Proč podporovat Osm statečných:
Běžně jsme zvyklí brát národnost lidí za jejich dobře použitelnou charakteristiku. Zejména, když jejich národ koná něco, co pokládáme za nepřijatelné, odsouzeníhodné. Po 2. světové válce se třeba u nás rozmohlo psaní slova „němec“ – takto s počátečním malým písmenem, aby se zdůraznilo, jak Němci hluboce pohrdáme. Promítlo se to i do vyhnání německy mluvících obyvatel předválečného Československa.
I dnes se nabízí „stručně“ konstatovat, že Rusové páchají při své agresi na Ukrajině hrozné věci, neustále porušují mezinárodní právo a dopouštějí se donebevolajících válečných zločinů. Přesně vzato, jsou to často ne-Rusové (Burjati, Čečenci, Čuvaši, Baškirci atd.), ale to teď není tak podstatné. Mnohem zásadnější je pochopit, že tak jako u předválečného Německa byl tím spojujícím prvkem toho, co Německo ve válce „předvedlo“, nacismus, je „hnacím motorem zločinů Ruské federace „putinismus“ – ruská odrůda fašismu.
Lze pochopitelně namítnout, že tak, jako si Hitlera a jeho nacismus Němci „vybrali“, vybrala si i současná většina Rusů „putinismus“. To je samozřejmě pravda. A ukazuje to, že demokracie ve společnosti, která není dostatečně vyspělá, pravidelně skončí diktaturou. U nás ostatně – přes všechny řeči o naší demokratické tradici – by si skoro třetina lidí docela ráda vybrala, aby Andrej Babiš řídil naši společnost „jako firmu“, tedy rovněž systém autoritářský.
Skutečná reflexe našeho období „diktatury proletariátu“ ještě neproběhla. Přesto aspoň většina z nás celkem dobře pamatuje, že těch, kteří se tomu nemravnému režimu pokoušeli tak či onak vzdorovat, bylo nanejvýš pár desítek tisíc. Miliony ostatních se „přizpůsobili“. To se jistě děje i v současném Rusku. Hrdinů je vždycky málo.
Tím víc je důležité na ně ukazovat. Už po okupaci Československa Sovětským svazem a jeho satelity jsem s hlubokým obdivem nosil ve svém srdci oněch „osm statečných“, kteří s vědomím, že jejich protest na první pohled způsobí jen jejich mnohaleté žalářování, přesto na Rudé náměstí v Moskvě vyšli. V Rusku totiž vždycky byli také lidé, kteří měli tuhle až šílenou odvahu se bez ohledu na osobní následky postavit proti zlému režimu.
Dnes o nich soustavně píše Anna Valentová. I díky ní nebudou úplně zapomenuti a jejich oběti se jistě časem vloží do lepší budoucnosti Ruska a tím i nás všech. A současně nás tím trpělivě a vytrvale učí, že máme mezi Rusy rozlišovat: zločince, „obyčejné lidi“ a hrdiny.
