Dějiny rusko-čečenského konfliktu (1. díl)

2. 6. 2024 Pavel Veselský HISTORICKÉ OKÉNKO

Dějiny rusko-čečenského konfliktu (1. díl)

Dvě rusko-čečenské války z 90. let a začátku našeho století jsou dobře známé, ale nebyly první. Minimálně polovinu 19. století Rusko bojovalo o ovládnutí Kavkazu. Tamní národy na svobodu nikdy úplně nezapomněly. Nezávislost zemí Jižního Kavkazu uznávají všichni, ale z toho Severního si ji vybojovali jen Čečenci, a to jen nakrátko a bez širšího mezinárodního uznání. Dnes exilová vláda Čečenské republiky Ičkerie bojuje za svou svobodu na straně Ukrajiny, která ji uznala za legitimní, a nedávno vznikla petice za její uznání Evropskou Unií. To je dobrý důvod si připomenout historii boje této země za nezávislost. Překlad článku na toto téma přinášíme na pokračování, jako dva na sebe navazující články.

Úsek souše mezi Černým a Kaspickým mořem se nazývá Kavkaz. Je rozdělen na dvě části: Severní Kavkaz (neboli Předkavkazsko), zahrnující Čečensko a sousední republiky, které jsou pod kontrolou Ruska, a Jižní Kavkaz (nebo Zakavkazsko), ovládaný Gruzií, Ázerbájdžánem a Arménií, třemi mladými státy, které získaly nezávislost s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Název Sovětský svaz je kontroverzní. Tento stát nebyl v žádném případě svazkem národů, ale ruským komunistickým impériem, které bylo autoritářské, restriktivní a represivní. To je důvod, proč nebyl v žádném případě „sovětský“, což etymologicky znamená „poradní“. Byl to autokrat, který byl označován za „generálního tajemníka“, „vůdce“ nebo „otce národů“, který měl moc nad životem a smrtí v této totalitní a despotické říši, kde „se budou mezi sebou radit jen duchové“ [i]1, jak posměšně poznamenal ruský spisovatel Ivan Bunin, emigrant do Evropy, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1933.

Severní Kavkaz anektovali Rusové v roce 1864 na konci mimořádně dlouhé a krvavé války. Vše začalo přechodem Gruzie pod protektorát Ruska v roce 1783, protektorát, který se o několik let později změnil v otevřenou anexi. Od té doby byl osud Severokavkazanů zpečetěn. Aby se Rusové mohli spojit se svou novou provincií, museli projít Předkavkazskem, proto jej potřebovali dobýt. Některé národy, jako Osetinci, se podřídily bez odporu, zatímco jiné, jako Čečenci, Dagestánci a Čerkesové, nedali svou svobodu lacino. Ale, ať už za drahou cenu nebo ne, Rusku nikdy nechyběli záložníci: bylo a zůstává nepřekonatelné v zásobách dělového masa. Bez ohledu na to, jak tuhý byl desetiletí trvající odpor, 70 milionů [ii]2 Rusů se nepodařilo porazit. „Moskovité přicházeli o vojsko, ale ztráty rychle nahrazovali; samovládci stačí si dupnout, a legie se hned objeví!“ [iii]3[1]4 Podobně během vojenské přehlídky, která se konala na Rudém náměstí 7. listopadu 1941, Josif Stalin, pod jehož vedením SSSR strávil 45% své existence, prohlásil a vyslal nové síly na frontu: „Naše lidské rezervy jsou nevyčerpatelné“ [iv]5. Takže lidská rezerva, ne náš národ, naši hrdinové, naši milí a milovaní ochránci. Lidské rezervy. Nevyčerpatelné. Nikdo se na to nezlobil; nezlobíme se na pravdu. Ve skutečnosti měl Stalin dobré pozice, aby to prohlásil, vždyť jen mezi lety 1937 a 1938 zlikvidoval téměř milion svých poddaných [v]6.

Je málo známé, že před ruským dobytím pokrývaly většinu čečenského území tisícileté pralesy. Zpomalovaly a velmi brzdily postup Rusů, kvůli čemuž je po desetiletí devastovali od začátku do konce půlstoleté války, která trvala od roku 1817 do roku 1864.

