Ten první
Tam u nich/nás – žil člověk, který se mohl stát lídrem.
Potřásal si rukou s Thatcherovou a Clintonem, McCainem a McFaulem, Cameronem a Bidenem. A ještě s mnoha dalšími.
Ztělesňoval tehdy ještě možnou prozápadní civilizační volbu pro Rusko.
Nebyl diktátor. Nebyl despota. Proto se oni/my – smáli jeho bílým kalhotám, zesměšňovali (a záviděli mu) jeho lásku k ženám a úspěch u těch nejlepších žen, vysmívali se jeho nečekané otevřenosti, chechtali se jeho návrhu, aby úředníci jezdili Volhami. A posmívali se i mnoha dalším věcem.
Oni/my – klidně přijali, že navzdory jakékoli logice ústavního práva jim/nám – Jelcin s rodinou v podstatě dosadil svého nástupce. Nevýrazného, pro všechny neznámého člověka (nedočlověka).
A snažili se zapomenout na toho veselého a otevřeného chlapíka. Člověka, který ztělesňoval prozápadní volbu. Proč? Protože se ukázalo, že oni/my – nejsme hodni jeho volby ani jeho samotného.
A potom Putin toho chlapíka zabil.
Ten chlapík, co ho zabili poblíž Kremlu, se jmenoval Boris Němcov.
A na protestní demonstraci vyšlo padesát nebo sto tisíc lidí. Kapka v moři mnohamilionové Moskvy i Moskevské oblasti. O Rusku ani nemluvím. Zapomněli na něj.
Ten druhý
Taky tam u nich/nás – žil další člověk. Veselý a životem překypující chlap, oddaný své rodině. A oni se tomu zase smáli, jako by to nebyla ctnost, ale nedostatek.
S potěšením jsme sledovali jeho protikorupční pátrání. Někoho to pobuřovalo. Někdo říkal: „ti si ale žijí!“. Ale značná část z nás sekundovala propagandě: „dostane se k moci a bude stejný“.
A neměli ho rádi. Neměli ho rádi pro jeho odvahu, otevřenost, dokonce i pro snahu líbit se lidem a dobře vypadat na fotkách – neměli ho rádi. A smáli se tomu, čemu věřil. Věřil i v Boha. A věřil i v nás.
Měli legraci z jeho “pekáče buchet” (vypracovaných břišních svalů, poz. překl.), vysmívali se jeho „chytrému hlasování“. Záviděli mu vzhled a charisma.
Měl mnoho chyb. Zvlášť v otázkách národnostních.
A to mu neodpouštěli a neodpustili.
Pak byl otráven. Nejdřív tomu mnozí nevěřili. Pak se to prokázalo.
Zázrakem přežil. Ano, ten zázrak se uskutečnil díky jeho pevnému zdraví, přátelům – a díky vytrvalosti jeho ženy.
Ale byl to zázrak.
Pak se vrátil. „Nebojím se – ani vy se nebojte!“
Doufal, že se oni/my – nevyděsí. Že vyjdeme do ulic. Ale my jsme se vyděsili. Kromě desítek, možná stovek tisíc opravdových a odvážných lidí – vyděsili. Ale bylo nás katastrofálně málo.
A potom Putin zabil i tohohle chlapa. Ten chlap, kterého Putin zabil ve vězení, se jmenoval Alexej Navalnyj.
A ukázalo se, že oni/my – nejsme hodni ani jeho památky a jeho jména.
Alexeje zabili, když už válka začala naplno. A on o tom ve vězení mluvil, psal o tom, podporoval Ukrajinu. Ale do posmrtného ruskojazyčného vydání jeho knihy se tato jeho slova nedostala.
Něčí ruka (nevěřím, že to byla redakce) to rázně vyškrtla – jeho skutečný politický i lidský odkaz.
A ukázalo se, že ani jeho následovníci, jeho někdejší tým, nejsou hodni jeho památky.
Ti další
A během války přišli další. Se zbraní v ruce. Jsou různí. Maksimilijan Andronnikov není Petr Ruzavin. A Petr Ruzavin není Denis Kapustin.
Ale tyhle kluky spojuje jedno. Mají v rukou zbraně. A právě oni přijdou do Ruska po jeho nevyhnutelné porážce na Ukrajině.
