Dějiny Rusko-čečenského konfliktu

Dějiny Rusko-čečenského konfliktu

11. prosince 1994 začala první ze dvou nejznámějších rusko-čečenských válek (těm dávnějším a méně známým jsme se věnovali jinde). Přinášíme překlad rozhovoru, který nedávno vyšel na ukrajinskojazyčné stránce Radio Svoboda ke 30. výročí této události. Věnoval se zejména tomu, co invazi předcházelo.

Zanedlouho to bude 30 let od začátku první rusko-čečenské války (1994-1996). Ale předtím, 26. listopadu 1994, se Rusové pokusili pod pláštíkem proruské opozice obsadit Groznyj a odstranit z moci čečenského prezidenta Džochara Dudajeva. Ozbrojené oddíly protidudajevských „milic“ podporovaly tanky a další obrněná vozidla s ruskými posádkami. To se ukázalo, když v důsledku porážky padli ruští tankisté do zajetí. Tehdy se ještě nepoužíval termín hybridní agrese, ale v dnešní terminologii to lze nazvat hybridním pokusem Ruska pokořit Čečensko.

O pozadí první rusko-čečenské války Historická Svoboda hovořila s pracovníkem Centra strategické komunikace a informační bezpečnosti Maksymem Majorovem.

Čečensko téměř současně s Ukrajinou vyhlásilo nezávislost po neúspěšném puči Státního výboru pro výjimečný stav (pozn. překl.: rusky „Gosudarstvennyj komitět po chrezvychajnomu položeniju“, dále jej budeme označovat ruskou zkratkou GKČP) v Moskvě. Jak se Čečensku, jediné autonomní republice v rámci, tehdy podařilo vybojovat nezávislost?

Nedošlo k formálnímu vyhlášení nezávislosti Čečenska – k takovému, jako Nejvyšší rada přijala Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Nicméně, zastánci nezávislosti Čečenska považují za svůj den nezávislosti 6. září 1991. Nešlo o vyhlášení nějakého aktu zákonodárným sborem, ale o pomyslné vítězství „čečenského majdanu“.

Na Ukrajině se tehdy vše odehrálo relativně v tichosti. Puč selhal – a brzy byla vyhlášena nezávislost. Zato v Čečensku národní hnutí – reprezentované Vajnašskou demokratickou stranou a dalšími silami nacionalistického, islámského a demokratického směru – obvinilo tehdejší vedení Čečensko-Ingušska (tehdy byla společná republika Ingušů a Čečenců) z podpory GKČP.

Ve skutečnosti tam byla situace spíše nejednoznačná. Tehdejší vedení v čele s Doku Zavgajevem zaujalo vyčkávací postoj, stejně jako mnoho dalších vedoucích pracovníků. Ale byla to vhodná příležitost, jak je obvinit z nerozhodnosti, že se prý nechali vést pučisty. Ve skutečnosti v Grozném a dalších obcích Čečenska vznikl „majdan“ – lidé vyšli do ulic, začaly demonstrace a vytváření oddílů domobrany. Čečenci tehdy svrhli Lenina, který stál v Grozném na centrálním náměstí, a hodili ho do řeky Sunža.

Tehdejší vláda v čele s Doku Zavgajevem se nechtěla vzdát, snažila se zavést výjimečný stav a zkrotit situaci. Ale proti nim hrálo to, že v Rusku právě zvítězil Boris Jelcin se stejnými hesly, s nimiž vyšli do ulic i Čečenci, tedy proti GKČP. Zavgajev a jeho okolí, obvinění z podpory GKČP, tedy nemohli počítat s pomocí Jelcinovy Moskvy.

Střet v Grozném trval několik dní, dokud dav stoupenců čečenské nezávislosti nevtrhl do budovy, kde zasedala Nejvyšší rada Čečensko-Ingušska, a jednoduše ji nerozehnal silou. A od této chvíle Čečenci odpočítávají svou nezávislost.

Kdo tedy formoval čečenskou nezávislost?