Zajímavá je i otázka datování počátku kavkazské války. Historici se domnívají, že mohla začít v osmnáctém století, ne-li v sedmnáctém nebo šestnáctém, ale zvolili rok 1817, ať už správně nebo špatně [vi]7. Byl to rok, kdy se generál pěchoty Alexej Jermolov, čerstvě povýšený do hodnosti velitele samostatného vojska Kavkazského armádního sboru [vii]8, s oblibou nazývaný „prokonzulem Kavkazu“ [viii]9, rozhodl se souhlasem cara přesunout ruskou vojenskou linii z Těreku na Sunžu, která se nachází hluboko v čečenském území a je bohatá jak na pastviny, tak na zemědělskou půdu. Cílem tohoto opatření bylo přimět Čečence k odchodu do hor, aby tam podlehli hladu a drsnému prostředí. Myšlenka nebyla nová, byla původně předložena v roce 1783 jedním z Jermolovových předchůdců [ix]10 .

Ruští generálové věřili (nebo předstírali, že věří), že zabírání čečenských pastvin a zemědělské půdy zlomí jejich odpor jednou provždy; ve skutečnosti je tento ruský trik jen vyprovokoval k vyvolání kavkazské války. „I touhou po ‚totální kontrole‘ je těžké vysvětlit […] svévolnou anexi půdy, která byla životně důležitá pro čečenské zemědělství. I kdybychom připustili, že horští obyvatelé severního Kavkazu se mohli vzdát své svobody a práv, potřeba člověka jíst je zakořeněna příliš hluboko,“ komentoval ve dvacátých letech 20. století ruský historik Michail Pokrovskij [x]11. Je proto přirozené, že okupace Sunži vyvolala v Čečensku takový odpor.

„Od prvního příchodu našich vojsk do Sunži to Čečenci – neschopní zabránit výstavbě nové linie, která by je připravila o živobytí a vyloučila by pro ně jakoukoliv možnost pořádat nájezdy na stanice [2]12 podél staré linie na břehu řeky Těrek – chtěli podat jako zločin spáchaný proti nim jako proti všem svobodným národům Kavkazu. Předpověděli podobný osud jiným kmenům, pokud předem nespojí síly, aby odrazili hrozící nebezpečí“ [xi]13 – lze se dočíst v životopise jednoho z Jermalovových nejbližších spolupracovníků, generálporučíka Valeriana Madatova [xii]14, napsaném v roce 1837 třemi Madatovovými spolubojovníky [xiii]15. Nehledě na podivně obviňující a vyčítavý tón těchto řádků (jako by národy bojující proti Rusku měly zakázáno hledat spojence), průběh událostí ukázal že Čečenci měli pravdu: veškeré nezávislé obyvatelstvo Kavkazu bylo pod vládou ruské hrubé síly vyvražděno nebo rozdrceno.

Přenesení jižní hranice Ruska z Těreku do Sunži, předem naplánované a provedené v roce 1817 [xiv]16, bylo dokončeno v následujícím roce výstavbou pevnosti Groznaja [3]17 mezi oběma řekami. „Největší pevnost na Severním Kavkaze [xv]18“, Grozný, se okamžitě stal štábem [xvi]19, administrativním a strategickým centrem [xvii]20 ruského levého křídla, které mělo dobýt severovýchodní Kavkaz, na rozdíl od pravého křídla namířeného proti Čerkesku na pobřeží Černého moře severozápadně od šíje [4]21.

V různých dobách Grozný chránil ve svých zdech všechny těžké a lehké váhy ruské klasické literatury, sloužící na Kavkaze: Lermontova, Tolstého, Poležajeva, Bestuževa, Odojevského a Gribojedova [xviii]22. Dědic ruského trůnu a budoucí císař Alexandr II. navštívil Grozný v roce 1850 [xix]23.

Básník Alexandr Čičkov se osobně podílel na založení a výstavbě Grozného [xx]24, a proto jako člověk s hlubokou znalostí svého tématu, jako svědek a aktivní účastník, napsal své čečenské ženě následující verše:

Sedni na koně, ženo má milá,
Osedlal jsem ho svýma rukama.
Vstávej, ženo má, slunce zapadá
Za horou.

