Karelské povstání proti bolševikům
Mezi národy dnešního Ruska patří i Karelové, ugrofinský národ blízký Finům jazykově i kulturně. Vyskytuje se zde několik narážek na Kalevalu, finsko-karelský národní epos. Finové a Karelové se při rozpadu ruské říše (1917) snažili vybojovat vlastní stát, který mírová smlouva z Tartu přiznala jen Finům a Estoncům; Karelům slibovala autonomii, což však sovětská vláda nedodržela. Proto přinášíme další překlad historického článku, tentokrát o posledním pokusu Karelů o získání nezávislosti na SSSR.
Karelské povstání proti bolševikům, známé jako Itäkarjalaisten kansannousu, vypuklo v neděli 6. listopadu 1921. V předvečer, podle karelského zvyku, o „památné sobotě“, navštěvovali Karelové hroby svých předků, blízkých přátel, kteří zemřeli hladem způsobeným neúrodou a odebíráním potravin a obilí sovětskou vládou. Truchlící se stali obětí střelby a represí, protože neodpovídali marxisticko-leninské představě „chudáka“. Lidé v Karélii tradičně dávali přednost tomu, aby žili jako rozšířená rodina, spolu se sousedními dvory obdělávali pozemky, věnovali se rybolovu, lovu a obchodu. Často bez problémů překračovali finskou hranici, kterou začali postupně ucpávat sovětští okupanti, kteří nastolili nespravedlivou Tartuskou smlouvu. Většina jejích ustanovení nebyla dodržena, Karelské obce nezískaly slíbenou samosprávu a zůstaly pod kontrolou komisařů z Kremlu.
Staleté zvyky severských národů se zhroutily. Ztratil se přenos tradic a lidové kultury na další generace. Mateřský jazyk byl zakázán jako prostředek vzdělávání a oficiálního oběhu dokumentů. Vzpomínka na ztrátu blízkých na pozadí bakchanálií rudých, kteří se shromáždili k připomínce čtyřletého výročí sovětské moci, podnítila lesní partyzány, aby začali jednat a zřídili v Rugozeru (Rukajärvi) národní moc. Spolu s Karely se do boje proti bolševikům zapojili i Vepsové a Pomorové, kteří utrpěli rozkulačení, a jejich bratři ve zbrani z Finska a Švédska.
Významní synové Severu bojovali za práva a tradice Karélie v povstání Kegri. Představitelé národního boje proti bolševismu navždy zůstali v paměti národa a na stránkách karelských dějin a folklóru jako například Jalmari Takkinen – Ilmarinen. Vaseli Levonen, známý také jako Ukki Väinämöinen, přispěl ke sbírání a uchovávání karelských příběhů. Osipp Borisainen, podobně jako Lemminkäinen, přispěl svým dílem k tradicím karelského národa. Spolu s dalšími příznivci se podíleli na tvorbě karelského slovníku, který obohatili o tungudské nářečí.
Většina účastníků Karelského povstání odešla s rodinami do Finska. Ti, kteří zůstali v rodných zemích, pokračovali v ochraně jazyka a kultury. Avšak ti, kteří se přece jen později rozhodli vrátit, buď byli semleti represemi, nebo se přizpůsobili dvojímu myšlení sovětského systému, který cíleně potlačoval národní jazyky Karélie, vymazával z paměti „neperspektivní“ osady, nemilosrdně kácel jedinečné lesy a překrýval řeky přehradami, což vedlo k zaplavení vesnic a ničení rybího bohatství.
A tak pomine ta doba,
Dny odplynou a dny přijdou,
Zase tu budu potřebný,
Čekat, hledat mě tu budou,
Abych zase Sampo ukul,
Tu krabici mnohostrunnou,
Měsíc vrátil na oblohu,
Slunci dal opět svobodu:
Vždyť bez měsíce a slunce
Radost ve světě nebude.
Ingvi-Freyr
Vladislav Nobel-Olejnik
Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.
