Účast v ruských volbách potvrzuje zdání legitimity režimu i okupaci ukrajinských území. Část ruské opozice to nevidí nebo ignoruje.
Přeložila jsem pro vás dva texty, které mnou otřásly a otřásají, kdykoli je čtu znovu. Píší je Rusové Rusům, zahanbeni volební fraškou a tím, jak se k ní postavili jejich kolegové – opoziční politici v emigraci.
Autorem prvního je doktor Andrej Volna, ruský traumatolog, lékař-dobrovolník na Ukrajině a zástupce ruských demokratických sil v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, druhý napsala Katia Margolis, ruská umělkyně, která podporuje Ukrajinu včetně jejích ozbrojených sil a národně-osvobozenecká hnutí regionů a republik okupovaných Ruskou federací.
Andrej Volna: Otevřený dopis Vladimiru Kara-Murzovi, politikovi a členovi Ruské demokratické platformy v PACE
Vážený Vladimire!
Tento dopis se netýká strany Jabloko – nezáleží na tom, zda se odvolají, či nikoli, zda budou znovu přijati, či nikoli. V kontextu tohoto dopisu na tom nezáleží. A tento dopis se ani netýká „voleb“.
Rád bych hovořil o naší zodpovědnosti, naší zodpovědnosti jakožto členů Ruské demokratické platformy v PACE. Zodpovědnosti nejen vůči všem Rusům, ale především vůči mladší generaci, vůči mladým lidem, z nichž mnozí se narodili za Putina; zodpovědnosti vůči mládeži, která mnohé z nás tak potěšila svým aktivním, nebojácným skandováním a písněmi přímo před budovou soudu.
Na Facebooku jste napsal: „Když jsem se díval na fotografie a videa ze spontánního shromáždění u Nejvyššího soudu, pomyslel jsem si, že tito mladí muži a ženy, kteří zpívali, skandovali a smáli se policistům do tváří – představují ruský zítřek. A stárnoucí, zbabělý diktátor ve svém bunkru – nyní navždy patří včerejšku.“
A souhlasím s vámi. Oni skutečně jsou „ruský zítřek“. Jenže z historického hlediska tento zítřek nemusí přijít zítra…
Ale teď mluvím o něčem jiném. A o jiných. Mluvím o ruském včerejšku a dnešku. Mluvím o sobě a své generaci. Mluvím o vás a vaší generaci.
Hlavní věc, která nás spojuje – a ani ne nás konkrétně, ale naše generace – je, že jsme ztratili naši zemi. Ztratili jsme své životy, tam, v Rusku.
Věřit v sílu nenásilného odporu, v samotnou možnost jakýchsi „voleb“ nejprve za autoritářského a poté totalitního fašistického režimu – vírou v sílu pokojných protestů, jsme ztratili všechno, nebo téměř všechno. Němcov a Navalnyj za tuto víru zaplatili svými životy. Vy jste za to osobně zaplatil strašnou cenu – otravu, vězení, emigraci. Pro mě je to mnohem jednodušší – jen emigrace (i když odejít v šedesáti se třemi dětmi je docela něco…), označen za teroristu, zatčen v nepřítomnosti… Ale nakonec všichni mluvíme a píšeme ze zahraničí. Prohráli jsme.
Ale tu nejstrašnější cenu za naši porážku zaplatila a platí Ukrajina – a platí krví. A to není jen obrazná řeč, to víte. Platí stovkami tisíc životů. Platí miliony lidí vyhnaných ze země. Platí rozdělenými rodinami. Platí zpustošenými městy. Platí každodenním bombardováním. Platí zničenými životy.
Ale vraťme se k ruské mládeži.
Mluvíme a píšeme ze zahraničí. Mluvíme ze zahraničí právě proto, že jsme prohráli, opakuji to znovu a znovu.
Přejeme tedy těmto mladým lidem stejný osud? Doufám, že ne. A nezdá se vám, že zdůrazňováním potřeby účasti ve „volbách“, zapojením se do tohoto „nenásilného odporu“ se vším „chytrým hlasováním“, „poledními procházkami“ a dalšími podobnými poraženeckými pozlátky, která jsme již zažili, je v podstatě žádáme, aby šli naší cestou? Naznačujeme jim, že tohle je skutečný odpor. Nemyslíte, že je nakonec tlačíme k osobní tragédii? K opakování naší prohrané cesty?