Bílé kozácké stany vidíme,
Na naši Sunžu nepřítel táhne.
Nevěřící už pijí dosyta
Ohnivou čečenskou krev.

Přepadněte je a čepelemi
Vyžeňte tyhle nezvané hosty.
A mně, můj milý, jako dárek,
Přines pár jejich bílých lebek. [xxi]25

Čečensko spolu s celým východním Kavkazem padlo v roce 1859, a o pět let později podlehlo Čerkesko na západním Kavkaze. Rusové se tak stali pány celé šíje. Postupem času pevnost Groznaja ustoupila stejnojmennému městečku (slovo „město“, na rozdíl od „pevnost“, je v ruštině mužského rodu, takže se ženský rod přídavného jména Groznaja již nemohl zachovat).

V roce 1991 se rozpadem SSSR stalo hlavním městem čečenského národního státu. Je pravda, že stát byl „samozvaný“, jako všechny státy světa, ale stejně legitimní: 26. dubna 1990 první a poslední prezident SSSR Michail Gorbačov udělil autonomním subjektům Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) víceméně stejný status jako RSFSR a čtrnácti dalším velkým sovětským republikám (dnešní Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán atd.) [xxii]26. Od té doby se v politicko-právní „zemi nikoho“, která se narodila jako důsledek definitivního rozpadu sovětského impéria, si nyní Čečensko mohlo dovolit vše, co mohl kterýkoliv z těchto patnácti států, včetně vystoupení z Unie. Nikdy nevyhlásilo jednostrannou nezávislost na Ruské federaci z prostého důvodu, že Čečensko nikdy nebylo jeho součástí, tvořilo suverénní stát a přijalo svou ústavu ještě před tím, než se Ruská federace objevila na mapě vypracováním a podpisem zakládající smlouvy v březnu 1992 a odhlasováním a přijetím ústavy z prosince 1993. Byla to řada událostí, kterých se Čečensko neúčastnilo, protože se ho netýkaly.

Bylo to Rusko, které ve výše uvedené ústavě jednostranně prohlásilo Čečensko za svou součást, a ignorovalo vůli čečenského lidu. Navzdory těmto nepopiratelným skutečnostem, které znovu vyvolávají věčnou otázku, zda slepice byla před vejcem, se většina evropských badatelů shoduje v tom, že popisují Čečence buď jako „separatisty“, nebo v lepším případě jako „bojovníky za nezávislost“; druhý výraz samozřejmě znamená totéž, ale z několika důvodů zní čečenskému uchu mnohem lépe. Za prvé, tento termín obsahuje v sobě slovo „nezávislost“, tak drahé a vlastní každému čečenskému vědomí. Za druhé, jeho morfologie neodkazuje na myšlenku odtržení od mateřské země, která je zde ze své podstaty mylná. Třetím důvodem je, že pro tento výraz v ruštině není jediné slovo, a pokud by bylo zavedeno do tohoto jazyka, znělo by stejně divně a nelegitimně jako „separatista“.

Na druhé straně na rozpadu SSSR, který byl přijat vůdci jeho tří slovanských republik (ruským Borisem Jelcinem a jeho ukrajinským a běloruským protějškem) bez konzultace s kýmkoli jiným, nebylo nic vzdáleně legitimního. Byl však ochotně přijat světem, protože znamenalo smrt globálního bête noire, tedy Sovětského svazu. Bohužel tentýž svět poskytl další důkaz o své „prozíravosti“, když šlo o uznání nezávislosti Čečenska. „Doufáme, že (v Čečensku) bude možné obnovit pořádek s minimálním množstvím krveprolití a násilí. To je to, co jsme radili a k čemu povzbuzovali“ [xxiii]27 – prohlásil prezident Spojených států Bill Clinton den po zahájení pozemní ofenzívy proti Čečensku v prosinci 1994. „Když to bude výhodné, Západ skousne cokoliv: ničení Grozného, masakr v Čečensku a všechno ostatní“ [xxiv]28 – poznamenal britský novinář Daniel Singer, i když nevládní organizace jako Lékaři bez hranic odsoudily „totální válku, která se zaměřuje nejen na bojovníky, ale na celou populaci, mladé i staré, muže, ženy a děti, válku, ve které nejsou respektováni civilisté ani nemocnice a jsou otevřeně porušovány všechny mezinárodní normy a dohody“ [xxv]29.