Proces jejího formování byl postupný. Začít by se mělo na čečenském celostátním sjezdu, který se konal již v listopadu 1990. A tehdy byla vyhlášena Deklarace o svrchovanosti Čečenské republiky Nochčijčo.

Byl to velmi symbolický akt, ale republikánské vedení, aby nezůstalo pozadu, přijalo během několika dní Deklaraci o státní suverenitě Čečensko-Ingušské republiky.

To spadalo do společného kánonu „přehlídky suverenity“, ke kterému se připojily jak svazové republiky, tak téměř všechny autonomní republiky. Čečensko-Ingušsko takové prohlášení vydalo jako jedno z posledních. Zajímavé však je, že v textu této deklarace se nehovořilo o vstupu této republiky ani do SSSR, ani do RSFSR.

Následovala tato revoluce proti GKČP.

Poté byly vypsány volby, ve kterých zvítězil Džochar Dudajev. Poté, co se stal prezidentem, podepsal 1. listopadu 1991 dekret o státní svrchovanosti Čečenské republiky. To je také jedno z takových mezních dat, které se zmiňuje v souvislosti s vyhlášením nezávislosti. Volby do čečenského parlamentu se konaly současně s prezidentskými 27. října 1991.

Čečenci vyhlásili svrchovanost a na důkaz toho donutili sovětská vojska stáhnout se z území republiky.

Obecně jsou Čečenci velmi hrdí na to, že se jim podařilo dosáhnout stažení, řekněme, imperiálních vojsk. Protože vše bylo v procesu – ještě nebylo vytvořeno Ministerstvo obrany RF. To znamená, že Rusko dost dlouho váhalo, než opustilo myšlenku společných ozbrojených sil SNS a začalo budovat vlastní armádu. Proto status vojsk, které zůstaly v různých republikách – v Sevastopolu Černomořská flotila, v Podněstří 14. armáda – nebyl plně srozumitelný. Nepřijali ještě ruskou přísahu, ale byli považováni za pokračování existence sovětské armády.

Sovětská armáda bez Sovětského svazu?

Tak nějak.

Mimochodem, poslední ministr obrany SSSR a velitel spojených ozbrojených sil SNS maršál Jevgenij Šapošnikov, stejně jako Džochar Dudajev, vyšel z letectva. Stejně jako první ministr obrany nezávislé Ukrajiny Konstantin Morozov. Takový zajímavý moment.

A tak Čečenci dosáhli stažení těchto imperiálních vojsk ještě dříve než Estonci v létě 1992. Vytvořili dost nepřátelské a nepohodlné podmínky troskám imperiální armády a obklopili jejich vojenská městečka. V důsledku toho odešli, zanechali tam značnou část zbraní. Byla uzavřena formální dohoda, že by si měli nechat polovinu, ale v té době už velkou část těchto zbraní měli Čečenci. Obsadili ji v procesu blokády a obsazení vojenských areálů. Proto Rusové „kvůli zachování tváře“ přistoupili na formální dohodu. I když, jak Rusové později zmínili, část těchto zbraní vyřadili z provozu, kvůli čemuž je Čečenci nemohli použít. Vzali s sebou nějaké minimum. Proto Čečenci bojovali zbraněmi, které jim zanechalo Rusko v roce 1992.

Jak se vyvíjel vnitropolitický život Čečenska od podzimu 1991 do podzimu 1994?

Došlo k několika pokusům ze strany Moskvy minimálně svrhnout vládu Džochara Dudajeva, maximálně vrátit Čečensko do svého lůna. První takový pokus se datuje do pozdního podzimu, listopadu 1991.

Hned jak byl zvolen!?

