“Ruské partyzány bych nazval sirotky ruského svědomí,” říká David Svoboda, historik, ukrajinista – a ne dost slyšený hlas mentální kuráže v našem mírovém pohodlí. Jsme rádi, že si našel čas na Overtonovo okno pro ruský odboj.
Když jsou ruští (+ čečenští, baškirští, kubáňští…) dobrovolníci respektovanými spojenci Ukrajiny, proč nejsou víc nahlas i našimi spojenci?
Tito lidé zasluhují úctu pro svou osobní volbu, avšak jako nositelé výrazného politického programu ustupují do pozadí.
Jedni chtějí Rusko bez Putina, druzí život bez Ruska. V principu jdou obě skupiny – národní odboj ruský a ten separatistický – proti sobě. Jde-li o ten druhý, nejsem si jist, zda krom Ruska to nejsme ve specifickém smyslu i my, kdo tyto Nerusy „kolonizuje“ tím, že z nich činí nástroj našich choutek – v tomto případě jakéhosi bezpracného snění.
Mám na mysli to, že o jejich národy se nezajímáme, nemáme ponětí, v jakém rozsahu tito bojovníci zastupují svá etnika v Rusku, pouze byronovsky fantazírujeme o tom, že jsou nositeli budoucí zkázy ruského impéria. Pomineme-li totiž ty, kdo se hrdinně projevují na správné straně (a přiznejme si, že jde v některých případech o pouhé stovky lidí), pak mnohem více jejich soukmenovců bojuje v řadách ruské armády. Jistěže to nemusí nic znamenat: českoslovenští legionáři za sebou také netáhli většinu. Ale jako menšina byli podstatně výraznější.
Zcela souhlasím s tím, že je třeba je podpořit. Ale opět – jak životaschopné jsou, s výjimkou snad Čečenců, jejich národní programy? Sáhneme-li po příměrech, jaké svět nabízí, pak mějme na paměti, že docela daleko to z nestátních, potlačovaných etnik dotáhli nedávno Kurdové pro svůj statečný příspěvek k porážce tzv. Islámského státu. A přesto se i v jejich případě zopakoval z naší strany nechvalný stereotyp Využít – nechat být.
O dost lépe si vždy vedli ještě takoví Palestinci, za nimiž ovšem stála a stojí arabská lobby i někdejší imperiální velmoci, které Izraeli dodnes nepřejí, majíce historicky blíže k jeho protivníkům. Ani ti ale zatím neuspěli. A to mají ještě zmíněné národy oproti znásilněným národům Ruska tu výhodu, že žijí v hraničních a zajímavě konfliktních regionech, kam je vidět.
Baškirci apod. žijí naopak daleko od světa, ztrácejí se, viděno odsud, v prostorách Eurasie. Tam vnější vlivy nedosáhnou – s výjimkou Číny, bohužel. Nejsem si jist, zda právě takto by si bojovníci s ruským impériem představovali svou budoucnost.
Ruské diverzní skupiny i jednotliví partyzáni komplikují Putinovi jeho „speciální operaci“, podporu však nacházejí maximálně na sociálních sítích – proč takový políček ruské propagandě nevyužijeme lépe?
Protože se necháváme unést kýčem exilové ruské opozice, která vystupuje v civilizovaném světě a nabízí neproblematický program demokratického Ruska. Oni přitom neříkají, jak jej chtějí dosáhnout, zato se netají tím, jak jej dosáhnout odmítají: například ozbrojeným bojem proti Putinovi.
Tak se Julija Navalná odmítá postavit za ruské přeběhlíky na ukrajinskou stranu, zastává se naopak pasivní ruské majority, na niž prý doléhají západní sankce, a hovoří o Ruské federaci v jejím neporušeném rozsahu jako jednom celku spojeném společnými kořeny.
Doslova jako „katastrofu pro celý svět“ předjímá v případném rozpadu Ruska Ilja Jašin. Tito zastánci „společných kořenů“ se příliš neohlížejí na to, jakou katastrofou je pro genofond Kalmyků, Burjatů i Kavkazanů právě nasazení ve vražedné ruské válce, a současně nechovají žádné sympatie ani k etnickým Rusům bojujícím za Ukrajinu.