Jedním z mála politiků, kteří chápali, že Západ svým postojem laisser faire tvoří neoautokratického Frankensteina, byl Lionel Jospin, soupeř Jacquese Chiraca ve francouzských prezidentských volbách v roce 1995: „Pokud jde o Čečensko, domnívám se, že jsme prokázali zvláštní zbabělost, a zašel bych tak daleko, že bych řekl, že zvláštní sebeuspokojení vůči Rusku a Borisi Jelcinovi spočívá především v myšlence šířené hlavně Američany, na které však máme velký podíl i my. Myšlenky, že právě odepsáním Čečenců se posílí buď demokracie, nebo Jelcinova pozice v Rusku. Věřím, že naopak podkopáváme šance demokracie v Rusku.“ [xxvi]30 Tato vizionářská slova, předaná naživo milionům Francouzů, nikdy neocitoval žádný z mnoha odborníků na severní Kavkaz a Rusko, kteří však rok od roku stále vytvářejí stále nové analytické výmysly.

Společnost, která odmítá přiznat a uznat své chyby, je odsouzena k tomu, aby je opakovala do nekonečna. „Dnes Gruzie pyká za zbabělost a nedostatek vize, které naši politici předvedli během čečenského masakru,“ [xxvii]31 napsala reportérka Figaro Laure Mandevillová v knize vydané v roce 2008, která měla na mysli zásah ruské armády do vnitřního konfliktu jihokavkazské republiky. Nedokázala pochopit, že spíš zbytek světa bude muset zaplatit za svou slepotu, zejména kvůli ruskému vměšování do Sýrie v roce 2015 a na Ukrajinu v letech 2014 a 2022. „Můžeme pokračovat ve svých cvičeních v Sýrii dost dlouho, bez podstatného ohrožení našeho rozpočtu,“ [xxviii]32 radostně ujistil Putin své spoluobčany během každoročního televizního programu Přímá linka, který se vysílal po celé zemi v prosinci 2015. „Je těžké si představit lepší cvičení,“ [xxix]33 dodal. Jeho slova neochvějně převzala všechna státní média, která si také neuvědomovala jejich cynismus. Je tu jen jeden problém: nejlepší možné cvičení z pohledu Kremlu předpokládá zpečetění toho, co je humanitární katastrofou pro syrský lid, a zároveň vyvolává migrační krizi pro zbytek světa. Tím, že Rusko přispěchalo na pomoc diktátorovi Bašáru Asadovi, způsobilo protahování občanské války, která pustoší arabskou republiku, a kvůli zrcadlovému efektu proudění uprchlíků do Evropy a Turecka, nemluvě o smrti stovek lidí, civilistů a povstalců zabitých ruským letectvem – v rámci tohoto cvičení – pod věčně zelenou záminkou boje proti terorismu.

Připomeňme, že stejnou záminku použili Rusové v roce 1999, když napadli Čečensko. „Nečekaná rezignace Jelcina a předání pravomocí jmenovanému nástupci, Vladimíru Putinovi, potvrdily to, co cítil celý svět. […] Podřízení vzpurných kavkazských ‚banditů‘ by bylo ideálním odrazovým můstkem k vítězství pro prozatímního prezidenta v předvolební bitvě v březnu 2000. […] Aby měly šanci, všechny strany a všichni kandidáti na prezidenta se musely zavázat k podpoře tohoto velkého národního projektu. To, že vnitřní stabilita v Rusku musí být založena na zničení malého národa, hodně vypovídá o míře úpadku ruské společnosti“ [xxx]34, poznamenal jeden francouzský komentátor v únoru 2000. A jeden ruský obránce lidských práv šel v roce 2011 ještě dál. „Celá ruská společnost se ukázala být nemocná: je vystavena člověku, který vybízel „zabíjet i na záchodě“ [xxxi]35.

