Povstání v kengirském gulagu (1. díl)
Gulag v Sovětském svazu sloužil k trestání zločinců a odpůrců režimu, a zároveň jako zdroj levné pracovní síly. Druhý účel systém koncentračních táborů přestal plnit díky vzpourám vězňů. Jedním z největších protestů v gulagu bylo povstání v kazašském Kengiru. Ukrajinská historička Lesja Bondaruk napsala předmluvu ke knize o této události, a současně článek, který Kengirské povstání poměrně důkladně mapuje. Vzhledem k jeho rozsahu jeho překlad přinášíme v seriálu, který začíná tímto článkem.
Kengirské povstání rozštěpilo monolit říše strachu. Tisíce neozbrojených vězňů se vzbouřily proti bezpráví a nelidské existenci. Více než 40 dní diktovali Moskvě své požadavky. Neodpustili jim to a dopustili se krutého řádění.
Virus svobody se rozšířil. Rozsah neposlušnosti, který zachvátil gulag, donutil totalitní systém nejen k ústupkům, ale k reorganizaci. V letech 1955-1956 byla zahájena postupná revize případů odsouzených, zkrácení doby jejich uvěznění, začalo propouštění. V roce 1960 byl systém gulagu rozpuštěn.
Historie Kengirského povstání byla dlouho zakázaná. Vzpomínali na ni šeptem lidé, jejichž osud byl spojen s bojem proti sovětské totalitě. I dnes o něm na území bývalého SSSR ví jen velmi málo lidí.
„Význam Kengirského povstání spočívá v tom, že to byl jeden z nejmasovějších organizovaných protestů vězňů proti systému utlačování osobnosti,“ zdůrazňuje Turganbek Allaniyazov. Největším úspěchem této knihy je to, že Turganbek Allaniyazov zveřejňuje nejširší okruh dokumentárních zdrojů z archivů sovětských tajných služeb, zejména ze Státního archivu města Žezkazganu. Autor mnoho let pečlivě krok za krokem rekonstruoval události minulosti, přemýšlel o jejich příčinách a důsledcích.
Co vedlo vězně, kteří byli v podmínkách bezprávných otroků, aby se odvážili povstat, rozhodnout se zemřít, když stojí v boji, místo toho, aby se skláněli na šachtě nebo v kobce?
Konec druhé světové války nepřinesl mírový život republikám Sovětského svazu. Na Ukrajině a v pobaltských zemích – Litvě, Estonsku, Lotyšsku, a na Kavkaze, sovětské úřady rozpoutaly novou válku – proti místním národně osvobozeneckým hnutím. Sovětské koncentrační tábory se doplnily o statisíce „ukrajinských unionistů“ (v mnoha dokumentech sovětských tajných služeb se tak nazývají a jsou samostatnou kategorií vězňů z Ukrajiny), pobaltských „lesních bratrů“, jejich stoupenců a prostě lidí nesouhlasících s totalitním systémem sovětského zotročení. Velký počet ukrajinských nacionalistů určoval politické a ideové zaměření drtivé většiny povstalců, stejně jako povahu Kengirského povstání.
„…u nás to začalo příjezdem dubské party – západních Ukrajinců, Banderovců,“ napsal Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag. „Oni ten vůz shodili. Dubovská parta nás nakazila bacilem vzpoury. Mladí, silní chlapci, vzatí přímo z partyzánské stezky, se rozhlédli kolem, zhrozili se nad naším otroctvím a sáhli po nožích.“
Mychailo Soroka (1911-1971) – člen zemského vedení OUN od 30. let. Za nacionalistické aktivity byl třikrát uvězněn polskými úřady, seděl ve věznicích v Čortkově, Stanislavi a Grodně a v polském koncentračním táboře Bereza Kartuska. V roce 1940 uvězněn v gulagu. Ve Vorkutě v roce 1947 zorganizoval první podzemní síť OUN – sever, za což byl v roce 1952 odsouzen k trestu smrti, který byl nahrazen 25 lety gulagových táborů. Účastník a jeden z organizátorů Kengirského povstání politických vězňů v roce 1954 v Kazachstánu, autor písně Hymna Kengirského povstání. Nakonec si odpykal téměř 35 let ve vězení, kde také zemřel.