Podle mého názoru existují dvě poselství, která my v exilu nemůžeme Rusku sdělovat. Nemáme právo:
- Vyzývat k násilnému odporu v jakékoli formě, dokud jsme zde v relativním bezpečí. Zvláště když všichni zoufalí a stateční hrdinové partyzánského odboje a dobrovolní bojovníci našli a nadále nacházejí vše, co potřebují, bez naší rady;
- Vyzývat k opakování naší již vyšlapané a naprosto prohrané cesty.
A zatímco většina z nás souhlasí s prvním bodem, z nějakého důvodu mnoho zástupců politického exilu – opakuji podesáté, lidí, kteří v Rusku ztratili všechno – považuje za možné a dokonce nutné sdělit a propagovat Rusům svou vlastní cestu. Cestu, která vedla ke katastrofě.
Zdá se mi, že naším úkolem, úkolem lidí a politických sil v exilu, je říkat pravdu. Využijte všechny možné zdroje, svou autoritu a politickou váhu (které vám nechybí) a říkejte Rusům každý den pravdu o hrozné a krvavé válce, kterou vede Rusko (nejen „Putinova armáda“, ale Rusko samotné), o tragédii ukrajinského lidu, o diktatuře, o fašismu, o nacismu. Říkejte pravdu a nevzbuzujte v nich neopodstatněné naděje. Říkejte pravdu a netlačte je, aby šli po naší již ztracené cestě, která i pro ně vede k porážce.
Věřím, že právě toto, milý Vladimire, je dnes naší zodpovědností. Zodpovědnost před mladší generací, v první řadě.
A oni, mladí lidé, SAMI učiní svá správná rozhodnutí. Až (pokud) přijde jejich čas. Není na nás, abychom je učili. Můžeme se jen ptát. Požádejte je, aby neopakovali naši cestu. Požádejte je, aby se neúčastnili lží.
P. S.: Z pochopitelných důvodů neotevírám komentáře. Pokud máte pocit, že je možné mi odpovědět, formát je na vašem uvážení.
P. P. S.: Zcela záměrně nemluvím o tom, co by měla politická emigrace udělat pro Ukrajinu. Svou cestu jsem si zvolil už dávno. Ale to není tématem tohoto dopisu.
S pozdravem,
Andrej Volna, lékař, člen Ruské demokratické platformy v PACE, dobrovolník.
Katia Margolis: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých…“
O čem přemýšlím, když vidím velmi mladé Moskvany, jak poskakují s ruskou trikolórou před budovou „soudu“, kde je z „voleb“ odstraňována strana profesionálních, licencovaných lúzrů – liberální hromosvod posledních tří desetiletí?
Ne, jsem si naprosto jistá, že to jsou úžasní, upřímní mladí lidé. A že věří a riskují. A že nechápou, čí hry vlastně hrají – koneckonců jsou velmi mladí a nakládané Jabloko, jehož pověst je dávno “chycená” kvasem Javlinského kolaboracionismu, v jejich nedávné historické paměti ani neexistuje – uprostřed naprosté veřejné amnézie a roztříštěného vědomí založeného na principu „nikdy nic takového nebylo – a už je to tady zase“, který se stal téměř hlavním principem existence této populace, právě z tohoto důvodu neschopné stát se společností.
Pro ně je tohle svraštělé jablko formou naděje. „Svobodou dokud hoříme…“ (Puškin, “Čadajevovi, pozn. red.)
I v mezích toho, co je v současnosti povoleno – ale za diktatury je i tohle čin.
A tak všech těchto několik stovek mladých tváří září a mávají fašistickou trikolórou, zatímco dospělí přesídlenci se předhánějí v obdivu; nechtějí uznat svou vlastní odpovědnost za tuto monstrózní scénu.
Zatímco jiné mladé tváře už dávno shnily za mřížemi.