Přesný výraz v ruštině, který použil Putin, je „sortir“, což neznamená „záchod“, ale spíše „kadibudku“. Celá venkovská a někdy i městská část této „poloviny zeměkoule“ [xxxii]36 s názvem Rusko je poseta těmito smradlavými rudimentárními chatrčemi kvůli nedostatku toalet odpovídajících 21. století. Pro začátek namísto toho, aby se Rusko zabezpečilo kanalizací a systémy likvidace odpadních vod, utrácí miliardy na „záchranu světa“, zasahuje v Sýrii, vede totální válku proti Ukrajině, spolupracuje ve vojenské oblasti s diktátorskými režimy, financuje krajní pravici v Evropě, a vyvíjí tlak na vnitřní záležitosti bývalých sovětských republik. V srpnu 2017 se otevření pár jednoduchých vodních čerpadel [xxxiii]37 stalo regionální historickou událostí v Tomsku, sibiřském městě s více než půl milionem obyvatel. Nejde však o to, přivést tam vodu do domů, ale přiblížit ji k nim na vzdálenost „nepřesahující 100 metrů“ [xxxiv]38, jak se bezstarostně pochlubila radnice.

A tato zaostalá, chudá a neuvěřitelná země, kde se léky a kosmetika obsahující více než 0,5% alkoholu běžně dostávají do žaludku spotřebitelů jako nápoj [xxxv]39, se snaží stát se supervelmocí schopnou rozhodovat o osudu celých národů! Nebylo by pro všechny lepší, kdyby uklidila svůj vlastní dvorek a zavedla doma trochu civilizace, než by se snažila vrátit ostatní země do doby kamenné tím, že by je dostala pod svou kontrolu? Omyté třemi oceány a čtrnácti moři, udržující obrovské bohatství ve svých útrobách, se všemi prvky Mendělejevovy periodické tabulky, by se Rusko se svými 145 miliony obyvatel mohlo stát skutečným eldorádem, zemí zaslíbenou a pohostinnou zemí, o které snil každý. To by se dalo udělat, kdyby zemi neobýval národ lidí s tak malými schopnostmi, talenty, pracovní morálkou nebo tvůrčími schopnostmi. Říci, že ruská civilizace je redukována na vodku a kalašnikov, asi nebude přehnané. „Dali jsme světu jen samovar, a to se ještě nemusí ukázat jako náš vynález“ [xxxvi]40, napsal Turgeněv. A romanopisec zdůraznil podstatu: „Kdyby Rusko spolu s celou jeho minulou historií zmizelo z povrchu zeměkoule, stav lidstva by se nezměnil“ [xxxvii]41.

Dovolte mi říci: Rusku neschází dostatek prostoru a přírodních zdrojů, aby zbytku světa a svým bezprostředním sousedům prokázalo výhody, které jim může přinést. Ať jim tedy ukáže, jestli má ještě co nabídnout, kromě morální a intelektuální stagnace. V opačném případě by je mělo nechat na pokoji, ať se vyvíjejí, jak uznají za vhodné. Bývalému vůdci čečenských islamistů Šamilu Basajevovi je připisován následující aforismus: „Když se dostanete po krk do hajzlu, je vaším velkoruským snem vtáhnout tam všechny ostatní.“ I když je obtížné posoudit autenticitu tohoto citátu, pořád není zcela neopodstatněný.

Dagun Denijev (autor)

Peter Field (překlad do angličtiny)

