Příběh o dvanáctileté Máše, kterou odebrali otci kvůli protiválečnému obrázku, se všem nějak zažírá pod kůži…
PÍŠE PROFESOR ZUBOV:
Sám jsem otec, jsem dědeček a jsem učitel. Jsem šťastný, že jsou v Rusku takové děti jako Máša, a bezmezně si vážím jejího otce Alexeje, který svou dceru vychoval ve víře, naději a lásce. A těm, kteří odsoudili otce k vězení, těm, kteří oddělili otce a dceru a dali dceru proti její vůli do internátu – těm patří hanba a pohrdání. Máša a její otec jsou skuteční lidé a ti, kteří je soudili, lidmi nejsou.
Za časů komunistického státu byly takových případů miliony. Po Rusku se potulovalo bezpočet dětí bez domova – dětí rodičů zabitých čekisty. Pak je začali chytat a posílat do věznic (ty starší) a do sirotčinců pro zvláštní účely a převychovávat. Až dosud o tom kvůli utajeným archivům víme jen málo.
Teď je jiná doba. Informační revoluce sdělila celému světu jméno ředitelky – donašečky Larisy Alexandrovny Trofimové, její osobní telefonní číslo a e-mailovou adresu a jméno soudce a jména členů komise pro nezletilé ve městě Jefremov, kteří požadovali, aby byl Alexej zbaven rodičovských práv. Ano, nový bolševismus, ale v domě s prosklenými stěnami, kde každý ví, kdo je hrdina a kdo grázl a udavač.
Právník Dmitrij Zachvatov opublikoval na Alexejovo přání dopis od Máši adresovaný tatínkovi:
„Tati, ahoj, opravdu moc tě prosím, abys neonemocněl a nedělal si starosti. U mě je všechno v pořádku, moc tě miluji a věz, že za nic nemůžeš, vždycky jsem tu pro tebe a vše, co děláš, je správné.
❤ Mám tě moc ráda, děkuji za vše, co pro mě děláš. Když se cítíš špatně nebo se trápíš, bolí mě to a i já se cítím velmi špatně. Věřím, že bude vše v pořádku a my budeme spolu. Doufám v to nejlepší a moc tě miluji.
Tati, víš, jak mi psala jedna žena, je třeba věřit, doufat a milovat, protože vítězí jen ten, kdo ví, jak věřit, doufat a milovat.
Buď si jistý, že vyhrajeme, že vítězství bude naše, ať se stane cokoli, jsme spolu, jsme tým, jsi nejlepší. Jsi můj táta, nejchytřejší, nejkrásnější, nejlepší táta na světě. Buď si jistý – lepšího než jsi ty není.
Prosím tě – jen se nevzdávej ? Věř, doufej a miluj.
Jednou si sedneme ke stolu a budeme na to všechno vzpomínat. Miluji tě, doufám, ne, vím, že se nevzdáš, jsi silný, my jsme silní, zvládneme to, budu se za tebe i za nás modlit, tati.
Jsem na tebe hrdá. Ano, tati, mohu říci, že jsem na svého otce pyšná. Hrdý, chytrý, pohledný, tvrdohlavý – a tolik milující svou dceru.
Až se konečně setkáme, dám ti velký pěkný dárek. Tati, nechci psát o svém zdraví a náladě, nechci tě naštvat, ale pochopila jsem, že hořká pravda je lepší než sladká lež. To nic, sejdeme se a já ti to všechno řeknu.“