Strávila jsem měsíc v našem pavilonu (ne)souhlasu (na bienále v Benátkách 2026, pozn. red.), každý den jsem pohlížela do těch tváří a začítala se do složek s příběhy každého z nich. (Díky, Nadjo Tolokonnikovová)
Veterinář. Tatér. Student. Vědec. Umělec. A pak zločiny: věda. Nebo „antifašismus“. Podpora Ukrajiny. Příběh o Mariupolu. Poezie. Příspěvek. Pár slov.
A v téže chvíli je používají, jimi si kupují odpustky a dokonce i svobodu zkrachovalí dospělí.
Kohože to vyměnili? (Mezinárodní výměna vězňů na přelomu července a srpna 2024, pozn. red.). Ne tyhle neznámé chlapce a dívky. Ne ty, kteří podporovali Ukrajinu a zapalovali vojenské registrační a odvodní úřady. Ne ty, kteří malovali protiválečné graffiti nebo psali básně a říkali lidem pravdu o mariupolském divadle. Ne ty, kteří mluvili o vině a zodpovědnosti nebo hledali způsoby, jak bránit Ukrajinu. Ne ty zástupce kolonizovaných národů, kteří bojují proti imperiálnímu násilí, rusifikaci, vykořisťování svého lidu v koloniálních válkách a ničení vlastní identity.
Ano, Sašu Skočilenko a Kevina Lika (německého občana, 19 let) vyměněnili. Ano, mezi vyměněnými byl i Oleg Orlov.
Ale ti ostatní – dospělí, otrlí a často prostě zkorumpovaní lidé, kteří si říkají ruská „opozice“ – nejsou schopni těmto mladým – stále relativně svobodným – lidem nabídnout nic lepšího, byť jen teoreticky, než své vlastní dávno shnilé „Jabloko“.
Stejné „volby“. Stejné protesty. Stejná trikolóra. Stejné krásné Rusko budoucnosti, které z nějakého důvodu musí vzejít z příšerného Ruska minulosti, aniž by v něm nebo v sobě prakticky cokoli přehodnotilo.
Po desetiletích – a dalo by se dokonce říct staletích – během nichž tato cesta již prokázala svou zhoubnost, to není chyba.
Je to zločin.
Protože cenu za tuto chybu dnes platí nejen mladí lidé, které včera zaregistrovali na policii – i když i oni za to mohou čelit branné povinnosti – ale tisíce a tisíce Ukrajinců svými životy. Občané jiné země, země, která s těmito shnilými jablky a pseudovolbami nemá nic společného.
A miliony lidí, kteří tuto válku denně přiživují. Všichni pod stejnou trikolórou.
Korupce společnosti.
Korupce nezletilých.
To podle mého názoru nedělá jen režim – svými „Rozhovory o důležitých věcech“, svou dlouholetou militarizací, počínaje porodnicemi, maskovacími uniformami ve školkách atd. – ale i Navalná, která předčítá z Volkovových taháků a znovu prohlašuje tónem učitelky ze školky, že se „Kreml bojí“, a vyzývá k „hlasování“ – už ne proti straně podvodníků a zlodějů, jak říkal její zesnulý manžel, zavražděný tímto režimem, ale PRO schválené strany státu násilníků a vrahů.
A Jašin se svým nedonapoleonským komplexem se stále snaží mladým lidem prodat sebe a Rusko jako střed světa, s kočičkami, dalším infantilním logem místo zcela nové soustavy souřadnic.
Dítě se nevyvíjí a nedospívá, pokud mu není nabídnuto něco víc. „Matka mě vzala do obrovského domu – byl to chrám svatého Izáka – a já byl ohromen pocitem nesmírnosti, poměrem mezi mnou, malým člověkem, a enormností objemu budovy. Je těžké vyjádřit podstatu tohoto prostorového pocitu, ale v životě se nikdy neopakoval a vím, že jsem ho později hledal; celý život mě to nutilo hledat vztahy forem, které by mohly reprodukovat takový pocit planetárního řádu. Pocit planetárního řádu u malého dítěte! Lze to nazvat zkušeností s prožíváním rozměru života. Koneckonců, architektura například – mluvíme-li o skutečné architektuře – svými formami potvrzuje právě toto: nesmírnost a význam, nikoli samotné budovy, ale něčeho, co nelze pojmenovat, ale lze to odhalit s jasností, která již nevyžaduje jména.