Přejít na pokračování

  1. [i] Ivan Bunin, Pod serpom i molotom: sbornik rasskazov i vospominanij [Pod srpem a kladivem: sborník zmínek a vzpomínek], Moscow, Berlin: Direkt-Media, 2016, str. 178. ↩︎
  2. [ii] Rostislav Fadějev, Šestʹdesjat let Kavkazskoj vojny [Šedesát let Kavkazské války], Petrohrad: Typografie V.V. Komarova, 1889, s. 39. ↩︎
  3. [iii] Major Warner [Guillaume Depping], Schamyl, le prophète du Caucase [Šamil, Prorok Kavkazu], Paříž: Librairie nouvelle, 1854, str. 79, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5713735h.r=Schamyl_prophète_Caucase. ↩︎
  4. [1] Tato pozorování rezonují s hodnocením německého cestovatele a literáta Friedricha Bodenstedta, který několik let žil v Rusku a byl nejlepším německým překladatelem ruských spisovatelů té doby: „Více než kterýkoli jiný evropský stát, Rusko […] má prostředky na udržení dlouhé války. […] Pokud byla část ruských vojsk zničena, na její místo bez dalších slov a bez velkého rodinného smutku přichází nová armáda. […] Ruská armáda je v podstatě složena z nevolníků, kterým slíbili propuštění po dvaceti let služby (čehož se málokdo dožije). […] Uvěznění na Sibiři nebo vstup do armády je stejný trest.“ (Frédéric Bodenstedt, Les peuples du Caucase et leur guerre d’indépendance contre la Russie [Národy Kavkazu a jejich válka za nezávislost proti Rusku], per. E. de Salm-Kyrburg, Paris: E. Dentz, 18. ↩︎
  5. [iv] Josif Stalin, O Velké vlastenecké válce Sovětského svazu, 5. vyd., M.: Stát. izd. let., 1947, str. 39, ivstalin.su/files/Stalin_O_Velikoy_Otechestvennoy_voyne_1947.djvu. ↩︎
  6. [v] Vladimir Isupov, Demografičeskie katastrofy i krizisy v Rossii v pervoj polovine XX veka. Istoriko-demografičeskie očerki [Demografické katastrofy a krize v Rusku v první polovině 20. století. Eseje o historické demografii], Novosibirsk: Sibiřský chronograf, 2000, s. 118. ↩︎
  7. [vi] Viz k tomuto tématu: Shahrudin Gapurov, Abdula Bugajev, Viktor Černous, „K 150-letiju okončanija Kavkazskoj vojny: o chronologii, pričinach i soderžaniji“ [150 let od konce kavkazské války: chronologie, příčiny, obsah], Naučnaja myslʹ Kavkaza , No. 4 (80), 2014, str. 95, https://cyberleninka.ru/article/n/k-150-letiyu-okonchaniya-kavkazskoy-voyny-o-hronologii-prichinah-i-soderzhanii.pdf; Shahrudin Gapurov, „Kavkazská válka: chronologie, příčiny a obsah“, [Kavkazská válka: události, fakta, ponaučení]. Materiály z mezinárodní vědecké konference (Nalčik, 15. – 19. října 2014), Nalčik: Izdatelský otdel KBIGI, 2014, s. 35-36, http://www.kbigi.ru/fmedia/izdat/konfs/kavkazwar2.pdf. ↩︎
  8. [vii] Paul Lacroix, Histoire de la vie et du règne de Nicolas Ier, empereur de Russie [Dějiny života a vlády Mikuláše I., cara Ruska], svazek 2, Paříž: Librairie de L. Hachette et Companie, 1865 , str. 169, https://books.google.ch/books?id=YWF_LT0RzUsC&printsec=frontcover. ↩︎
  9. [viii] Viz Jakov Gordin, Ermolov [Jermolov], Saint Petersburg: OOO ‘Izdatel’stvo ‘Palʹmira’, Moskva: OOO ‘Kniga po Trebovaniju’, 2017, str. 489. ↩︎
  10. [ix] Vasilij Potto, Dva veka terskogo kazačestva (1577-1801) [Dvě století těreckých kozáků (1577-1801)], Sv. II, Vladikavkaz: Elektropečatnja Tipografii Terskogo oblastnogo pravlenija, 1912, p. 146, http://elib.shpl.ru/ru/nodes/16389-t-2-1912. ↩︎
