Pamatujeme si rok 1552, kdy Moskovie zotročila turkické a ugrofinské národy Idel–Uralu

Pamatujeme si rok 1552, kdy Moskovie zotročila turkické a ugrofinské národy Idel–Uralu

Tento překlad sice je spíš novinkou, ale týká se historie, proto svým způsobem patří i do historické rubriky. Konkrétně jde o 15. říjen 1552, datum rozhodující bitvy ve válce mezi Moskovií (jak se Rusko minimálně do 17. století často nazývalo) a Kazaňským chanátem, která vedla ke zničení hlavní konkurence Moskvy v prostoru dnešního evropského Ruska. Idel-Ural je název regionu, který tvořil jádro této středověké země, a k němuž v roce 1918dnes existují projekty stejnojmenného státu.

V lednu se v médiích objevila zpráva o rekonstrukci chrámu sloužícího jako pomník vojáků, kteří padli při dobytí Kazaně. 150 milionů rublů, to není málo na dvacetimetrový pomník okupantům Kazaňského chanátu. Ano, okupantům a nikomu jinému! Protože člověk se zbraní v ruce, který přišel zabíjet jiný národ a zabírat území tohoto národa, se nazývá „okupant“, ne „válečník“.

Zpočátku samotná myšlenka na vybudování této památky v Kazani nese amoralismus zcela vlastní imperátorům. Takříkajíc až do konce zlomit ducha porobených národů a vykázat jim jejich místo. Protože je to „plivnutí do tváře“ nejen Tatarům, ale i Baškortům, Čeremisům, Nogajcům, Marijcům, Erzům, MokšůmUdmurtům, kteří jako skuteční bojovníci bránili své země před moskevskými okupanty a krvavými nájezdníky v roce 1552. V tom je moskevská logika zcela jasná. Avšak nezpochybnitelná poslušnost všech kolaborantských pohůnků moskevských „carů“ spravujících Tatarstán vyvolává odpor tatarského lidu.

Více než tři desetiletí Tataři bojují v právní oblasti s místodržiteli Moskovie v Tatarstánu a s Moskvou kvůli obnovení historické spravedlnosti, která spočívá ve stavbě pomníku vojákům padlým při obraně Kazaňského chanátu v roce 1552. Ale kolaborantská vláda Tatarstánu kromě rušení všech iniciativ a akcí národního tatarského hnutí, konkrétně Všetatarského občanského centra, nemohla nabídnout vůbec nic. Politická agenda Moskvy i kolaborantské vlády Tatarstánu byla zaměřena pouze na uzavření, zničení a zastavení národních hnutí v Tatarstánu a naši otevřené rétoriky v otázce pozvednutí práv tatarského národa.

Jsme velmi vděční občanským hnutím a vzpomínkám na události počátku dvacátého století jako předmět historického zkoumání událostí v Tatarstánu. Tatarská opoziční společensko-politická sdružení VTOC, Milli medžlis tatarského lidu, strana Ittifak, VTM Aztulk, Lidová fronta, Šura Akakal, společnost Idel – Ural, TPF Altyn, strana Ittifak a Národní fronta neúnavně hájila práva Tatarů. Otevřeně a rozhodně se postavila za oficiální status pro „den paměti a smutku tatarského národa“, otevření základních a středních škol tatarským dětem, a tatarské instituce mládeže.

Paměť dějin, hrdinství našich předků, nedovolila našemu národu zlomit se pod téměř půlstoletou okupací Moskovitů a nezlomilo vůli po nezávislosti! Vyzýváme Tatary po celém světě, aby nezapomněli na datum smutku tatarského národa – 15. října 1552! Protože národ bez dějin, bez paměti nemá budoucnost!

S úctou,

Rafis Kašapov – předseda vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu, jeden ze spoluzakladatelů hnutí Svobodný Idel – Ural, člen Ligy svobodných národů;

Aida Abdrachmanová – místopředsedkyně vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu v národnostních a náboženských otázkách;

Nurlan Saltajev – zástupce vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu v Republice Kazachstán;

Rais Mukhutdinov – velvyslanec vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu v Turecké republice;

Pavel Železňak – zástupce vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu na Ukrajině;

Nafis Kašapov – představitel občanského hnutí Svobodný Idel-Ural v Polsku;

Farit Zakijev – předseda Všetatarského občanského centra.

Vláda Nezávislého Tatarstánu