Dostali jsme vzkaz Čechům, kteří pomáhají Ukrajině, od jedné z největších zastřešujících iniciativ ruského hnutí odporu – Koalice původních národů. Vzkaz nám tlumočil Michail Orešnikov, ombudsman Čuvašska – Volžského Bulharska.
KOALICE PŮVODNÍCH NÁRODŮ
КОАЛИЦИЯ коренных народов
Sdružuje iniciativy aktivně bojující proti ruskému režimu. Předává techniky bezpečného boje i práce s drony, provádí společné akce různých a různě zaměřených partyzánkých skupin. Její součástí jsou partyzánské iniciativy, vojenská a polovojenská uskupení i politické iniciativy.
Dámy a pánové, 21. srpna se nesetkáváme bezdůvodně. Toto datum je jako jizva na vaší duši: v noci před 57 lety byly vaše ulice plné cizích tanků a ve vašich oknech se rozsvěcely majáky strachu.
Ale pamatujete si, jak jste o rok později před nimi tiše stáli, jak jste zpívali své písně tiše, ale hlasitěji než jakékoliv výstřely. Víte, co to znamená být součástí říše, která považuje vaši zemi za svou a vaši paměť za omyl.
A já jsem vám přišel říci: my v Rusku jsme nyní ve stejném kotli, který vám kdysi dýchal za krk. Jenže je žhavější, lstivější – teď nekrade jen půdu, ale dusí v lidech samotnou podstatu a mění nás v součásti kremelského projektu, který požaduje, abychom zapomněli, kým jsme byli před ním.
Vzpomeňte si, jak se Rakousko-Uhersko snažilo udělat z vás „Němce s přízvukem“ a jak jste svůj jazyk skrývali v poezii a tajných školách.
Stejně tak se v Rusku nyní mažou neruská jména, zakazují se místní učebnice a národům se pokoušejí vyrvat jazyk. Impérium je vždycky stejné: nazývá se „jednotou“, ale ve skutečnosti do svého kotle hází celé národy.
V roce 1944 Stalin vyhnal krymské Tatary – 200 000 lidí, z nichž třetina zemřela cestou. Pak Čečence, Kalmyky, Karačajce, národy severu i jihu, západu i východu, Poláky, Němce, Korejce, Finy.
Nemají nic společného, neexistuje jediné kritérium, jímž by se daly ospravedlnit masové represe, čistky a přesídlení, není zde sebemenší logická souvislost, samozřejmě kromě toho nejdůležitějšího kritéria: tyto národy dosud nebyly zpracovány kremelským projektem…
Vzkaz od Kubáňkého partyzánského hnutí
Boj nekončí. Ne všichni mlčí.
Jejich země byly prohlášeny za „svobodné“, aby je mohli osídlit ti, kteří zapomněli na svou minulost. Dnes tento kotel vře novými válkami: Afghánistán, Gruzie, Sýrie, Ukrajina – v žádné z nich se nejedná o „obranu“, ale o strach impéria, že si lidé vzpomenou, kdo jsou.
A vřou také zákony: v Rusku vás nyní mohou poslat do vězení za lajk na sociálních sítích, celé město může být odpojeno od internetu, někdo, kdo píše pravdu, může být označen za „agenta Západu“ a těm, kteří nevysílají podle kremelských manuálů, může být odebrán majetek.
Není to „země se zvláštní mentalitou“ – je to stroj, který se bojí, že jeho palivo – lidé – se najednou zastaví a řeknou: „Dost.“
Ale oni se už zastavují.
V pohraničních oblastech jednají partyzánské skupiny – zabraňují munici dostat se na Ukrajinu. V regionech uvnitř (Ruska) matky tajně učí své děti jejich rodný jazyk a riskují, že se stanou „teroristkami“. Na Kavkaze si mladí muži šeptají: „Nebojujte za cizí impérium.“
A v řadách ukrajinských ozbrojených sil nyní nebojují jen Ukrajinci – jsou zde zástupci téměř každého z více než stovek národů – národů, které jsou dosud pod vlivem kremelského projektu – ti, kteří pochopili, že svoboda Ukrajiny je šancí uniknout z toho kotle, který dusil jejich dědy a pradědy.
Nejsou to „zrádci“, jen poprvé zaslechli své ‚já‘ skrze řev impéria.
Vzkaz od partyzánského hnutí Skrepač
Jsme SKREPAČ. Nezlomil nás strach ani represe, naše činnost pokračuje. Na to, co se děje na Ukrajině, je těžké se dívat, jejich příklad nás však inspiruje. Režim ukázal své slabiny a to nám uvnitř země dává šanci. Jsme obyčejní lidé. A v tom spočívá naše síla - v touze žít svobodně, dělat to, co je správné, nezůstávat lhostejní. Doufáme, že hnutí odporu zůstane nakonec jen na stránkách historických knih a v budoucnu nebude potřeba. Děkujeme všem, kteří nás podporují. Můžeme se jeden druhému podívat do očí a dál bojovat za budoucnost, v niž věříme.
A proto jsou vaše koruny víc než zbraně. Když pomáháte Ukrajině, nebudujete jen obranu. Dáváte těm uvnitř Ruska vědět, že v tom nejsou sami. Pamatujete si, jak v roce 1968 svět odsoudil invazi, ale jen málokdo poslal pomoc? Dnes můžete tuto historii změnit. Každý náboj, pořízený za vámi vybrané peníze, je políčkem do tváře impéria: „Už nám nemůžete vzít naše ‚já‘.“
Vy, Češi, znáte sílu odporu – protesty před tanky, básně podzemních nakladatelství, obranu budovy (Rozhlas) před nepřátelskou posádkou, která tam již byla přidělena.
A dnes se tento obraz odehrává v Charkově, v Krasnojarsku, v Grozném.
Děkuji, že si pamatujete: odpor začíná tam, kde se člověk rozhodne, že jeho vůle je důležitější než strach. Jako v Praze v roce 1968. Jako dnes v Kyjevě. Jako zítra – možná v Moskvě, v Ufě, v Jakutsku.
Tím, že pomáháte Ukrajině, stavíte mezi námi most. Ten most není z kovu, ale z naděje.
Děkuji.
PODPORA PROJEKTU
Už víc než tři roky pro vás mapujeme boj proti zločinnému ruskému režimu. Přinášíme vám zprávy z míst, kam nikdo z nás nemůže. Připomínáme, že boj proti zvůli nekončí a stateční povstávali a povstávají v každé době, aby bojovali s tím zlem, na které právě stačí. Naše práce by bez vaší podpory nebyla možná. Děkujeme vám za ni!