  11. [x] Cit.: Dmitrij Ovsjannikov, „K voprosu o roli islamskogo faktora v vojenno-političeskich sobytijach v Čečně v pervoj četverti XIX v.“. [K otázce role islámského činitele ve vojensko-politických událostech v Čečensku v první čtvrtině 19. století], Věstnik SPbGU , 2014, Série 2, č. 1, str. 16, http://vestnik.spbu.ru/html14/s02/s02v1/02.pdf. ↩︎
  12. [2] Kozácká vesnice. ↩︎
  13. [xi] Moric Kocebu, Aleksej Homjakov, Ivan Bakunin, Žizň general-lejtenanta kňazja Madatova [Život generálporučíka a knížete Madatova], Petrohrad: Typografie Karla Krajje, 1837, str. 26, https://books.google.ch/books?id=1Y9aAAAAcAAJ&pg=frontcover. ↩︎
  14. [xii] Michail Pogodin, Alexej Petrovič Jermolov. Materialy dlja jego biografii [Alexej Petrovič Jermolov. Materiály k jeho biografii], M.: Univerzitní typografie, 1864, s. 269, https://books.google.ch/books?id=ijgEAAAAYAAJ&printsec=frontcover. ↩︎
  15. [xiii] Moric Kocebu, Aleksej Homjakov, Ivan Bakunin, Žizň general-lejtenanta kňazja Madatova [Život generálporučíka a knížete Madatova], 2. sv., Petrohrad: Typografie štábu vojenských učilišť byla zavedena, 1863, str. I-II, https://books.google.ch/books?id=fCFfAAAAcAAJ&printsec=frontcover. ↩︎
  16. [xiv] ‘Bumagi grafa Arsenija Andrejeviča Zakrevskogo’ [Archiv hraběte Arsenije Andrejeviče Zakrevského], Sbornik Imperatorskogo russkogo istoričeskogo obščestva, sv. 73, 1890, pp. 210, 253, http://starieknigi.info/Zhurnaly/SIRIO/SIRIO_073.pdf. ↩︎
  17. [3] „Hrozná“ nebo „Hrozivá pevnost“. ↩︎
  18. [xv] Majirbek Vačagajev, Aude Merlin, Orel a vlk. L’Aigle et le Loup. La Tchétchénie dans la guerre du Caucase au XIXe siècle [Orel a vlk: Čečensko v kavkazské válce 19. století], Paříž: Buchet/Chastel, 2008, s. 90. ↩︎
  19. [xvi]Georges Vlasoff, Ombres du passé. Souvenirs d’un officier du Caucase [Stíny minulosti. Vzpomínky kavkazského důstojníka], Paříž: Arthus Bertrand, [1873], s. 132, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k732627. ↩︎
  20. [xvii] Vladimir Kiselev-Sergenin, ‘Primečanija’ [Annotations], IN: Aleksandr Poležajev, Stichotvorenija i poemy, Leningrad: Sovetskij pisatelʹ, 1987, str. 540, https://imwerden.de/pdf/polezhaev_stikhotvoreniya_i_poemy_1987_text.pdf. ↩︎
  21. [4] V širokém, urážlivém a dnes zastaralém významu označuje etnonymum „Čerkesové“ všechny domorodé národy severního Kavkazu. V tomto smyslu se vyskytuje i v klasické ruské literatuře. V tomto článku, kromě jednotlivých citací, se toto etnonymum používá v užším významu, zahrnující pouze původní obyvatelstvo severozápadního Kavkazu (místo toho by bylo možné a nutné použít výraz „Adigejci“, což je přesný termín vylučující jakoukoli záměnu s obyvateli Předkavkazska obecně). ↩︎
  22. [xviii] Jevgenij Maslov, Avděj Gozulov, Sergej Rjazancev (eds.), Severnyj Kavkaz [Severní Kavkaz], Moskva: Gos. izd-vo geogr. lit-ry, 1957, str. 418, https://www.twirpx.com/file/1695896/. ↩︎
  23. [xix] Alexej Kazakov, Gorod Groznyj. Populjarnye očerki istorii / Groznyj. Populární eseje o její historii], Groznyj: Čeč.-Ing. kn. izd-vo, 1984, str. 11. ↩︎
  24. [xx] Ibid., str. 20. ↩︎
  25. [xxi] Alexander Šiškov, Opyty [Eseje], Moskva: Universitetskaja tipografija, 1828, str. 5, https://dlib.rsl.ru/viewer/01003558064. ↩︎