Zůstává-li dítě v kruhu jevů úměrných svému věku, nikdy skutečně nevyroste. (…) Růst se děje tam, kde se odhalí něco, čím ono, takové, jaké je, není.“
„Může se přizpůsobit. Zde vzniká úsilí o růst, bez kterého se nic neděje: úsilí o pochopení, úsilí o srovnání sebe sama – s něčím větším, s širší soustavou souřadnic. (…)
A aby se vnitřní život zrodil a utvářel, jsou nezbytná tato setkání, tyto okamžiky vnímání – ať už jsou to klenby a výška kopule chrámu svatého Izáka nebo něco jiného. To jsou ty, které skutečně definují opravdový rozměr člověka, umožňují mu vidět, že je malý, ale může být velký, a ne v marnivosti prázdné velkoleposti, ale ve spojení s širším rozměrem života a nesmírným časem, které se projevují a jsou nám dány k vnímání v kameni, slovu, zvuku.“ (K. Petrov-Vodkin)
Ale ti, kteří jsou sami malicherní, omezení a nesvobodní, nemohou a hlavně nechtějí dovolit růst, překročení předepsaných hranic, přehodnocení celého paradigmatu. Protože by to znamenalo jejich vlastní krach.
Jak režimu, tak „opozice“. A proto je jejich jedinou cestou reprodukce jejich nesvobody a morálního úpadku a další korupce.
A přesně ve stejném duchu je tu zpráva, z níž mě už několik dní mrazí.
Oleksandr Mustjace, ukrajinský teenager z vesnice Krynki v Chersonské oblasti. Ruská vojska obsadila jeho vesnici dva dny před jeho patnáctými narozeninami. Po okupaci chlapec zmizel. Ukrajinské úřady ho přidaly na seznam pohřešovaných dětí. Čtyři roky o něm nebylo nic slyšet.
Nyní je mu devatenáct.
Byl nalezen. V ruské vojenské uniformě. V čepici se Z. V ruské armádě, bojující proti vlastní zemi.
Toto je první známý případ ukrajinského dítěte, považovaného za pohřešované po okupaci, které se po dosažení plnoletosti ocitlo v řadách ruských vojsk. Ale bohužel nebude jediný…
Když ho Ukrajinci kontaktovali, Mustjace odpověděl, že se nepovažuje za zrádce. Rusko, řekl, „bylo vždy v jeho srdci“. Tato fráze je pro mě možná nejděsivější.
Patnáct let. Věk, kdy se člověk teprve stává sám sebou. Kdy se formují představy o dobru a zlu, o sounáležitosti, o vlastní historii, o tom, kdo jste a kde se utváří váš domov.
A pak – čtyři roky v zemi, která okupuje váš domov.
A v devatenácti – Z na hledí a „Rusko bylo vždy v mém srdci.“
Už několik dní hledám slova pro tuhle zprávu a nemůžu je najít. Pro ten cynismus. Hrůzu. Nenapravitelnost.
Ukradnout dítě. Ukradnout dítěti rodinu, domov. Zemi. Jazyk. Jméno. Vzpomínku.
Ale nejděsivější je ukrást dítě samotné. Nikdy mu nedovolit, aby se znovu stalo samo sebou. Překovat ho ve zbraň proti jeho vlastnímu domovu. Je to skoro jako vražda.
A není náhoda, že Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Marii Lvovovou-Bělovovou ve stejnou dobu jako na Putina – konkrétně v souvislosti s nelegální deportací a vysídlováním ukrajinských dětí. To je válečný zločin. Stejně jako popravčí jámy, mučírny, masové znásilňování.
A to vše se děje pod ruskou trikolórou.
Proto je skutečnost, že se ta samá vlajka stává symbolem svobody pro protestující moskevskou mládež, pro mě známkou obludné nedostatečnosti a lhostejnosti – k těm tisícům dětí – k jejich ukradeným a zavražděným životům, k Buči, Mariupolu, Izjumu. K bombám a raketám, které dnes letěly do Záporoží, včera do Oděsy, předevčírem do Kyjeva a zítra zase poletí…
A ve stejném duchu korupce další hrůzná zpráva.
