomalu, po léta, vařil v kotli vlastních lží a jeskynních předsudků, nakonec úplně ztratil rozum.

Nejde o svědomí, žádné svědomí nikdy neměl. Ano, není schopen soucitu a empatie, ale zároveň je sám velmi zranitelný a podezřívavý. Není schopen lásky. Je však velmi nedůtklivý a mstivý, pravděpodobně veškerá méněcennost a touha pomstít se, způsobit co nejvíce utrpení každému, na koho se dostane, pramení z dětství, kdy byl šikanovaným ubohým poslíčkem bez páteře a bez talentu.

Zbabělý a nevyzpytatelný. Věčná zbabělost zasela do jeho činů přehnanou, často nesmyslnou krutost a neuvěřitelný, děsivý cynismus.

Jeho pohled na svět je pohledem zlého mikroba ze zkumavky. Jeho myšlení je úměrné hloubce jeho osobnosti. Myslí úzce, stereotypně, v postojích a sloganech. Jeho soudy o okolním světě a lidech jsou hrubé a omezené. 

Jako každý tyran je náchylný k mystifikacím, posvátným významům, symbolice. Zároveň je strašně zakomplexovaný, odcizený, uzavřený a citově chudý. Svou méněcennost ve všech sférách života si kompenzuje utlačováním a ničením lidí. 

Jeho systém hodnot je osekaný, zúžený na primitivní vzorec “přítel nebo nepřítel”, a je souborem ideologických klišé: Rusko über alles, Západ jsou nepřátelé a cizáci; ruský lid je potenciálně nebezpečný dobytek, který je třeba držet na uzdě, pravidelně ho lákat na mrkev národní výlučnosti; moc je údělem vyvolených, smyslem moci je ona sama a osobní obohacení. To druhé však už dávno nehraje žádnou roli a do popředí se dostaly manické představy o hegemonovi impéria na Zemi za každou cenu a jakýmikoliv prostředky…

Skalní odchovanec stalinských časů s psychologií vězeňského dozorce a řadového kata. Šedivý ve všem, bez tváře, malicherný. Vstřebal do sebe veškerý posměch a nenávist k lidem, vlastní úřednické kastě. Absolutně bezprincipiální. Nemá zažité žádné byť i minimálně morální koncepty, kromě těch vězeňských. Uvnitř se skrývá šikanovaný výrostek a navenek se snaží udržet si masku brutálního, brilantního, bodrého chlapíka. 

Jeho slovní zásoba je skoupá, svůj slovník zpestřuje sprostými příslovími a kriminálním, milicionářským žargonem. Strašně mu záleží na tom, co si o něm okolí myslí, takže je náchylný k pozérství a ubohému, anekdotickému machismu, jako všichni lidé s komplexy. Vždycky to dopadne směšně a trapně…

Je zřejmé, že je to jen navlečená maska a pod ní je další. ještě jedna, ještě další a tak dále až na samé dno, kde v bublající, černé, páchnoucí a nechutné tekutině, svíraje si třesoucí se kolínka maličkýma ručičkama, sedí jakýsi žlučovitý, zapomenutý trpaslík.

Jako politik postrádá talent i význam, protože se dívá jen do minulosti a bojí se jakékoli změny, ta představuje hrozbu pro jeho moc. A co je nejdůležitější, neví, co změna je, nerozumí jí. Politicky je sterilní, protože je posedlý svou neomezenou mocí. Někteří se stále snaží prokopat k jeho duši, aby v ní cosi pochopili. Ale není tam. Zkrátka není. Uvnitř je jen jedna velké nicota. 

Když vtělená naprostá bezcennost získá neomezenou moc v podobě červeného tlačítka, nastane to, co vidíme dnes. Chtěl by se dostat do dějepisných knih, stát se součástí velkoruského eposu, arbitrem osudů, ale zapíše se jako banální vykolejený válečný zločinec… Chce, aby se ho lidé báli, třásli se před ním, ale všichni se na něj dívají s opovržlivým odporem a nemohou se dočkat jeho smrti. 

V. Novodvorskaja, 2014