Overtonovu oknu pro ruský odboj odpovídá šéfredaktor Babylon Revue:
Je podle Vás ozbrojený odpor Rusů legitimní?
Ozbrojený odpor proti režimu, který vojensky napadl mírumilovnou sousední Ukrajinu, separatistické snahy Čečenců řešil tak, že srovnal se zemí hlavní město Čečny Groznyj, manipuluje volby a umlčuje všechna nezávislá média stejně jako nezávislé soudy, vraždí či nechává vraždit své vlastní občany, kteří jsou vůči kremelskému režimu kritičtí, nikdy se nevyrovnal se svou zločinnou minulostí a naopak se hlásí k odkazu jednoho z nejmasovějších vrahů lidských dějin J. V. Stalinovi, je nejen legitimní, ale také nanejvýš chvályhodný: spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty, jak to pojmenovává náš zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; ten se týkal tuzemské odnože sovětského režimu, který navázal na velkoruský imperialismus a jehož je dnes Putinův režim přímým dědicem.
Může být ruský odboj užitečný i nám?
Odpor proti konkrétnímu zlu je vždy užitečný a kromě své existenční stránky má i svůj existenciální rozměr, což platí obzvláště pro Čechy, kteří byli vychováni a po desetiletí udržováni v přesvědčení, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila, přičemž tuto sovětskou propagandistickou obludnost, s kterou Moskva legitimizuje všechny své předválečné, válečné i poválečné zločiny, akty genocidy, miliony umučených, utýraných a popravených, dodnes vyznává většina české společnosti včetně jejích elit, čímž Češi nesou svůj díl viny na nejnovější agresi Ruska proti Ukrajině, která se děje právě ve výše uvedeném modu.
Rusové žijí v zemi, kde jsou ústava i zákony jen nástroji zvůle prezidenta, který se zuby nehty drží u moci. Kde je ta hranice? Kdy (pokud vůbec) má člověk právo vzít do ruky pušku a postavit se proti tyranii?
Podle obecného výkladu mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod v situaci, kdy je znemožněna nezávislá činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků. V případě Putinova Ruska je to nasnadě: soudy nejsou soudy, volby nejsou volby, parlament není parlament, vláda není vláda a režim všechny svobodné a nezávislé aktivity kriminalizuje. Způsob odporu pak vychází z povahy agrese, stejně jako tomu je při nutné sebeobraně: když vám útočník jde po krku, máte právo se účinně bránit, včetně toho, že ho zneškodníte.
Měli bychom ruskému odboji pomoci? A pokud ano, jak?
Pomáhat nebo být aspoň solidární bychom měli všem, kteří bojují proti nějaké tyranii, a Rusům pochopitelně obzvláště, protože se nás to celé týká. Pomáhat lze samozřejmě různě. Co se nabízí na prvním místě, je o odboji informovat a snažit se mu pomoci třeba finančně. Snažit by se v tom ovšem měli především sami Rusové, kteří žijí na Západě.
Petr Placák (* Praha, 1964), spisovatel, publicista a historik. Před listopadem 1989, kdy pracoval jako uklízeč, topič, čerpač nebo lesní dělník, publikoval řadu článků v samizdatových či exilových časopisech. V letech 1981–1986 hrál s undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. Na jaře roku 1988 založil opoziční skupinu České děti, která proklamovala obnovu Českého království a organizovala protirežimní demonstrace. V 90. letech vystudoval historii na FF UK a působil v Českém deníku a v Lidových novinách. V současné době je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon a vědeckým pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů.
Text nevyjadřuje postoj redakce.