O „adoptovaném“ synovi Lvovové-Bělové z Mariupolu, který zpočátku, jak sama řekla, zpíval ukrajinské písně a nechtěl se stát Rusem, a nyní, jak hrdě oznamuje, byl kompletně zrusifikován a začal studovat, aby se stal prokurátorem.
Možná je těžké si představit děsivější rým. Jedno unesené ukrajinské dítě skončí v armádě státu, který okupoval jeho zemi. Další je připravováno stát se součástí jeho represivního aparátu.
Nejenže kradou děti. Kradou je jim samotným – a obrací jejich životy a osobnosti proti jejich vlastní minulosti a nezrealizované budoucnosti. Proti všemu opravdovému v nich.
Chci, aby naši drazí liberální Rusové, kteří kdysi plánovali „zachránit“ a adoptovat děti „z DLR a LLR“, věděli: toto je válečný zločin – nikdy to nepřestanu opakovat.
To není charita. To není „záchrana“.
A skutečnost, že někteří z těch, kteří byli ochotni s tím souhlasit, se nyní sami stali politickými vězni, nijak nepopírá hrůzostrašný fakt jejich souhlasu s tím, co se děje ukrajinským dětem.
Oběť jednoho zločinu se automaticky nestane vnímavější k ostatním. Dokud je člověk za mřížemi a má silné přesvědčení, je úkolem každého bojovat za svou svobodu. Ale ne sdílet tyto názory.
A kolik z toho se stalo během Velkého teroru a později v éře sovětského disidentství.
Ale binární myšlení a amnézie – a bílý poprašek sněhu zakrývá oči a paměť…
Možná proto se dívám na tyto mladé Rusy, jak poskakují před ruským soudem s trikolórou, a nedokážu se přimět k pohnutí. A nezbývá mi nic jiného, než se zděsit nad hloubkou propasti, jíž je nutné si alespoň všimnout, aby člověk mohl začít šplhat ven.
Přemýšlím o dospělých, kteří jim odkázali imperiální hnilobu jako normu, a infantilismus nezodpovědnosti, egocentrismus a nedostatek empatie.
Nedostatečné chápání svobody, světa, vlastní země a jejího místa v něm – a toto nazývají opozicí a symbolem naděje.
Pro mě je to symbol zhruba stejné beznaděje.
Dokážete si představit mladé německé antifašisty, jak píší křídou na chodník před budovou gestapa slova o svobodě, skáčou s vlajkou se svastikou a vysvětlují, že je to vlastně jejich vlajka, ale Hitler ji ukradl a brzy „toto skončí“ a oni znovu získají svou svobodu a slávu?
Já ne.
Protože přichází bod, odkud není návratu: nemůžete žít pod symbolem, aniž byste jím byli otráveni. Je nemožné vrátit se na cestu svobody, aniž byste pochopili, co se pod ním dělo. A aniž byste za to převzali odpovědnost.
Krvavá šmouha nezmizí.
Korupce nejen učí dítěte lžím. Činí ho vůči nim imunním.
Neschopnost rozlišit mezi černou a bílou zanechává nesmazatelnou rudou, krvavou šmouhu. Taková je barevná aritmetika svědomí. A tahle červená šmouha přeškrtává vše ostatní. Pouze pokání může, ne-li ji smýt, tak alespoň dát naději, že tato šmouha nebude v budoucnu pokračovat.
Korupce je úmyslné zkreslování vnímání. Vnucená barvoslepost. Normalizace zla. Vlastní nezodpovědnost a nedostatek pokání, vlastní zájmy a narativy prezentované jako pravda. Děláte oběť ze sebe a jste lhostejní k obětem druhých – a předáváte to jako normu. Je to neschopnost představit si jiný svět mimo ten vlastní, malý, protože neexistuje potřeba ani zvyk slyšet a vidět druhé a vidět sebe odrážet se v očích druhých. Tohle imperiální zaslepení a neochota/neschopnost vystoupit zpoza mříží dogmat, slov a klišé opotřebovaných do bodu automatismu. Vězení se zavírá a otevírá zvenčí. Ale svoboda přichází pouze zevnitř. A bez pokání je to nemožné.
„Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých…“
