Proč nezavírat oči

Před časem vybuchla v internetovém vesmíru puma v podobě nahrávky telefonního hovoru matky a syna, ruské matky a ruského syna, o mučení

O mučení Ukrajinců. O konkrétním, technicky popsaném mučení lidí.

Jde na to koukat ze všech myslitelných konců, nebo na to nekoukat. Jde spekulovat o tom, zda je ta nahrávka pravá, jde najít milion kontextů, z nichž může být vytržena, jde si říct, že je to už moc. Co nejde, nebo to jde opravdu těžko, je, to ignorovat.

Vracím se k tomu proto, že zveřejnění podobných hrůzností považuju v jednom ohledu za požehnání – a, prosím, ještě se na mě nezlobte. Tak realistický popis odšpuntuje škálu emocí, hrůzu, odpor, nesouhlas, vztek, pobouření, všechny ty emoce se odvíjejí od soucitu s trýzněným člověkem a od bezmoci – už se to stalo, nejde to odčinit, bylo to kdesi daleko, nemohli jsme tomu zabránit – nejde to pobrat, nejde to unést.

Ale zastavme se u toho, že se ty emoce odvíjejí především od soucitu. Od naší jediné spojnice s tím zmučeným tělem, s tím týraným a utýraným člověkem, o jehož existenci víme jen proto, že si bezstarostný mučitel pustil kušnu na špacír.

Buďme mu za to (a za to jediné) vděční. To jediné totiž vytvořilo pouto mezi oním bezejmenným člověkem, už teď ztraceným kdesi v hromadném hrobě nebo ještě nějak nepředstavitelně mnohem hůř, a námi, živými a nelhostejnými.

Neznáme sice jméno – jména, ale dotkli jsme se těch bytostí právě soucitem, spoluprožitou představou té šílené hrůzy – a tak na mžik oka, tak dlouhý, jak dlouho jsme tu představu ochotni snést, jsme je tam tváří v tvář neuvěřitelné zvůli nenechali samotné.

Nevyčíslitelné množství lidí čelilo a čelí právě v tuhle chvíli hrůzám neméně nepředstavitelným, aniž o nich kdokoli z jejich trýznitelů utrousí byť i jen zmínku. Mžik – a bez povšimnutí zmizí.

Buďme tedy přes těžce únosnou bezmoc vděční za tu možnost, za ten mžik blízkosti, prchavý most setkání v soucitu.


Celý rozhovor rusky s anglickými titulky přidávám – s varováním, je to opravdu strašné a strašné a strašné.

Česky je rozhovor možné najít převyprávěný například na iDNES, překlad není nic moc, skvělý překlad Viktora Janiše byl z facebooku stažen.


About Anna Valentová 227 Článků
Narozena 1968. Pražák v jizerskohorském exilu. Vlastně pořád překládám. Jako tlumočník mezi zúčastněnými stranami a rozplétač zapleteného kdysi v terapii... Taky když se dá přeložit něco krásného nebo důležitého - aby o tom vědělo víc lidí. No - a teď je válka. A najednou je to všechno třeba. Snad to aspoň kouskem přispěje...