Už zhruba třicet let Čečensko poutá pozornost světa měrou, která neodpovídá jeho velikosti ani politickému postavení. Právě v této malé zemi, která měla v té době asi jeden milion obyvatel, se rozhodovalo o tom, jakou podobu přijme Ruská federace: zda si zachová imperialistický a militaristický systém, nebo se vydá cestou deklarované demokratizace.
Nikoli separatismus, nýbrž obnovená nezávislost
Během rozpadu SSSR získaly svazové republiky, jako Ukrajina či Gruzie, nezávislost. Čečensko, které bylo autonomní republikou v rámci RSFSR, se vydalo podobnou cestou. Tato snaha o nezávislost vycházela z vůle čečenského národa a nešlo o hnutí okrajové. Čečensko nebylo ruské území, které by se náhle rozhodlo odtrhnout, byla to země násilně začleněná do Ruské říše po dlouhém odporu.
Nezávislost Čečenské republiky Ičkerie – název jí dal její první demokraticky zvolený prezident Džochar Dudajev – se opírá o deklaraci nezávislosti z 26. listopadu 1990. Čečensko tedy nevystoupilo z Ruské federace, ale ze Sovětského svazu, který se rozpadl po srpnovém puči 1991. RSFSR se stala Ruskou federací až 25. prosince 1991. Prezidentské a parlamentní volby v Čečensku proběhly 27. října 1991. Ústava Čečenské republiky Ičkerie byla přijata 12. března 1992, zatímco Ústava Ruské federace 12. prosince 1993. Čečensko bylo jediným subjektem, který odmítl podepsat federativní smlouvu s Ruskem, a tudíž právně nikdy nevstoupil do Ruské federace. Ta proto nemohla uplatňovat jurisdikci nad jeho územím.
1994: první ruská vojenská intervence
Tehdy Ruská federace ukázala, že se SSSR změnil ve formě, nikoli v podstatě. Po pokusech destabilizovat mladou republiku – například vysláním ruských vojáků převlečených za čečenské opozičníky do Grozného – a navzdory ochotě Dudajeva jednat, Rusko v roce 1994 přistoupilo ke svému tradičnímu postupu: de iure „obnovení ústavního pořádku“, de facto vojenská agresi.
Ruské síly prováděly tzv. „zátahy“ proti civilnímu obyvatelstvu pod záminkou likvidace ozbrojenců. Jedním z nejznámějších případů z první čečenské války je osud vesnice Samaški, která byla vypálena a kde bylo 100 až 300 obyvatel – dětí, žen a starších lidí – mučeno a zabito. Navzdory těmto metodám zastrašování i výrazné vojenské převaze Ruska vyšlo Čečensko z první války v roce 1996 jako vítěz.
Mezi dvěma válkami: destabilizace a propaganda
Ruská federace alespoň dvakrát právně uznala nezávislost Čečenské republiky Ičkerie: v chasavjurtských dohodách z 31. srpna 1996 a v mírové smlouvě z 12. května 1997. Smlouva však neobsahovala žádné odškodnění za lidské ani materiální ztráty. Naopak hovořila o nutnosti „ukončit jejich staletou rivalitu“ a „navždy se vzdát použití síly“, čímž chtěla vytvořit dojem sdílené odpovědnosti.
Rusko se nepokusilo obnovit škody a pokračovalo v destabilizaci, kterou prezentovalo jako vnitřní problémy v čečenské společnosti. Cílem bylo ukázat, že Čečensko není schopné být nezávislým státem. Zároveň Rusko připravovalo odvetu. Aby byla přijata (ruskou populací, pozn. red.), musela být pečlivě zinscenovaná.
Tentokrát mělo Rusko vedle vojenské převahy i zásadní výhodu informační. Ruské tajné služby zorganizovaly v září 1999 výbuchy obytných domů v několika ruských městech. Tyto události byly připsány Čečencům a použity jako záminka pro novou válku. Účast Čečenců nebyla nikdy prokázána, někteří ruští politici dokonce připouštěli podíl ruské strany. Kremlu se však podařilo zmobilizovat veřejné mínění a zároveň potlačit čečenské hlasy i na mezinárodní scéně.
1999: druhá ruská vojenská intervence
Operace byla prezentována jako „protiteroristická“. Pod jejím krytím docházelo k válečným zločinům a zločinům proti lidskosti. V roce 2003 označila OSN Groznyj za „nejzničenější město na světě“. Právě v tomto kontextu se na přelomu tisíciletí dostal k moci Vladimir Putin.
Režim ruské okupace
Nikdy neproběhl soudní proces o zločinech spáchaných během obou čečenských válek. Tyto války fakticky neskončily a obyvatelstvo se nevrátilo k normálnímu životu, pouze k iluzi stability. Čečenská republika Ičkerie byla okupována Ruskou federací. Putin dosadil do čela režimu Ramzana Kadyrova, který realizuje sporné aspekty politiky Kremlu.
Porušování lidských práv zahrnuje totální kontrolu, omezení svobody slova, únosy, mučení a mizení osob. Čečenci jsou pronásledováni i v zahraničí. V Evropě došlo k několika vraždám, včetně vraždy Zelimchana Čangošviliho v roce 2019 v Berlíně, spáchané Vadimem Krasikovem.
Mezinárodní kontext a represe
Efektivita tohoto represivního systému souvisí i s mezinárodními faktory. Některé evropské státy vnímají odpůrce Ruska jako teroristy a tím nepřímo podporují ruskou strategii, včetně zneužití nástrojů jako je Interpol k politicky motivovanému pronásledování.
Od roku 2022 čelí Čečenci nové formě nátlaku: jsou posíláni bojovat na Ukrajinu. Strategický význam regionu je tak vysoký, že zde Rusko drží významnou část svých sil. Dne 18. října 2022 ukrajinský parlament uznal Čečenskou republiku Ičkerii jako dočasně okupované území a označil činy proti Čečencům za genocidu.
Čečenská otázka v procesu dekolonizace
Čečenská otázka představuje Achillovu patu Ruska a zapadá do širšího kontextu procesu dekolonizace. Tvrdost represí má zabránit dominovému efektu mezi národy násilně začleněnými do státu.
Stejně jako před třiceti lety se tak budoucnost Ruska může opět rozhodovat v Čečensku. Klíčová otázka zní: je Čečensko ruským regionem, nebo dočasně okupovaným územím? Odpověď určí schopnost Ruska respektovat právo národů na sebeurčení.
Stát se nemůže demokratizovat, pokud zároveň drží celé národy pod nátlakem. Čečenský národ opakovaně vyjádřil vůli k nezávislosti a navzdory nedostatku mezinárodní podpory i tvrdým represím nadále klade odpor.
Staletý odpor
Tento odpor nezačal rozpadem SSSR, je součástí mnohasetleté historie. Jeho pochopení je klíčem k porozumění povaze ruské moci i k hledání odpovědi na výzvy, které představuje.
© Původní text: Revue des Temps. Autor: Fatima Sulejmanovová, tisková mluvčí čečenského národně-osvobozeneckého hnutí „Sjednocená síla“ při Radě Evropy.