První odbojovou organizací se stala podzemní síť OUN – sever, kterou ve Vorkutě založil v roce 1947 člen OUN Mychailo Soroka. Tato podzemní struktura nebyla nikdy zcela odhalena, a tak její účastníci pokračovali v odporu. Činnost Mychaila Soroky zůstala dlouho v myslích politických vězňů.
„Po Stalinově smrti začaly v dolech Vorkuty nepokoje. Objevily se letáky. Norilsk začal stávkovat. Vorkuta se připravovala na povstání… Mychailo Soroka už tam nebyl, ale uvědomil jsem si, že jeho podzemní práce v táborech pokračuje,“ vzpomínal politický vězeň Vladimir Kosovskij.
Od 40. let v gulagu proběhlo více než padesát různých vystoupení proti táborové svévoli. Největšími z nich byly povstání politických vězňů v Norilsku (26. května – 4. srpna 1953, asi 17 tisíc účastníků), Vorkutě (19. července – 1. srpna 1953, 12 tisíc účastníků) a Kengiru (16. května – 26. června 1954, 20 tisíc účastníků). Všude političtí vězni odmítali pracovat, vyháněli táborovou správu, zřizovali své komise a jednali s představiteli režimu z Moskvy, požadovali nejen ulehčení podmínek, ale také politické a ekonomické svobody pro všechny.
Táborová správa často využívala vězně odsouzené za trestné činy k usmrcování neposlušných politických vězňů. Ale když se v táborech ocitli členové OUN a UPA, situace se radikálně změnila.
„Banderovci zavedli své zákony: za krádež přídělů chleba smrt, za výsměch politickým – poprava; zabíjeli také za udavačství a velezradu. V Susumánském táboře byl vypálen barák, kde bylo 200 zlodějů. ‚Domácí‘, tedy kriminálníci, říkali: ‚Viděli jsme různé blatníky, ale takoví jako banderovští blatníci tu ještě nebyli,‘ napsal Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Poznámka překladatele: jako „blatníci“ se označovali nejhorší zločinci v táboře, kteří v něm mívali nejlepší podmínky a terorizovali ostatní vězně. Političtí vězni schopní trestat ty kriminální v očích kriminálníků spadali do stejné kategorie.
Boj skončil vítězstvím politických vězňů. Kriminálníci už nechtěli zemřít kvůli zájmům táborové vlády. Političtí vězni se bránili, donutili zločince, aby respektovali politické vězně. Vyskytly se i případy, kdy se tato dvě různá táborová prostředí dohodla na společném postupu proti vládě.
Začátek povstání
X 16. května 1954 vypustil strážný Kalymudin do davu vězňů dávku ze samopalu. Bylo zabito 13 lidí, pět zemřelo na zranění, 33 bylo zraněno. V reakci na tuto zvůli správy večer 16. května překročilo přes 60 politických vězňů v čele s členem OUN z Volyně Vitalijem Skirukem plot mezi zónou 3 a 2, rozbili trestní a vyšetřovací izolátor 3. táborového oddělení Stěplagu, propustili odtud lidi, a zničili ploty mezi zónami.
V 10 hodin večer téhož dne do vzbouřenecké zóny táborové úřady nasadily vojáky, kteří opět použili zbraně a zabili dalších 13 vězňů, 43 jich bylo zraněno.
X 17. května téměř 19 tisíc politických vězňů na protest odmítlo jít do práce. Aby správa vyděsila neposlušné, zřídila mezi zónami palebné čáry. Přesto přes 400 vězňů proniklo v noci ze 17. na 18. května do areálu hospodářského dvora. Skupina vojáků vyzbrojených samopaly pod velením nadporučíka Běljajeva proti neposlušným vězňům opět použila zbraně. Bylo zabito 18 lidí a dalších 70 zraněno.
