Partyzánské hnutí pomalu, ale jistě zachvacuje Rusko. Je to jediná možná politika ruské opozice. Čas diskusí, letáků a pokojných shromáždění je dávno pryč. Proti Putinovu režimu působí pouze energie svalů, tvrdé předměty a vysoké teploty. Probíhá ozbrojený boj proti nomenklaturní říši. Je organickou součástí ruské historie. Chcete-li, vycházející z ruské spirituality.
Náš odpor není vypůjčený import, nýbrž tradiční ruská hodnota. Skutečná, nikoli pozlátková a oficiální. Národní hlas slovanské volnosti. Od uškujníků a atamanských band, od Razinovců a Pugačovců. „Naše Všechno – Alexandr Sergejevič“ nevytvořil obraz Dubrovského náhodou. Úředníci se třásli, když slyšeli jméno velkého básníka: v týchž třicátých letech 19. století se v nižněgorodských lesích proslavil vysloužilý voják Aleksandr Puškin. Likvidoval katy, otevíral panské sýpky, vykonával rychlé selské soudy nad trýzniteli. A takových oddílů byly stovky od Podmoskoví a Povolží až po Ural a Sibiř.
Uprchlí vojáci a bouřící se nevolníci se přidávali k odporu. Právě oni dosáhli zrušení nevolnictví. Po porážce v krymské válce zemřel Mikuláš I. A v následující, poreformní éře, V hlubinách ruského lidu se vědělo: v Podmoskoví existuje „lesní car“ jménem Vasilij Čurkin. Čurkinovská Guslická volost si držela pověst svobodného kraje. Odvážní muži si tam zařídili svůj skrytý svobodný svět – bez úředního dohledu a nevolnického otroctví. Svět, kde nebylo bezpečné ukázat se v uniformě… A sotva něco takového úřady potlačily v jedné gubernii – vzplanulo to v jiné.
Drsně a krvavě se dosahovaly historické ústupky pánů. Jinak to nechodí nikde.
Velká návaznost zafungovala ve 20. letech 20. století, kdy carský despotismus nahradil obludný bolševický totalitarismus. Zelené hnutí se stalo hlasem ruské země. Alexandr Antonov založil v Tambovské oblasti partyzánskou republiku s padesátitisícovou armádou. Rolníci a poddůstojníci Vasilij Želtovskij, Semjon Serkov, Vladimir Rodin a Štěpán Danilov vedli antikomunistické partyzány po pláních sibiřské tajgy. Proti carovi – Leninovi.
O deset let později Stalin vyhlásil kolektivizační válku národu, a tehdy partyzánské fronty prořezaly zemi od Podmoskoví po Zabajkalí, od Voroněže po Altaj. Povstaleckými vůdci byli Kondakov a Čerkesov, Fomin a Zimin, Bašurov a Losev. Lesní boje a rychlé přestřelky s katy. Mládežnické skupiny na městských stavbách a v továrnách s boxery a Naganty dávaly zabrat komsomolcům i milicionářům. Stalinisté tehdy museli ustoupit – z kolchozů se nepodařilo vytvořit zamýšlenou polpotovštinu.
Ne vše z velké historické zkušenosti je nyní použitelné. Putinův režim disponuje zdroji digitálního gulagu, čemezovského vybavení, totálního konvoje. Moderní města se proměnila v průhledné klece. Ale i v této leviatanovské mašinérii jsou v nekontrolovatelných okrajích trhliny. Dvorky na periferii, labyrinty polozapomenutých průmyslových zón, nekonečné chodby ubytoven – nové džungle městské svobody. Zde se rodí mobilní buňky. Bleskový úder – a okamžitě se rozplynou. Ruská příroda si zachovala Sibiř, Ural, Zabajkalí, kde je drsná geografie silnější než jakýkoli satelit.
Vytváření partyzánských předmostí v městském sociálním podzemí a těžko dostupných pustinách je strategický úkol. Těžký, ale splnitelný.
A tady se dostáváme k hlavnímu. Partyzánské hnutí si musí uvědomit svou sociální základnu. Vědět, na koho se ve velkém obracíme. Těžko to bude „kreativní třída“, zámožní měšťané, na které naivně spoléhala opozice bílých stužek v roce 2010. Coworking se může stát intelektuálním zdrojem. Ale osvobozenecká armáda odtamtud nevzejde. Našeho spojence najdeme tam, kde naši hrdinní předchůdci. Rozzlobený dělník, kluk z drsných poměrů, uprchlý voják… Dokonce i vysloužilý důstojník, který si zachoval svědomí a dovednosti.
Toto je historicky přirozené prostředí naší práce. Svobodu si musíme vzít – právem Razina a Puškina, Čurkina a Antonova, Serkova a Čerkesova. Vůlí si bereme zpět naši historii – zbraň našeho zítřka.
