SPOLUOBČANÉ, RUSOVÉ

TOTO NENÍ VÝZVA OD NEPŘÁTEL RUSKA. 

JE OD TĚCH, KTEŘÍ NECHTĚJÍ VIDĚT SVOU ZEMI POD JEJÍMI VLASTNÍMI TROSKAMI.

Každý státní zaměstnanec, každý důstojník, každý člověk placený ze státního rozpočtu si dnes říká totéž:

„Jen plním rozkazy.“
„Na mně nic nezáleží.“
„Ti nahoře vědí lépe, co dělají.“

Právě takto ale státy zanikají.

Rusko se změnilo ve stroj, který vyžaduje stále nové oběti – cizí i vlastní. Slibovali vám velikost. Slibovali vám denacifikaci a dobytí Kyjeva za tři dny. Místo toho přišla parte, strach, udavačství a nekonečná válka. A s ní i její nové projevy – mobilizace, útoky dronů a blokování internetu.

Vidíte to.

Vidíte, jak odcházejí ti nejlepší lidé.

Jak se ti, kteří zůstali, učí mluvit šeptem.

Jak děti vyrůstají v prostředí nenávisti a lží.

Jak země, která dala světu vynikající filozofy, inženýry, hudebníky a vědce, stále více žije jen mýty o vlastní velikosti a výhrůžkami.

Žádný režim netrvá věčně.

Po každém režimu však zůstává jedna otázka:

Co dělali obyčejní lidé, když se páchalo zlo?

Nelze se donekonečna skrývat za slova jako „povinnost“ a „služba“. Ani se ospravedlňovat nutností „uživit děti“. Stát existuje pro svůj lid. Pokud stát po člověku požaduje, aby se vzdal svědomí, začíná požírat sám sebe.

Nevyzýváme vás k halasným gestům. Ta nefungují.

Známe cenu strachu.

Každý člověk však stále má možnost volby:

neposílat peníze na válku;

nebýt krutý tam, kde lze zůstat člověkem;

nepomáhat zločinu více, než je nezbytné;

neposílat otce, manžela nebo syna za krvavými „výdělky“;

nevěřit tomu, že celý národ smýšlí stejně.

I malé odmítnutí podílet se na lži má svůj význam.

Jednou tato válka skončí. A tehdy už nikdo nebude moci říci: „Já nic nevěděl.“ Příliš mnoho věcí je dnes viditelných pro každého.

Budoucnost Ruska se nerozhoduje jen na frontě.

Rozhoduje se právě teď – v kancelářích, archivech, v soudních síních, na úřadech, ve školách i na policejních služebnách.

Strach dělá z lidí poddané.

Jedině svědomí z nich dělá lidi.

Biker, KPD