Oni zabíjejí lidi!

Tento text vyjadřuje osobní postoj editorky.

Když ruská armáda v únoru 2022 napadla Ukrajinu, náš evropský svět se změnil. Země podobná té naší se musela začít bránit. Lidé jako my museli ze dne na den začít zabíjet, pokud chtěli ochránit své domovy, své rodiny i vlastní životy.

Tahle změna nám způsobila intelektuální těžkost. Donutila nás revidovat náš vlastní postoj k zabíjení, postoj do té doby zasutý kdesi na pomezí vědomí, pokud vůbec někde. Postoj, který se u většiny populace formoval prakticky výhradně na základě nepříliš hluboké znalosti historických konfliktů, přečtených knih nebo dobrodružných filmů.

Důležitou ingrediencí téhle otázky je, zda se tento náš postoj upozadil pod nánosem civilizace, nebo – a toho se obávám – pod nánosem pohodlí. Zda naše mravní dilema o zabíjení nemaskuje nedostatek ochoty převzít zodpovědnost – byť i mentálně, nepřímo, v tom, jak se díváme nejen na agresora, ale často velmi nespravedlivě i na obránce. Zatím se zdá, že si toto pohodlí – nebo, chcete-li, civilizační výdobytek – dovolit můžeme. Naši blízcí jsou v bezpečí. Kolik civilizace by obstálo v momentě ohrožení našich dětí je otázka, kterou si většina z nás raději odpustí.

Teprve ve chvíli, kdy budeme nuceni převzít odpovědnost, zjistíme, jak si náš odpor k zabíjení ve skutečnosti stojí. A velmi si přeji, abychom pak civilizovaně obstáli.

Vybrat si stranu

A to bohužel není všechno. Díky dostupnosti veškerých informací online a v reálném čase nás ruská agrese na Ukrajině a další konflikty v Gaze i jinde vrhají před další mentální nepříjemnost – jako by nestačilo dilema ohledně zabíjení – totiž před každodenní boj s bezmocí tváří v tvář strašlivému násilí, zločinům, vraždění, nespravedlnosti, destrukci a zmaru.

Mohlo by se zdát, že máme štěstí – pro nás je ta nepříjemnost pouze mentální, nemusíme se fakticky bránit agresi, náš dům stojí a naše večeře většinou není ohrožená – přesto nás naše pocity usvědčují z toho, že se nás to všechno nějak týká.

Radikalizujeme se sami

Hrubost názorových oponentů na sociálních sítích není jen důsledkem vlivových operací a algoritmů samotných. Je – podle mého názoru především – důsledkem bezmoci obyčejného občana žijícího v pohodlí dosud nedeklarované války v době, kdy zprávy z bojišť konzumujeme v tu chvíli, kdy se dějí, a ze všech stran. Obyčejný člověk je nucen nejen překonávat výše uvedené mentální těžkosti – totiž srovnat si v hlavě, kdo je agresor, kdo je obránce, co si on sám myslí o zabíjení lidí, na kterou ho to staví stranu, komu se dá věřit a ke komu se lze přidat – ale k tomu všemu navíc přihlíží utrpení, které nebere konce, a zdánlivě s tím nemůže vůbec nic dělat, pokud není schopen vzít do ruky zbraň a přidat se na nějakou stranu.

A tlak informací neustává.

Z tohohle stavu je jen krůček k tomu, že člověk prostě jednoho dne vstane a někoho, proti komu nemá nic jiného, než že se na vyhodnocení situace neshodnou, strašlivě sepsuje na sociální síti, pošle mu něco hnusného nebo mu poleje auto barvou – a nakonec nějakou tu zbraň popadne a jde „už konečně něco udělat“. A místo aby bránil slabšího nebo napadeného proti přesile, prostě majzne nejbližšího neozbrojeného člověka, který ho štve. K jeho radikalizaci nebylo třeba buňky Al-Káida, stačila na to jeho vlastní bezmoc tváří v tvář všem hrůzám, nepochopitelnostem a nespravedlnostem, plnícím informační prostor.

Boj s vlastní bezmocí

Význam pozitivních vzorů, lidí vzdorujících vlastní bezmoci slušně, konstruktivně, trpělivě – a schopných razantně a jednoznačně konat, je-li to třeba – je nevyčíslitelný. Týká se to rodiny, týká se to školy, sociálních sítí, ulice, dopravního prostředku i nejvyšších pater moci.

Lidé jako je pan Putin přinášejí z jakýchsi vlastních pochybných důvodů do našeho světa násilí jako nejjednodušší a legitimní řešení skutečné, domnělé nebo vyfabulované bezmoci. Domnívám se, že mezi jejich nespornými zločiny je právě toto provinění tím nejsmutnějším.

Anna Valentová