Případ Ponomarjov - OSM ∞ STATEČNÝCH

Svou nepřítomností v sále umožnila “neřízená střela” ruského exilu v Berlíně kompromis

Vidina přítomnosti Ilji Ponomarjova na koordinačním jednání ruské opozice (29. a 30. 4. 2023 v Berlíně) rozdělila delegáty ještě před zahájením na dva obtížně smiřitelné tábory.

Část ruských demokratů ho má v nejlepším případě za hochštaplera, častěji však za nevyzpytatelného sólistu se zálibou v násilí. Mnohé jeho proklamace pokládají za nabubřelé nebo zkrátka za báchorky; není tedy divu, že pro ně byl nepřijatelným partnerem a hrozilo, že odvolají svou účast.

Jeho aktivity v boji proti Putinovu režimu však nejsou zanedbatelné a část účastníků (včetně organizátora akce Michaila Chodorkovského) byla přesvědčena, že jeho hlas na jednání zaznít má.

Ilja Ponomarjov se vzdal své fyzické přítomnosti na jednáních (podle některých účastníků se nicméně pohyboval v prostorách, v nichž se akce konala) ve prospěch účasti zástupců “Sjezdu lidových poslanců” – organizace, kterou spoluzaložil.

Vyjádření Michaila Chodorkovského (Telegram)

Důležitý příklad hledání kompromisu: významná část účastníků schůzky odmítala pozvat Ilju Ponomarjova, druhá část chtěla, aby promluvil.

Mé zásady (jsem voltairián) by vyžadovaly mu slovo dát.

Nakonec došlo ke kompromisu: byli pozváni zástupci organizace „Sjezd lidových poslanců“ (a vystoupili a sehráli velmi konstruktivní roli) a Ilja souhlasil, že se přímo nezúčastní, ačkoli v Berlíně byl. Učíme se vyjednávat, a to je teď nejdůležitější, přičemž náš (celé opozice) vliv na probíhající dění je extrémně omezený.

I těch z nás, kteří mluví o mnoha příznivcích v Rusku nebo se přímo účastní ozbrojeného odporu.

Snaha o dohodu, spolupráci a konkrétní výstupy odzbrojuje nejoblíbenější narativ Putinovy propagandy ohledně opozice – že se stejně nikdy nebude schopná shodnout.

Nepřítomnost lidí z FBK (Fondu boje s korupcí) Alexeje Navalného, jejíž důvod není zatím přesně znám, tuhle nadějnou vyhlídku trochu kalí, přesto jasný výstup i pozitivní ohlasy účastníků dávají tušit, že z nekompromisních pozic jsou ochotni ustoupit i další, nejen Ponomarjov. Mimo jiné se tak minimálně pootevřely dveře k hovoru o činnosti ruských dobrovolníků na Ukrajině a partyzánů v Rusku samotném.

Čím je Ilja Ponomarjov tak obtížně stravitelný nejen pro zapřisáhlé odpůrce násilí?

Otevřeně deklaruje ozbrojenou cestu jako jediný možný způsob změny režimu v Rusku. Dle vlastního prohlášení, které nelze ověřit, je mluvčím Národní republikánské armády (NRA), jejíž existenci nelze ověřit (hlásící se k atentátům na Darju Duginovou a Vladlena Tatarského).

V srpnu 2022 se pokusil sjednotit NRA, legii Svoboda Ruska a Ruský dobrovolnický sbor v ozbrojené křídlo ruského odboje – a stát se jeho reprezentantem. (Trochu se mu to zadrhlo a Ruský dobrovolnický sbor se od tohoto aktu distancoval kvůli neslučitelnosti politických postojů jednotlivých účastníků. Za legii Svoboda Ruska a NRA však Ponomarjov vystupuje i nadále.)

Legie Svoboda Ruska bojující v řadách ukrajinské armády (jejíž existence je ověřitelná a ověřená) ho podle všeho respektuje. Kromě toho inicioval spolu s dalšími ruskými zastupiteli tzv. Sjezd lidových poslanců, který konstatoval, že současný režim v Rusku je ilegální, a začal pracovat na prozatímních zákonech pro Rusko po pádu Putinova režimu, platné do vypsání voleb. Výstupy z tohoto Sjezdu jsou převážnou většinou rozumné a nejspíš i použitelné.

Jeho historie před odchodem z Ruska je podobně pestrá, tady je krátký průřez:

Přestože Krym v roce 2014 prohlásil za ruský a “referendum” za legitmní, hlasoval jako jediný poslanec ruské Státní dumy v roce 2014 proti anexi. (Pro Rádio Svoboda tehdy řekl, že by Rusko, Ukrajina Bělorusko i další země bývalého SSSR měly zůstat jednou zemí, a že anexe povede k válce a nepřátelství Ruska a Ukrajiny.)

Byl viceprezidentem Chodorkovského Jukosu, kde byl šéfem přes IT a vedl dceřinou firmu Arrava, která se specializovala právě na využití technologií v obsluze ropných polí. Kombinace IT a ropy jej vedla i do následujícího angažmá ve firmě Schlumberger, jednom z největších světových poskytovatelů služeb ropným těžařům, kde řídil marketing.

Kromě toho založil Siberian Internet Company (z níž vzešly ambiciózní projekty, jako je původné nezávislý zpravodajský server Gazeta.ru; dnes je jejím vlastníkem Sberbank). Byl viceprezidentem – paradoxně pro vztahy s vládou – ve společnosti IBS, největším ruském hráči v oblasti systémové integrace a softwarového poradenství.

Zároveň – na velkopodnikatele netypicky – byl pět let mluvčím ruské komunistické strany; když se s partou Gennadije Zjuganova rozešel, spoluzaložil stranu Spravedlivé Rusko – Za pravdu (dnes je součástí loajální prokremelské „opozice“) a ještě později se podílel na fúzi Zelených a Sociální demokracie. Jeho konfrontační styl nejépe ilustruje skutečnost, že zatímco mnoho jeho odpůrců jej má za neokomunistu, komnunisté sami jej považují za neotrockistu.

Rusko opustil, má ukrajinské občanství.