Jak a proč se Moskva pomstila Čukčům

V SSSR a postsovětských zemích kolují vtipy o Čukčích jakožto o ztělesnění hlouposti a naivity. Jak to souvisí s reálnou historií původních obyvatel Čukotky na svém facebookovém profilu vysvětlila ukrajinská novinářka a spisovatelka Zoja Kazanži.

Vzpomínáte si na vtipy o Čukčích, že? O všech národech SSSR byly vtipy vymyšlené v džungli KGB. Ale o Čukčích, zdá se mi, ty nejurážlivější, nejvíce ponižující. Sovětský systém se i takto mstil Čukčům.

Víte za co? Za to, že Moskovité (tehdejší Rusové) se 130 let snažili dobýt území Čukčů. A nezvládli to provést vojenskou cestou. Rusko-čukotské války pokračovaly v letech 1641 až 1778. A to byl JEDINÝ příklad, kdy ruské impérium uznalo svou vojenskou porážku a bylo nuceno přejít k mírové smlouvě a obchodu. Žádný jiný sibiřský národ tak dlouho a krvavě nebojoval. Žádný! Čukčové nepřistoupili na žádné jednání s nepřítelem. Čukotští vojáci nejednou vyhladili expediční oddíly Rusů a zničili pevnosti, které založili. Od roku 1720 na celé Sibiři zůstalo Rusům nepodřízené pouze území obývané Čukči.

Když ruští kozáci v 17. století dosáhli Čukotky, jejich hlavním cílem bylo získat jasak (daň v kožešinách). Čukčové ho však na rozdíl od mnoha jiných sibiřských národů rozhodně odmítali platit a kladli tvrdý ozbrojený odpor. První zaznamenaný střet se odehrál v roce 1641, kdy Čukčové zaútočil na ruské sběrače jasaku v oblasti Kolymy. V roce 1649 byl na řece Anadyr založen Anadyrský ostroh (pevnost), který se stal hlavní základnou ruské vojenské a administrativní přítomnosti na dálném severovýchodě. V 18. století vyslala ruská říše rozsáhlé vojenské expedice, aby si podrobila zemi Čukčů. Jedna z nich je známá jako Anadyrské tažení. Tyto výpravy vedli Afanasij Šestakov a major Dmitrij Pavluckij. Oba tam zemřeli. Pavluckého oddíl byl zničen a Šestakovova jednotka zajata. Do války s Čukči se zapojilo dokonce i ruské námořnictvo. Ruská vojska se uchylovala k brutálním metodám – likvidovala stáje, zabíjela stařešiny. Nepřipomíná vám to něco?

Setník Vasilij Šipicyn pozval k jednání 12 čukotských stařešin a všechny je zabil. Čukčové často páchali hromadné sebevraždy celých rodin, aby nezemřeli rukou dobyvatelů. A odpovídali partyzánskou válkou, čímž Rusům působili značné ztráty. Vyhýbali se přímým střetům s velkými oddíly vyzbrojenými děly, místo toho útočili na malé skupiny, tábory a ostrohy, čímž nepřítele vyčerpávali. Čukčové prokázali výjimečnou mobilitu, odvahu a vynalézavost.

A Rusové vyměkli. Udržování Anadyrského ostrohu stálo dobyvatelskou říši více než 1 milion rublů. A výtěžek z jasaku byl mizivý. Celá říše s hromadou peněz nedokázala dále táhnout vyčerpávající válku proti mnohem menšímu lidu, co se týče počtu a zdrojů. Čukčové si hájili své. Rusové si brali, co jim nepatřilo.

A tak bylo Rusko nuceno změnit taktiku. Byl to ekonomicko-diplomatický kompromis. V roce 1788 byl na řece Aňuji zahájen veletrh, typ „ekonomické integrace prostřednictvím vzájemně výhodného obchodu“. V roce 1779 podepsala carevna Kateřina II. dekret o přijetí Čukčů do ruského poddanství. Čukčové se oficiálně stali ruskými poddanými, ale ve skutečnosti si zachovali samosprávu a svobodu. To jim umožnilo zůstat relativně nezávislí až do sovětské doby.

Až Sovětský svaz dokončil kolonizaci Čukčů zničením jazyka, kultury, tradičních řemesel, umění, společenského řádu, vojenského ducha, náboženství, folklóru, mytologie.

Čukčové nepotřebují Rusko. Stejně jako ostatní sibiřské národy. A to do značné míry souvisí s Arktidou, která obsahuje značné zásoby ropy, plynu a minerálů. Domorodé národy při těžbě těchto zdrojů vyžadují dodržování svých práv, včetně práva na spravedlivou kompenzaci a účast na ziscích z těžby zdrojů, které jsou prováděny na jejich historických pozemcích.

Pár faktů:

1. Populace Čukčů se pohybuje kolem 15 až 16 tisíc lidí.
2. Mezi původními obyvateli severního Dálného východu (Čukotka a Kamčatka) jsou Čukčové nejpočetnější. Všech ostatních je podstatně méně.
3. Největší skupinou obyvatel Čukotského AO zůstávají Rusové, asi 50 procent podle sčítání v roce 2010.
4. Jen 5-7 tisíc lidí mluví čukotsky aktivně. Ruština vytlačuje mateřský jazyk.
5. Čukotština má rozdíly ve výslovnosti mezi muži a ženami spojené s tabu vyslovovat jména příbuzných manžela.
6. Základem života Čukčů je chov sobů. Sob byl vším: jídlem, dopravou, oblečením, obydlím i materiálem pro nářadí.
7. Čukčové byli známí svým bojovným charakterem. Ve vojenství byl tento národ velmi zdatný, každý muž byl plnohodnotným bojovníkem.
8. Čukčové měli vysokou míru sebeorganizace. Absence centralizované moci nebo vůdců ztěžovala jejich podrobení. I po podepsání míru mohla každá jednotlivá obec obnovit boje.
9. Čukčové věřili, že všechny přírodní objekty (slunce, měsíc, řeky, hory, jeleni, mořští živočichové) mají ducha. Ústřední postavou je šaman. Působil jako prostředník mezi světem lidí a světem duchů, léčil nemoci, prorokoval a doprovázel duše mrtvých.
10. Vyřezávání kostí a mrožích klů je nejznámějším druhem čukotského umění, uznávaným ve světě a chráněným UNESCO.
11. Čukčové patří mezi národy nejvíce ohrožené klimatickými změnami, takže téma klimatických změn a dopadu na tradiční způsob života je otázkou života a smrti.
12. Čukčové, stejně jako mnoho dalších původních obyvatel Severu, má genetický rys, který vede k pomalému odbourávání alkoholu v těle. To je činí citlivějšími na jeho účinky a zvyšuje riziko vzniku závislosti na alkoholu. Nejde ale jen o genetiku. Genetický faktor v kombinaci se socioekonomickými obtížemi, historickými traumaty a nedostatkem tradic pití alkoholu je příčinou vysokého výskytu problémů s alkoholem mezi těmito národy. To používali kolonizátoři odjakživa.
13. Spolu s Rusy přišly k Čukčům kvůli Korjakům, Čuvancům a Jukagirům nakažlivé nemoci, například syfilis, která se čukotsky nazývá „čuvanská“ nebo „ruská nemoc“.

Ilustrace – Ukraine History

Informace – otevřené zdroje

Zoja Kazanži

Z ukrajinštiny přeložil Pavel Veselský

Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.