Shrnu to: tato oficiální opozice má sice prestiž, ale nemá řešení. Separatisté, kteří řešení nabízejí, zase postrádají onu prestiž a vliv. A ruští antiputinisté ve zbrani nemají ani jedno, ale aspoň mají čest.
David Svoboda (o sobě)
*1977
Ukrajinista a historik.
Marně se snaží formovat českou ukrajinistiku podle svých představ, aby nezůstávala němým, ba umlčovaným oborem.
Pracuje v Muzeu paměti XX. století.
Je podle Vás ozbrojený odpor Rusů legitimní?
Zajisté.
Může být ruský odboj užitečný i nám?
Tak, jako nám může být užitečné vítězství Ukrajiny a porážka Ruska.
Rusové žijí v zemi, kde jsou ústava i zákony jen nástroji zvůle prezidenta, který se zuby nehty drží u moci. Kde je ta hranice? Kdy (pokud vůbec) má člověk právo vzít do ruky pušku a postavit se proti tyranii?
Pokud se tyranie rovněž prosazuje s puškou v ruce. Svobodu je třeba bránit týmiž prostředky, jakými se na ni útočí.
Rozpad Ruska je prezentován jako legrační nerealizovatelná fikce, jako argument slýcháme, že takzvané původní národy, prezentované jako divoši, potřebují silné centrální vedení, “tvrdou ruku”. Kolik z toho jsou realistické obavy z občanské války a kolik je imperiální propaganda (na Čečnu ostatně používaná úspěšně už léta), podle Vašeho názoru?
Neudržitelnost této představy prokázala už 90. léta, kdy tento předsudek musel vyklidit cestu historické realitě: rozpadl se už Sovětský svaz a jediný, kdo na jeho troskách páchal a páchá bezpráví, je Rusko. Tím se blamovala celá plejáda expertů, kteří v malých nástupnických státech viděli pouze zdroj obtíží a ne obohacení a kteří tím umetli cestu ruským ambicím v postsovětském světě s tím, že jediný pro svět spolehlivý partner sídlí v Kremlu.
S uznáním měly počátkem 90. let nesnáze i tak státotvorné národy jako Estonci, Litevci a Lotyši, jejichž separatismus se opíral o solidní morální základ, když poukazovali na nezákonnou anexi svých zemí Moskvou ve 40. letech.
Avšak je zde svízel.
Jako historik mohu přijímat tezi, že rozpad SSSR byl jen úspěšným pokračováním úpadku carského impéria o 65 let dříve a že tedy v tomto smyslu je opravdu možná za dveřmi nějaká koncová fáze zániku ruského kolosu jako žaláře národů, kdy odpadnou i ta dosud přehlížená etnika.
Dějiny nicméně nefungují podle vzorečků. Právě tak platí, že kolaps SSSR představoval unikátní historickou šanci, jaká se nemusí opakovat, především proto, že ve většině nástupnických republik už se předtím, někdy v 80. letech, projevovaly jasné politické pohyby, deklarovaly se kulturní požadavky, navazovalo se na národní tradice boje za nezávislost. Ukrajinci, Gruzínci i baltské národy nezačínali z ničeho a byli tahouny trendu „pryč od Moskvy“, na nějž s tragickou heroikou navázali tehdy pouze Čečenci, jimž se to, jak víme, nepodařilo. Tuto energii dnes zosobňují asi právě jen oni.
Jeví se proto pravděpodobné, že v případě Kalmyků, Burjatů a jiných bude záležet na tom, jak se jednou s ruským centrem vypořádají jejich domácí správní elity, které budou zajímat především ekonomické perspektivy a rizika takového kroku. Kde jinde je pro separaci připravena půda? Apokud není a přesto jednou k oddělení té které autonomní oblasti dojde, nebude se opakovat běloruský model zločinné vertikály a pasivní společnosti dole?
Diskuse o rozpadu Ruska chybují tím, že nezačínají odspodu, poznáváním situace v terénu a zájmem o ty, o něž opíráme své vize. Že je spíše nahazujeme jako abstraktum, technikálii, přičemž podobně, bez znalosti věci, se, jak pamatujeme, dařilo zprávám o zaručeném rozvalu Ukrajiny. Ostatně chybí i kriticky fundovaná studia Ruska jako takového – Ruska jako jádra impéria bez cizích přejímek a příměsí.