X 18. května přišlo nařízení náčelníka UMV Karagandinské oblasti plukovníka Konovalova o zákazu použití zbraní. S politickými vězni se rozhodli vypořádat za pomoci kriminálníků. Lídři politických vězňů věděli o účelu, s nímž táborová správa převedla trestní směnu do Kengiru. Lídři politických vězňů – bývalí členové OUN a UPA – jednali s vůdci kriminálníků. Podle svědectví Alexandra Solženicyna se politickým vězňům podařilo je přesvědčit, že mají početní převahu, a proto je lepší jednat společně proti administrativě.
„Události se odehrály nevratně. Nebylo možné, aby se zloději vzdali spojenectví. A zavedeného spojenectví se nešlo vzdát – rozpadlo by se a začala by vnitřní válka,“ napsal Solženicyn.
Účastník Kengirského povstání Ferenc Varkonyi tvrdí, že „akce šesti set nově příchozích byla zakomponována do plánu povstání, byli to oni, kdo ji měl zahájit“.
Vůdcem zločinců byl Engels Slučenkov (táborový pseudonym – Gleb). Ruský mladík z Rjazaňské oblasti byl mobilizován do trestního praporu na frontu druhé světové války přímo z vězení, kde seděl za kriminální zločiny. V červnu 1944 padl do nacistického zajetí. Tam vstoupil do Ruské osvobozenecké armády, s níž bojoval na straně hitlerovců na Balkáně s rudými partyzány. Posléze Slučenkov studoval na německé zpravodajské škole. Několik měsíců před koncem války byl poslán do týlu Rudé armády a padl do rukou SMERŠe. Dostal deset let vězení v gulagu.
Ve Stěplagu se Engels Slučenkov spolu s dalšími kriminálníky připojil k povstalcům z řad politických vězňů. Byl jedním z nejaktivnějších účastníků Kengirského povstání. Pak byl odsouzen k zastřelení, které bylo vykonáno 12. září 1956.
Táborové úřady měly podezření na spiknutí a 23. května 1954 odvezly ze zóny 421 z 600 zločinců na jiné místo.
V noci na 24. května z podnětu politických vězňů ti zločinci, kteří zůstali, vyrazili kládou otvor ve zdi do ženské zóny. Poté, „kvůli uklidnění“, k ženám vstoupili političtí vězni. Celou administrativu vězni vyhnali za hranice tábora, rozebrali hradby mezi zónami, postavili barikády, postavili stráž, vyzbrojili se. Nad jídelnou zavlála červeno-černá vlajka jako symbol smutku za mrtvé.
Jak vzpomíná jedna svědkyně oněch událostí, když se „blatníci“ stáhli z hospodářského dvora, byl obsazen trestní četou. Tehdy se političtí vězni z 2. a 3. táborového pracoviště spojili skrze průlom, protože už tam nebyli zástupci ministerstva vnitra. Když na hospodářském dvoře zazněly výstřely, vězni pronikli do ženské zóny. Svědkyně tvrdí, že „tentokrát to nebyli žádní kořistničtí blatníci, ale přátelé v bídě, tak je ženy ukryly“.
V telegramu ministru vnitra SSSR Sergeji Kruglovovi se uvádí, že kontingent 3. táborového oddělení 25. května do práce nenastoupil: „Proč vůbec stavěli tu zeď od ženské zóny, a proč odvedli kontingent kriminálníků, vždyť nám přece nevadili, ale pomáhali?“ Tento dokument také potvrzuje spiknutí politických vězňů a kriminálníků.
Francouzská výzkumnice Kengirského povstání Marta Craveri potvrzuje, že vězni vůči ženám nebyli agresivní: během povstání nebyl zaznamenán žádný případ znásilnění.
Podle vzpomínek účastníka povstání Nikolaje Kekuševa se vše odehrálo bez jakýchkoli excesů, žádné ženě nikdo neublížil, všichni to přísně dodržovali a v ženské zóně byl po celou dobu vzpoury zachován příkladný pořádek.
Přejít na následující díl
