Hluboké trhliny v kremelské zdi
Tím hlavním důvodem, proč většina lidí neprotestuje – mluvíme jak o činných aktivistech, tak o víceméně apolitických občanech, kteří jsou s mnoha věcmi v Rusku nespokojeni – je nedostatek víry, že protesty mohou něco změnit. Jsme zvyklí, že bojovat je totéž, jako mlátit čelem o zeď. Šel jsem na shromáždění – oni to zamázli, nemělo to smysl. Někdo zapálil nenáviděnou náborovou kancelář – no a co, stále je jich mnoho stovek.
V mnoha ohledech fungovalo tohle přesvědčení jako sebenaplňující proroctví: protože tomu většina věřila, přišlo protestovat málo lidí a nepřineslo to žádný větší výsledek. A přesvědčení většiny se jen upevnilo.
Tahle situace ale zdaleka není takový marast, jak by se mohlo zdát zvenku. Obsahuje potenciál pro sociální výbuch a kaskádu protestů, pro prudkou změnu politické situace v zemi.
Protože všichni tito lidé začnou aktivně jednat, jakmile se trochu otevře okno možností. Jakmile se ukáže, že protesty mohou něco změnit. Člověk vycítí možnost uspět a vrhne se do boje za svá práva.
A to se teď začalo dít. Vyšli jsme protestovat bez naděje, že mobilizaci můžeme ovlivnit. Proti nám stály obvyklé kordony policistů. Úřady ale najednou začaly ze svých postojů slevovat.
Propagandisté a úředníci se začali omlouvat za množství a výběr mobilizovaných. Začali obviňovat jeden druhého, podřízené, krajské úředníky… Začalo se mluvit o kontrole náboru, o cílenější práci. Ano, mobilizace nebyla zrušena, její rozsah nebyl zmenšen. Ale oni ustoupili. Kupodivu se protestů zalekli.
Ti u moci náhle ukázali svou slabost. V monolitu kremelské zdi se odkryly hluboké trhliny. Oficiální výmluvy možná lidi trochu uklidnily, ale my jsme začali dostávat chuť. Protestů začalo přibývat – stejně jako odhodlání protestujících. Lidé viděli, že když vyjdou do ulic, mohou ty mocné nejen donutit, aby naslouchali – mohou se sami stát mocí.
Protest už není zbytečný ani neúčinný. To znamená, že můžeme změnit cokoli. Právě teď.
Okno možností je otevřené. Otevřeme jej ještě víc?