Vlastně v době Dudajevovy inaugurace. Dalo by se říci, že Dudajev a Jelcin byli zpočátku souputníky, ale brzy se jejich zájmy rozešly, protože Rusko mělo své favority a politiky. Ale tehdy ještě existoval SSSR, který to dotáhl až do prosince 1991. Jelcin byl v ostrém konfliktu s Gorbačovem. A neustále se přetahovali o pravomoci. Důležité bylo, kdo ovládá armádu a vnitřní vojska – síly, které mohly v Čečensku skutečně „nastolit pořádek“ z pohledu Moskvy. Jelcin takovou zvláštní operaci povolil – a tak na vojenské letiště Chankala v Čečensku přiletěla letadla se speciálními silami.

Měli provést násilnou akci podobnou té, která se konala v Baku nebo Vilnjusu. Ale Gorbačov šlápl na brzdu. Prý se tak pomstil za události ve Vilnjusu, kdy Jelcin de facto podpořil litevské národní hnutí. A tady je zrcadlová situace – už Jelcin chce potlačit čečenské národní hnutí a Gorbačov říká „stop!“. A Jelcin se tehdy na Čečence velmi zlobil. Získal tak osobní motiv, protože mu neumožnili použít sílu, ale naopak prokázali jeho slabost. A to je jeden z důvodů, proč byl Jelcin tak zlý právě proti Čečencům.

Co tedy vnitropolitická kuchyně Čečenska představovala?

Politický život byl pestrý a napjatý. Nelze říci, že Dudajev byl diktátor, který zcela konsolidoval moc a kontroloval situaci. Naopak, čečenský politický život byl plný kontroverzí, velmi aktivní byla opozice. Bývalí spolubojovníci přešli do opozice proti Dudajevovi. Snažil se kontrolovat proces, uchyloval se k autoritářským rozhodnutím: zakazoval činnost parlamentu, rozháněl vlády. Nepodařilo se mu však konsolidovat moc. Ve skutečnosti bylo předválečné Čečensko a meziválečné také neustále ve stavu vnitropolitické krize. Ale to není rozsudek ani omluva pro ruskou invazi, že Moskva musela nutně zasáhnout. Mnozí zažili vnitropolitické krize a v samotném Rusku rozstříleli z tanků parlament! Takže můžeme odkývat, že v Čečensku byla nějaká nestabilita – a co z toho?

Jak silná byla protidudajevovská opozice a jak moc byla kontrolována z Moskvy?

Dostatečně silná na to, aby destabilizovala vnitřní situaci v Čečensku, ale ne dost silná na to, aby svrhla Dudajeva a chopila se moci. Čečenská společnost byla skutečně rozdělena a rozštěpena.

Druhý pokus již za účasti opozice svrhnout Dudajevovu vládu se uskutečnil fakticky v den přijetí federativní smlouvy. Rusko 31. března 1992 přijalo federální smlouvu se svými republikami, kraji a tak dále. Dvě republiky tuto federální smlouvu nepodepsaly: Čečensko (v představách Moskvy Čečensko-Ingušsko, neboť samostatná Ingušsko v té době neexistovalo) a Tatarstán.

Téhož dne 31. března došlo v Čečensku k povstání. Do Grozného vtrhli ozbrojenci – Čečenci vyzbrojení Rusy. Tato vzpoura byla vedena Radou za obnovení ústavního pořádku Čečensko-Ingušska. Dokázali obsadit rozhlas a televizi, něco tam dokonce zkoušeli vyhlásit. Ale síly loajální Dudajevovi tuto velmi rychle vzpouru potlačily.

Další pokus Ruska vojensky vyřešit otázku Čečenska se odehrál v pokračování vývoje osetinsko-ingušského konfliktu. Tento ozbrojený konflikt vypukl koncem roku 1992 kvůli sporu o metropolitní oblast, tedy předměstskou oblast Vladikavkazu, hlavního města Severní Osetie. Ale v době, kdy Ingušové čelili Osetincům, hranice mezi Ingušskem a Čečenskem nebyla nijak delimitována a byla zcela průhledná. Prostě určité oblasti kontrolovala správa ingušská a některé čečenská.

Pod záminkou „stabilizace situace“ ruská vojska vstoupila nejprve do Prigorodného okresu a poté do Ingušska. Přičemž z pohledu čečenského vedení v Grozném obsadili Rusové území nejen ingušská, ale i čečenská.

