Před časem vybuchla v internetovém vesmíru puma v podobě nahrávky telefonního hovoru matky a syna, ruské matky a ruského syna, o mučení
O mučení Ukrajinců. O konkrétním, technicky popsaném mučení lidí.
Jde na to koukat ze všech myslitelných konců, nebo na to nekoukat. Jde spekulovat o tom, zda je ta nahrávka pravá, jde najít milion kontextů, z nichž může být vytržena, jde si říct, že je to už moc. Co nejde, nebo to jde opravdu těžko, je, to ignorovat.
Vracím se k tomu proto, že zveřejnění podobných hrůzností považuju v jednom ohledu za požehnání – a, prosím, ještě se na mě nezlobte. Tak realistický popis odšpuntuje škálu emocí, hrůzu, odpor, nesouhlas, vztek, pobouření, všechny ty emoce se odvíjejí od soucitu s trýzněným člověkem a od bezmoci – už se to stalo, nejde to odčinit, bylo to kdesi daleko, nemohli jsme tomu zabránit – nejde to pobrat, nejde to unést.
Ale zastavme se u toho, že se ty emoce odvíjejí především od soucitu. Od naší jediné spojnice s tím zmučeným tělem, s tím týraným a utýraným člověkem, o jehož existenci víme jen proto, že si bezstarostný mučitel pustil kušnu na špacír.
Buďme mu za to (a za to jediné) vděční. To jediné totiž vytvořilo pouto mezi oním bezejmenným člověkem, už teď ztraceným kdesi v hromadném hrobě nebo ještě nějak nepředstavitelně mnohem hůř, a námi, živými a nelhostejnými.
Neznáme sice jméno – jména, ale dotkli jsme se těch bytostí právě soucitem, spoluprožitou představou té šílené hrůzy – a tak na mžik oka, tak dlouhý, jak dlouho jsme tu představu ochotni snést, jsme je tam tváří v tvář neuvěřitelné zvůli nenechali samotné.
Nevyčíslitelné množství lidí čelilo a čelí právě v tuhle chvíli hrůzám neméně nepředstavitelným, aniž o nich kdokoli z jejich trýznitelů utrousí byť i jen zmínku. Mžik – a bez povšimnutí zmizí.
Buďme tedy přes těžce únosnou bezmoc vděční za tu možnost, za ten mžik blízkosti, prchavý most setkání v soucitu.
Celý rozhovor rusky s anglickými titulky přidávám – s varováním, je to opravdu strašné a strašné a strašné.
Česky je rozhovor možné najít převyprávěný například na iDNES, překlad není nic moc, skvělý překlad Viktora Janiše byl z facebooku stažen.
OSM STATEČNÝCH – jak to funguje?
Já, Anna Valentová, píšu všechny články (kromě Běloruského okénka Martina Charváta a Historického okénka Pavla Veselského), překládám, ověřuji informace a shromažďuji data. V roce 2022 jsem spustila tento web. Ada Šatochinová dodala tvář novému webu, je autorkou všech infografik, vizualizuje a aktualizuje data na úvodní stránce a vymýšlíme spolu další možné způsoby, jak data srozumitelně prezentovat. To všechno pro bono.
Měsíční náklady na provoz stránky činí zhruba 2500 Kč (pokud nepočítáme odpracovaný čas). Někdy je to o hodně více, někdy o něco méně. Zahrnují šablonu stránky, widget translator na webu, program na titulkování videí, předplatná, která potřebujeme pro ověřování nebo prezentaci našeho obsahu (Cyber Boroshno, Canva, X a nárazově i další) a i když to vypadá legračně, tak třeba i podstatnou část mých nákladů na připojení…
Příspěvky našich příznivců mnohdy nepokryjí ani tyto náklady, proto jsem se rozhodla vás všechny oslovit tímto způsobem.
Nemáme žádný státní ani nestátní grant, žádný vstupní kapitál, nestojí za námi žádný jednotlivec ani organizace. Jsme jen my čtyři – Anna, Ada, Martin a Pavel. Podporují nás pouze ti, kteří náš projekt považují za smysluplný. Chceme, aby to tak zůstalo. Přidáte-li se, zvládneme toho víc. Děkujeme.
Anna
