Moskevský protest proti represím na Litvě
Většina článků v historickém okénku vypráví historii Ruska resp. SSSR z pohledu jeho „periferních“ národů, takže v nich jsou etničtí Rusové podáváni jako imperialisté a kolonisté. Mezi Rusy se však najdou jedinci a hnutí naopak bojující proti imperialismu. Nejde jen o dnešní spojence Ukrajiny, v minulosti byly momenty, kdy se alespoň krátkodobě proti imperialismu postavila významná část ruské společnosti. I když někteří účastníci a organizátoři, v čele s Borisem Jelcinem, v tomto ohledu později změnili názor, protesty za nezávislost pobaltských států se v lednu 1991 konaly v několika ruských městech. Jejich vrcholem byla demonstrace na moskevském Manéžním náměstí 20.1.1991. O ní informovala i zahraniční média. Serge Schmemann o nich napsal v čísle New York Times z následujícího dne, jehož překlad přinášíme.
Více než 100 000 lidí pochodovalo do Kremlu pod chladnou šedou oblohou, aby odsoudili krveprolití v Litvě a stále tvrdý postoj prezidenta Michaila S. Gorbačova.
Za skandování “Diktatura nepomůže!” a “Komunisti pryč!” obrovský dav zaplnil široké Manéžní náměstí před Kremlem transparenty a státními vlajkami Ruska a pobaltských republik, v dosud největší demonstraci liberálů s novým kurzem pana Gorbačova.
Boris N. Jelcin, prezident Ruské republiky a duchovní vůdce liberálních a radikálních sil, se nedostavil z obav o svou bezpečnost. Ale poradce přečetl silné prohlášení, ve kterém pan Jelcin prohlásil: “Nebezpečí diktatury, před kterým varovali klíčoví vůdci naší společnosti, se stává realitou.” Pan Gorbačov a jeho okolí, jak prohlásil, „prakticky odmítli jeho bývalou politiku a otevřeně podporují reakční síly“.
Výzva k „zodpovědnému rozhodnutí“
“Apelujeme na všechny demokratické síly, strany a hnutí, kterým je osud Ruska drahý: nastal čas učinit zodpovědné rozhodnutí, země očekává potvrzení, že jste proti obnově starých pořádků,” znělo Jelcinovo prohlášení.
Dav opakovaně propukl v jásot a skandování “Odstoupit! Odstoupit!” spolu se zákonodárci z parlamentů Moskvy, Ruské federace a Sovětského svazu, kteří požadovali rezignaci pana Gorbačova a ministrů pověřených vojenskou a státní bezpečností.
Účasti na protestech, po mnoha měsících relativního klidu mezi liberály a příznivci vlády, byla důkazem pocitu, že zásah v Litvě přesvědčivě potvrdil předpovědi ministra zahraničí Eduarda A. Ševardnadzeho, když minulý měsíc oznámil svou rezignaci a varoval před nástupem diktatury.
K denní demonstraci došlo předtím, než sovětská komanda zaútočila na lotyšské vládní ministerstvo. Podporu pana Gorbačova pro armádní akci v Litvě následovala jeho výzva k obnovení kontroly tisku, odchod jeho liberálních poradců a rostoucí konzervatismus ve státních zpravodajských organizacích, které vedly k obrácení liberálů proti muži, kterého kdysi oslavovali jako vykupitele své země. Mnoho hesel a projevů bylo cíleno na státní rozhlas a televizi a jejího nového předsedu Leonida Kravčenka.
Minuta ticha
Demonstrace také podtrhla rostoucí polarizaci národa mezi nacionalistickou, konzervativní pravici a liberální, reformistickou levici. V sovětském kontextu pozice zastávané stranami často obrátily pozice levice a pravice na Západě. Zde to byli například liberálové, kteří požadovali ekonomiku volného trhu a skandovali odsudky proti iráckému prezidentovi Saddámovi Husajnovi, zatímco konzervativci volali po zachování socialismu a napadli válku v Perském zálivu.
Hlavním problémem však bylo přežití počínající demokratizace, která o jejímž ohrožení řečníci jeden za druhým mluvili.
Jurij N. Afanasjev, člen Nejvyššího sovětu a jeden z nejzuřivějších kritiků pana Gorbačova, zahájil shromáždění požadavky na „rozhodující odsouzení krvavého útoku ve Vilniusu“ a „rozhodující ‚ne‘ reakčnímu kurzu Gorbačova a jeho týmu.”
Pan Afanasyev vyzval k minutě ticha za „oběti v době perestrojky“ a dovolával se jmen míst, kde došlo ke krveprolití: Vilnius, Baku, Tbilisi, Jerevan, Alma, Střední Asie, Alma-Ata, Altaj.
Zprávy z Baku, hlavního města Ázerbájdžánské republiky, uvedly, že statisíce lidí se shromáždily v parku na kopci, aby si připomněly více než 100 obětí sovětské armády, která před rokem vtrhla na město, aby znovu získala kontrolu. Trasa, kterou se sovětská vojska pohybovala přes barikády vztyčené nacionalistickými demonstranty, byla poseta rudými růžemi.
Demonstrace proti represím v Litvě byly hlášeny také ve městech Leningrad, Kyjev, Sverdlovsk, Doněck, Kišiněv a Kaliningrad. Demonstraci v Moskvě svolalo Demokratické Rusko, koalice reformátorů, kteří prohlásili, že tvoří politickou opozici, aby odolali konzervativním silám v centru a podpořili Jelcinovu agendu dalekosáhlých změn. Rezoluce přijatá hlasitou aklamací požadovala právní kroky proti „těm, kteří se pokusili svrhnout vlády v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, včetně vůdců ‚Výboru národní záchrany‘. Bylo to odvolání anonymního výboru toho jména, které minulý týden podnítilo útok sovětské armády na komunikační centrum ve Vilniusu, a podobně pojmenovaná skupina nyní prohlásila, že převzala státní moc v Lotyšsku, i když nebyly hlášeny žádné kroky k uskutečnění tohoto požadavku.
Demonstrace začala v 11:30, kdy se demonstranti shromáždili na několika náměstích, pak pochodovali po širokém prstencovém bulváru a po Kalininské třídě směrem k srdci města. Demonstranti míjeli velvyslanectví Spojených států, nově obklopené masivními betonovými bloky, a za pochodu křičeli urážky na hrstku demonstrantů, kteří tam demonstrovali proti operacím v Perském zálivu.
Hustý zástup demonstrantů
Na Manéžním náměstí, které sousedí s Rudým náměstím za hradbami Kremlu, řečníci apelovali na demonstranty, aby se nepokoušeli vstoupit na samotné Rudé náměstí ani nepochodovali na sídlo komunistické strany asi o půl míle dále. Policie povolila vstup na náměstí pouze návštěvníkům Leninova mauzolea. Tenká řada návštěvníků na prázdném náměstí ostře kontrastovala s hustým davem na Manéžním náměstí. Uniformované síly KGB přísně nařídili návštěvníkům, aby se pohybovali rychle a mlčeli, když budou míjet Leninovu voskovou postavu, i když se od přilehlé demonstrace linuly ozvěny protikomunistického skandování.
Navzdory výzvám organizátorů, když se hlavní demonstrace po čtyřech hodinách chýlila ke konci, někteří demonstranti pochodovali k ústředí komunistické strany, nevýrazné šedé budově na Starém náměstí. Nákladní vozy plné policistů se rychle přesunuly na místo, aby je vyhnaly z budovy, a pochod se bez incidentů rozešel.