Byla to první vojensko-politická krize mezi Ruskem a Čečenskem. K hranici, na kterou se vydala ruská vojska, Čečenci přistoupili i s obrněnou technikou. Děla stála čelem proti sobě, ostřelovači se na sebe dívali skrz mířidla. Začala určitá diplomacie a tlak – hra svalů, jak ze strany Grozného, tak ze strany Moskvy. Mnohým se zdálo, že to přeroste ve válku: něco se pokazí, Rusové z něčeho obviní Dudajeva a dále ovládnou celé Čečensko. Tehdy ale takový scénář nefungoval.

V průběhu jednání Moskva viděla, že část Dudajevových spolupracovníků ukázala slabost. Na rozdíl od Dudajeva, který zaujal zásadový postoj, se nezachovali příliš statečně. A v Moskvě pochopili, že tito lidé mohou být manipulováni. Ať se vrátí do Grozného a tam ze své slabosti obviní ne Moskvu, ale Dudajeva – jako by situaci vyprovokoval. Vlastně se tak i stalo.

Vznikla nová generace protidudajevovské opozice, která byla spojena s parlamentem. Kvas opozice kolem otázek radikalismu a neústupnosti Dudajeva a jeho selhání v ekonomických otázkách vedly k masovým protestům, které vypukly v dubnu 1993 na Divadelním náměstí v Grozném. Tam se na „protidudajevovský majdan“ shromáždilo velmi mnoho různých sil: jak bývalí představitelé stranické nomenklatury, tak příslušníci „slovanské menšiny“ – rusky mluvící, kteří reprezentovali značnou část obyvatelstva v Grozném, tak část inteligence, která si myslela, že Dudajev je příliš autoritářský a oni chtějí demokracii. Tedy zcela odlišné síly, ne všechny jsou proruské, ale všichni jsou nespokojeni s Dudajevem. Na Divadelním náměstí nějakou dobu „mávali“, až to všechno dospělo k provokacím a vraždám. Zemřel Dudajevův synovec a jeden z jeho spolupracovníků. Dudajevovi tehdy došla trpělivost a nařídil silové rozehnání.

Tento „majdan“ podpořil starosta Grozného Bislan Gantamirov, čímž se stal hlavní postavou protidudajevovské opozice. Během rozptýlení protestu došlo ke střetům Gantamirovovy městské policie s prezidentskou stráží. Poté všichni nespokojenci utekli do Čečenského Nadterečného okresu, kde situaci kontroloval Umar Avturchanov, který neuznával Dudajevovu moc, nebo s Gantamirovem do jeho rodného Urus-Martanovského okresu.

Došlo také k lokální vzpouře Ruslana Labazanova – polního velitele, který se snažil ovládat Groznyj, ale byl vyhozen.

V tomto duchu se nesl rok 1993. Dudajev dlouho věřil, že celý problém není v Jelcinovi, ale v Chasbulatovovi. Čečenec Ruslan Chasbulatov byl v té době mluvčím ruské Rady Federace…

Předsedou ruského parlamentu byl do října 1993.

Ano. Dudajev se domníval, že všechny problémy s Moskvou jsou intriky jeho osobního nepřítele Chasbulatova, který má vlastní pohled na Čečensko a Jelcina jen uvádějí v omyl.

Když se v Moskvě odehrály známé události podzimu 1993 – Rada Federace v čele s Chasbulatovem se postavila proti Jelcinovi a prohrála (Chasbulatov se nakonec dostal do vězení) – Dudajevovi se zdálo, že nyní bude vše v pořádku. Pogratuloval Jelcinovi telegramem k vítězství „nad červenohnědou juntou“.

