Overtonovo okno pro ruský odboj se ptá Stříbrného vlka českého skautingu:

Je podle Vás ozbrojený odpor Rusů legitimní?

Legitimním rozumím morálně či lidsky hajitelné jednání. Na rozdíl od legálního, což znamená v souladu s právem. Například různé typy činnosti proti komunistickému režimu před rokem 1990 nebyly legální, ale většinou byly legitimní, neboť celkově šlo o nemravný režim postavený na sovětské okupaci a permanentní lži.

Z toho hlediska je pro ozbrojený odpor Rusů proti současnému Putinovu režimu podstatné, že tento režim je nejen zločinný, ale je současně i ve válce, kterou sám agresivně začal.

Kdyby nebylo Rusko ve válce, pokládal bych ozbrojený odpor Rusů vůči svému režimu za možná problematický. Ospravedlnit by ho mohla velká míra represí a pronásledování vlastního obyvatelstva. Což se nejspíš už teď také děje.

Ale skutečnost, že Rusko je ve válce a Rusové na něj tedy momentálně útočí v jejím rámci s podporou napadené Ukrajiny, jejich jednání činí určitě mravně ospravedlnitelným – tedy legitimním. 

Může být ruský odboj užitečný i nám?

Užitečnost současných vojenských aktivit několika ruských uskupení proti Putinovu režimu, které probíhá i na ruském území, můžeme posuzovat z několika hledisek. Primárně nejspíš z vojenského, kde skutečná užitečnost je ale momentálně těžko vyhodnotitelná. Časem by se mohlo ukázat, že v nějaké rovině to je docela efektivní forma snižování ruské vojenské síly.

Dále by to mohlo mít – aspoň časem – určitou politickou váhu pro krystalizaci momentálně rozdrobené, a proto i značně neúčinné ruské opozice (zejména po úmrtí Alexeje Navalného).

Pro nás Čechy pak vidím užitečnost tohoto ruského odporu v tom, že nám ukazuje i jinou tvář Ruska, než je ta zoufalá konzumně a propagandou znehybněná společnost, kterou vidíme dnes při pohledu na Rusko především.

Kromě té hrstky extrémně statečných a charakterních Rusů, jako je Vladimir Kara-Murza nebo Ilja Jašin, a v Evropě a Americe rozptýlených představitelů ruské opozice v exilu, představují tito vojáci jiný typ Rusů, než jaký v nás snadno budí beznaděj ohledně Ruské budoucnosti.

Rusové žijí v zemi, kde jsou ústava i zákony jen nástroji zvůle prezidenta, který se zuby nehty drží u moci. Kde je ta hranice? Kdy (pokud vůbec) má člověk právo vzít do ruky pušku a postavit se proti tyranii?

Přesvědčení, že “vražda na tyranovi není zločin” proniklo i do českého kulturního povědomí díky Drdově zfilmované povídce Vyšší princip. Tehdy se pojilo k atentátu na “zastupujícího říšského protektora” Reinharda Heydricha. Pokud se o mravním oprávnění tohoto činu u nás vůbec kdy pochybovalo, tak nikoliv kvůli zabiti Heydricha, ale kvůli krutým následkům, které to pro Čechy mělo.

Daleko spornější je z hlediska celkového hodnocení jednání skupiny bratří Mašínů, neboť jejich přesvědčení, že “stále trvá válka” už většina národa nesdílela.

Myslím, že mravní oprávněnost takového jednání závisí na okolnostech. Osobně bych viděl jako podstatnou podmínku přijatelnosti šanci, že takový (násilný) čin povede ke zlepšení poměrů. To platí zejména pro situaci, kdy navzdory porušování práv je v zemi mírový stav.

V současné době ale Putin vehnal svou zemi do válečného stavu. Tím výrazně posílil morální právo na ozbrojený odpor, který je pochopitelný v kontextu ukrajinské obrany proti ruské agresi. Ukrajina má jistě právo zasahovat i na ruském území.

Ostatně “nepodpora” takových zásahů ze strany USA a dalších západních spojenců není důsledkem morálních pochybností či mezinárodně právních omezení ale pouhého strachu z Ruské jaderné odvety. Kdyby Rusko nevlastnilo jaderné zbraně, Západ by si s tím starosti určitě nedělal.

Měli bychom ruskému odboji pomoci? A pokud ano, jak?

Současnému ruskému odboji bychom měli pomáhat obdobně, jako ukrajinské obraně před ruskou agresí. Kromě toho bychom měli o něm poskytovat potřebnou osvětu.

Jiří Zajíc – Edy (*1951, Praha) vystudoval numerickou matematiku na MFF UK. Po ročním působení na FSI ČVUT pracoval do roku 1990 jako matematik-analytik ve Výpočetním centru VŠE Praha. Poté založil a vedl Redakci náboženského života v Českém rozhlase, kde působil do roku 2001. Následně přes 3 roky řídil kancelář České rady dětí a mládeže, pak pracoval tři roky jako analytik pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2008 působí v odborných organizacích MŠMT jako metodik pro vzdělávání dospělých a podporu neformálního vzdělávání. Průběžně též učil na Vyšší odborné škole publicistiky a na Vyšší odborné sociálně teologické škole Jabok. Od roku 1968 se zabývá výchovou dětí a mládeže na bázi skautingu. Je nositelem nejvyššího skautského vyznamenání Řádu Stříbrného vlka. Před rokem 1990 se angažoval v různých strukturách „skryté církve“. Po roce 1990 se stal blízkým spolupracovníkem kardinála Miloslava Vlka. Je členem pracovní skupiny pro sociální otázka při ČBK. Je autorem 15 publikací včetně dvou knih rozhovorů s Miloslavem Vlkem a jedné s Erazimem Kohákem.

Text nevyjadřuje postoj redakce.