  26. [xxii] Jevgenij Volk, Boris Elʹcin: Berite stolʹko suverineteta, skolʹko smožete proglotit [Boris Jelcin: Berte tolik suverenity, kolik zvládnete sebrat], Elcin Center , 6. srpna 2015; Majirbek Vačajev, „Chronologie d’un conflit“ [Chronologie konfliktu], IN: Frédérique Longuet Marx, Tchétchénie. La guerre jusqu’au dernier ? [Čečensko. Válka do posledního?], [Paříž]: Mille et une nuits, 2003, str. 24.-25. ↩︎
  27. [xxiii] Stephen Greenhouse, „U.S. Says Russian Move Is ‚an Internal Affair‘“ [USA říkají, že pohyb Ruska je ‚vnitřní záležitost‘], The New York Times, 12. prosince 1994, https://www.nytimes.com/1994/12/world/us-says-russian-move-is-an-internal-affair.html. ↩︎
  28. [xxiv] Daniel Singer, À qui appartient l’avenir? Pour une utopie réaliste [Komu patří budoucnost? Pro realistickou utopii], přel. Jeanne Singer, Brusel: Komplexe, 2004, str. 327. ↩︎
  29. [xxv] François Jean, „La politique du mensonge“ [Politika lži], IN: De l’Éthiopie à la Tchétchénie. Recueil de textes de François Jean [Od Etiopie po Čečensko. Sbírka textů Françoise Jeana], CRASH/Fondation – Médecins Sans Frontières, 2004, str. 149-150. ↩︎
  30. [xxvi] ‘Présidentielle, le débat Chirac Jospin. Cinquième partie’ [Prezidentské volby, debata Chirac-Jospin, 5. část], Libération, 3. května 1995, http://www.liberation.fr/evenement/1995/05/03/presidentielle-le-debat-chirac-jospin-cinquieme-partie_134376. ↩︎
  31. [xxvii] Laure Mandeville, La reconquête russe [Ruská reconquista], Paris: Grasset & Fasquelle, 2008, str. 349. ↩︎
  32. [xxviii] Dmitrij Kiselev, Pavel Zarubin, „Putin prizval zapadnyh liderov perestatʹ manipulirovat“ [Putin vyzval západní vůdce, aby přestali manipulovat], Vesti.ru , December 20 2015, https://www.vesti.ru?id=2700396. ↩︎
  33. [xxix] Loc. cit. ↩︎
  34. [xxx] Jean Louis Weyrac, La Lettre ethniste n° 2. Vive la Tchétchénie libre ! [Etnický list č. 2. Ať žije svobodné Čečensko!], únor 2000, http://www.ben-vautier.com/ethtisme/veyrac/veyrac2.html. ↩︎
  35. [xxxi] Elena Sannikova, „Okajannye nulevye“ [Prokletí 2000], Grani.ru, 5. ledna 2011, https://graniru.org/blogs/free/entries/185111.html. ↩︎
  36. [xxxii] Jean Czynski, La révolte des Circassiens [Čerkeské povstání], Paříž: Roux, 1837, str. 17, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5624381q. ↩︎
  37. [xxxiii] ‘V Tomske toržestvenno otkryli kolonku s vodoj’ [V Tomsku slavnostně otevřeli vodní čerpadlo], Lenta.ru, 27. srpna 2017, https://lenta.ru/news/2017/08/27/kolonka/. ↩︎
  38. [xxxiv] ‘Kolonki s vodoj vpervye pojavilisʹ na dvou ulicah Tomska’ [Vodní čerpadla se poprvé objevila na dvou ulicích v Tomsku], NIA-Tomsk, 25. srpna 2017, http://www.niatomsk.ru/more.php?UID=62260. ↩︎
  39. [xxxv] Nathalie Ouvaroff, ‘La Russie diminue l’alcool dans ses détergents’ [Rusko snižuje obsah alkoholu ve svých detergentech], Le Matin, 5. června 2015. ↩︎
  40. [xxxvi] Citoval: Eugène-Melchior de Vogüé, Le roman russe [Ruský román], Paříž: E. Plon, Nourrit et Companie , 1886, p. 62, https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k131798g. ↩︎
  41. [xxxvii] Sergej Tolstoj, Očerki bologo [Essays from the Past], 4. vydání., Tula: Priokskoe knižnoe izdatelstvo, 1975, str. 300. ↩︎

Související články