Ale dál to bylo ještě horší. Začátkem roku 1994 byla přijata nová ústava Ruské federace, kam byla začleněna Čečenská republika. Dudajev pak, možná pod vlivem emocí, vydal dekret o přejmenování: Čečenská republika se stala Čečenskou republikou Ičkerie – aby se lišila od té virtuální entity, která je vepsána do ruské ústavy. Tehdy, už bez Chasbulatovova faktoru, okolí přesvědčilo Jelcina, který už tak měl zub na Čečence, že je třeba zcela svrhnout Dudajevovu vládu, ale s oporou čečenské proruské opozice.

Část území Čečenska ovládali Avturchanov a Gantamirov. Labazanov, taková polobanditská postava, se připletl k Chasbulatovovi, který byl amnestován a propuštěn z vězení. Vrátil se do Čečenska, snil o návratu na ruský politický Olymp, kde by hrál nějakou významnou státnickou roli. Dudajeva rozhodně nenáviděl a snažil se konsolidovat protidudajevovskou opozici.

Od listopadu 1994 byla protidudajevovská čečenská opozice, kterou tehdy kontrolovala Federální služba kontrarozvědky (FSK) – předchůdkyně FSB, dobře vyzbrojená a vycvičená. Odvezli je na výcvik na vojenská cvičiště. Cítili tehdy, že jsou připraveni jedním rázem svrhnout Dudajevův režim.

26. listopadu 1994 se konal pokus o útok na Groznyj jakoby vedený oddíly čečenské opozice. Ale pod jejich krytím se ocitli ruští vojáci!

Rusové sice dokázali připravit pěchotu, ale nedokázali připravit tankové posádky. Možná nebyl čas nebo dostatečná personální základna. A měla to být mohutná operace – do Grozného se dostávali z několika směrů. Proto byla pěchota čečenská opoziční a tankisté byli Rusové, speciálně naverbovaní FSK v Moskevském vojenském okruhu. Tanky dal Severokavkazský vojenský okruh. V případě úspěchu by se to možná nikdo nedozvěděl.

Ale nestalo se tak, jak se zdálo. Když tyto kolony vstoupily do Grozného, nejprve se nesetkaly se silným odporem a v euforii zajely do centra – mysleli si, že z chodu obsadí prezidentský palác. Ale pak už je síly loajální Dudajevovi nalákaly do pasti a s mnoha granátomety tuto obrněnou techniku jednoduše spálily, a zajaly asi 20 Rusů.

S využitím toho, že tehdy byla ruská média poměrně svobodná a režim byl relativně liberální, bylo tam mnoho zahraničních korespondentů…

Na rozdíl od současnosti v tom Rusku ještě byla svoboda slova.

Ano. Rusko bylo imperiální, ale ještě nebylo totalitní.

Takže tyto zajaté ruské tankisty vyvedli na tiskovou konferenci, jako u nás vyváděli zajaté ruské vojáky v létě 2014. Ve skutečnosti se totéž stalo v listopadu a prosinci 1994 v Grozném. Posadili ty Rusy před televizní kamery a dali jim slovo: „Ano, byli jsme naverbováni, jsme Rusové, vojáci.“

V té době ruský ministr obrany Pavel Gračov a další činitelé říkali: „My tam nejsme, oni z armády odešli, jsou to žoldáci a my vůbec nic a vůbec nechápeme! Co to má znamenat?!“ Dudajev byl drsný muž, a tak odpověděl: „Když nejsou od vás, znamená to, že jsou to nějací bandité, a proto se na ně nevztahují Ženevské úmluvy o zajatcích a mohou být jednoduše zastřeleni.“

To samozřejmě vedlo k nové vztahové situaci. Rusové se snažili, aby si zachovali tvář, zachránit tyto své zajaté tankisty, které už viděl celý svět. Zároveň si uvědomili, že se již nemohou spoléhat na protidudajevovskou opozici. Pokud už se situaci řeší zásadně, je k tomu potřebná ruská armáda. A doslova za pár týdnů se Rusové připravili na totální invazi do Čečenska.

O tom si promluvíme v jednom z nejbližších dílů Historické svobody.

Autor rozhovoru: Dmytro Šurchalo

Z ukrajinštiny přeložil Pavel Veselský

Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.