Přijdou. Se zbraní v ruce. A vás/nás – už se ptát nebudou. Měli jsme šance. Šance, aby se nás ptali. Vy/my – jsme všechny ty šance promrhali (promiňte). Proto byli zabiti jak Boris, tak Alexej.
Proto přijde Denis. Nebo Petr. Nebo všichni dohromady. Nebo jiní, které vy – ne já a ne my – nazýváte fašisty.
Hej, dámy a pánové, fašisté jsou na té druhé straně. To vám fašisté vzali všechno. Vzali vám všechny svobody. Vaši vojáci řádí na Ukrajině. Vaši důstojníci vás házejí do jam. Vaši spolubojovníci vám berou peníze. A to vy zabíjíte Ukrajince jen proto, že jsou Ukrajinci. Nacisté jsou Putinovi lidé. Zase si pletete strany.
Ale pro vás je fašista Denis Kapustin. Nesmysl.
Zradili jste jednoho člověka. Zradili jste druhého. Byli zabiti.
A teď – a proto – je váš dnešní názor úplně jedno. Ne, nebudou vás zabíjet ani znásilňovat. Dokonce se vás budou ptát ve skutečných referendech, jak říká Kapustin.
Ale na to, jestli se vám líbí nebo nelíbí, se nikdo ptát nebude.
Prozradím tajemství – mně se také v mnohém nelíbí. Ale stejně.
Nevzali jste do ruky zbraň. A on ji vzal. Mluvit bude on, ne uštěpační komentátoři. Oni budou mluvit. A vy/my – budete poslouchat. A mlčet. Mlčet i tehdy, když vás budou vyzývat k řeči. Protože jste zbabělci.
Pochopte to, přišli – nebo spíš přicházejí – lidé, které už nebudete schopni zradit. Možná byste i chtěli, ale nepůjde to. Mají v rukou zbraně.
Ale nikdo po vás nechce loajalitu. Nikdo nechce, abyste stáli v pozoru.
Denis chce, Petr chce, Maksimilijan chce – a my všichni chceme, abyste se cítili jako lidé. A pak, pokud bude štěstí, i jako občané.
Válka buď je, nebo není
Tento rozhovor (Rozhovor Jurije Dudě s Denisem Kapustinem, pozn. red.) nás znovu rozdělil na dvě skupiny: ty, pro které válka neexistuje. A ty, pro které existuje.
Nic jiného nemá význam.
Buď válka je, nebo není. Pokud je, pak jsou i hrdinové – naši hrdinové, se zbraní v ruce. A pokud není – můžete si vymýšlet fašisty, nacisty a cokoli dalšího.
Jenže vaše slova už nic neznamenají. Nikdo se vás na nic ptát nebude. Zpočátku ne. A nikdo vás nikam nepozve. Protože byste znovu zradili.
Svůj čas jste už promarnili.
Zabili jste světlé lidi.
A tak na jejich místo přišli jiní.
Ti, které už tak snadno nezabijí. A kteří sami zabijí a zabíjejí každou chátru.
Tak se dívejte. Poslouchejte. Vnímejte. Jdou vás osvobodit. Nelíbí se vám to? Podívejte se výš. Všechno ostatní jste minuli.
Němcov. Navalnyj. Kapustin. Evoluce, nebo involuce?
Nevím. To je váš problém.
Ale příchod Kapustina není náhoda. Volá po něm doba. Je to výzva doby. A odpověď na tuto výzvu.
Nesouhlasíte ve všem? Prosím vás. Ani já ne. Zvlášť když se na to díváme mimo kontext současnosti.
Teď je ale válka, ne mírové časy Larryho Kinga. Nesrovnávejte nesrovnatelné.
A pokud máte možnost, pomáhejte dobrovolníkům.
Pomáhejte, jak jen můžete.
Vyhraje-li Ukrajina, světlá doba bude blíž. A nás/vás – osvobodí.
Lidé se zbraněmi v rukou – osvobodí.
Jiné hrdiny pro vás nemáme.
Sláva Ukrajině!
Sláva našim hrdinům – dobrovolníkům.
Hrdinům sláva!
