Ilja Jašin píše z kolonie…
Našel jsem v táborové knihovně otrhanou knihu, vydanou v roce mého narození. Je to Remarqueův román „Čas žít, čas umírat“. Přečetl jsem ji jedním dechem – a víte, co?
Podle mě nás Remarque oslovuje ústy své postavy učitele Pohlmana, kterého zatklo gestapo. Doslova každého z nás. Říká:
Svět nestojí na místě. Zoufáte-li nad svou vlastní zemí, musíte v něj věřit. Zatmění slunce je možné, věčná noc však ne… Není třeba se hned vzdávat a propadat zoufalství. Ptáte se, zda zbylo dost lidí na nový začátek? Křesťanství začalo s několika rybáři, několika věřícími v katakombách a těmi, kteří přežili v římských arénách.
…Na světě nikdy neexistovala tyranie bez konce. Lidstvo nešlo vpřed po hladké cestě, ale vždy ve skrumážích, trhaně, s mnoha kroky zpět, v křečích. Byli jsme příliš arogantní, pokud jsme se domnívali, že naše krvavá minulost je již překonána. Teď ale víme, že se stačí ohlédnout – a už nás dohání.
Teď je čas číst a znovučíst Remarqua, přátelé.