Měli bychom ruskému odboji pomáhat? A pokud ano, jak?
Měli bychom pomáhat těm, kdo tento odboj zaštítí nosným politickým programem. Samotný odboj je vznešený, ale nelze si od něj slibovat více než to, čím je: gestem osobní odvahy. Politicky mohou být jeho pohnutky všelijaké, možná až po ideologicky extrémní. Bez programu nějaké demokratické ruské platformy se však ocitá tak jako všechny jiné odboje v dějinách v platonickém vzduchoprázdnu (tzv. irpiňská deklarace, která měla jeho jednotlivé skupiny sjednotit na společné základně, nevedla nikam).
A pak je třeba mít na zřeteli, že Rusko přestane škodit tehdy, až si v něm každá etnokulturní skupina bude moci zvolit vlastní osud – uvnitř i mimo něj. Rezignace na impérium musí být měřítkem poctivosti opozičních úmyslů a na ty, kdo se k tomu přihlásí, je třeba si vsadit.
Nejsem si jist, zda právě to jsou schopni připustit i protiputinští Rusové se zbraní v ruce. Pokud stojí na půdě krajního ruského nacionalismu nebo neonacismu, pak paradoxně ano, neboť ty chtějí Rusko zachovat ve formě redukované na jeho etnické hranice, a proto rezignují na expanzivní ambice.
Ruský exulant žijící na Ukrajině Ilja Ponomarjov, který má k tamnímu protiputinskému odboji Rusů nejblíže, pro změnu pokládá Krym za součást historického ruského prostoru, ač jeho uloupení jako poslanec odmítl, a tudíž je něco jako navalnista.
Pomoc, na kterou se mě ptáte, lze tedy realizovat zatím jen tím, že o tom všem budeme nahlas mluvit a diskutovat. Že k té debatě přizveme též Ukrajince, bez jejichž hlasu, podloženého historickou zkušeností, bude prázdná. To vůbec není málo, ba je to dokonce příliš. Protože stav české veřejné rozpravy mě nenaplňuje vírou, že se to povede.
OSM STATEČNÝCH – jak to funguje?
Od roku 2022 píšu všechny články (kromě Běloruského a Historického okénka), překládám, titulkuji videa, ověřuji informace a shromažďuji data. Ada Šatochinová dodala webu jeho současnou tvář, vizualizuje a aktualizuje data na úvodní stránce a vymýšlíme spolu další možné způsoby prezentace.
Měsíční náklady na provoz stránky činí zhruba 2500 Kč. Někdy je to o i hodně více. Zahrnují snadno vyčíslitelné položky – web a jazykové mutace, programy na zpracování videí a obrázků, předplatná, která potřebujeme pro ověřování nebo prezentaci našeho obsahu. Pak je tu ještě připojení, spousta drobných nutností – a zcela nespočitatelný čas a práce pro bono.
Příspěvky našich příznivců mnohdy nepokrývají ani ty vyčíslitelné náklady. Kdyby se za měsíc podařilo vybrat na ně, plus ještě alespoň tolik, aby Ada nemusela pracovat zadarmo a abych si já mohla dovolit věnovat projektu čas každý den, mohlo by to OSM STATEČNÝCH hodně posunout.
Nerada bych zapomněla na to podstatné. Domnívám se, že informace na našem webu v českém online prostoru jinde nenajdete buď vůbec, nebo jen marginálně. A domnívám se také, že je naše téma mimořádně důležité, přestože se ho teprve za pochodu učím zpracovávat a prezentovat smysluplně.
Nemám žádný státní ani nestátní grant, žádný z nebe spadlý vstupní kapitál, nestojí za mnou žádný tajemný jednotlivec ani organizace. Jste tu jen vy. Tedy ti, kteří tento projekt považují za smysluplný. Chci, aby to tak zůstalo. Přidáte-li se, zvládneme toho společně víc. Díky.
Anna
Pomáhají Ukrajině. Ukrajina pomáhá jim.
Pro nás na západě jsou neviditelní, nezařaditelní, odsouditelní, ignorovatelní.
Ruské hnutí odporu.
