Poslední slovo Alexeje Gorinova

Skončil soud s moskevským zastupitelem Alexejem Gorinovem. Za to, že upozornil na utrpení Ukrajinců, dostal 6 let a 11 měsíců Toto je překlad jeho závěrečné řeči u soudu.

Sedm let vězení – je to hodně nebo málo?

Sluneční světlo dorazí k Zemi za osm minut. Vlnoplocha paprsku světlometu namířeného k obloze dosáhne hvězdy nejbližší Slunci za více než čtyři roky – za tu dobu uplynou téměř dvě třetiny mého trestu. Nám nejbližšího hvězdného systému – galaxie Andromeda – dosáhne světlo asi za dva miliony let.

Nepředstavitelně mnoho?

Ale vzpomeňte si, kolika lidí se dotkla válka na Ukrajině, každému z nich vzala roky klidného, ​​normálního života – a někomu dokonce život! – a násobte…

Zkoušejte pocítit, pochopit kosmický rozsah událostí, o kterých tu mluvíme. Takový je i rozsah odpovědnosti, která spočívá na všech – včetně mne. A to nejmenší, co mohu udělat, je nazývat věci pravými jmény.

Bude mi stačit sedm let – s přihlédnutím k minulosti – na převýchovu z pacifisty na „jestřába“? Na to, abych uznal probíhající speciální vojenskou operaci nikoli vojenským konfliktem, válkou, ale pokojnou akcí přinášející lidem mír? Abych se naučil v této „operaci“ popírat smrt civilního obyvatelstva včetně dětí? Vyzývat nikoli k zastavení bojů, ale k jejich pokračování? Uvidíme…

Uvidíme také, zda těchto sedm let bude stačit politickému vedení Ruska k tomu, aby si uvědomilo, k jaké zahraničně-politické, ekonomické a morální katastrofě naši zemi přivedlo. Škody v evropské zemi od konce druhé světové války nevídané. Mnoho desítek tisíc mrtvých a raněných na obou stranách. Miliony uprchlíků. Zároveň nám denně, každou hodinu říkají, že tato válka je v zájmu míru. Učí, že zabíjet jeden druhého je správné a normální.

Ve stejném bloku televizních zpráv nám nadšeně ukazují smrtící střelbu granátů a raket, každý výstřel stojí milion rublů! Pak – dodávka humanitární pomoci přeživším, na jimi „osvobozeném“ území. A poté odvysílají sbírku na nákladnou operaci pro nemocné dítě.

Ne! Tohle není normální.

To se může zdát normální pouze v převráceném obrazu světa, který se vyvinul v hlavě jednoho nebo několika lidí, kteří mají absolutní moc, veškeré její páky – a kteří se oddělili od občanské společnosti, od lidí.

Chci přiznat svou vinu.

Vinu před tolik trpícím lidem Ukrajiny. Před celým světovým společenstvím. Jsem vinen, že jsem jako občan své země nedokázal nic udělat, nesvedl jsem nijak zabránit probíhajícímu šílenství. Omlouvám se také za to, že zjevně nemohu udělat už nic dalšího, abych to zastavil.

Říkám to i jménem svých krajanů, přemožených strachem z represí, od nichž dostávám mnoho podpůrných dopisů.

Nyní na všech silných hospodářsky vyspělých zemích, na jejich vládách, leží zodpovědnost za mír na Zemi, za život a technologický pokrok bez válek. Rusko ve 20. století přineslo nespočet obětí během občanské války, v běsnění kolektivizace a velkého teroru, ve dvou světových a mnoha lokálních válkách, ale zatím neprošlo zkouškou svého dílu odpovědnosti.

Úřady si uvědomují nezákonnost svého jednání a přesouvají část břemene odpovědnosti za tyto činy na soudy, křečovitě tlačí občany do věznic a táborů – za slovo, za vyjádření názoru, za své přesvědčení. Samotná možnost v 21. století iniciovat trestní případy jako je ten můj, možnost takového soudního líčení, jako bylo toto, je pro naši zemi ostudou. To vše už v její historii bylo.

Vyjdeme-li z toho, co nás naučila naše společná minulost, a přihlédneme k nevyhnutelné nadcházející budoucnost Ruska – jsem již ospravedlněn.