Na naše otázky pro Overtonovo okno odpovídal účastník hnutí odporu s nickem Skrepač, zakladatel stejnojmenné iniciativy.
Jaký život byste žil, kdyby nevypukla válka na Ukrajině?
Totální invaze mi neobrátila život vzhůru nohama, jen mi odstranila poslední iluze. Už před ní jsem chápal, v jaké zemi žiji. Ale po invazi mi bylo jasné: už není čas, neexistují hranice mezi “vydržím to” a “není cesty zpět”. Obecně je to těžké říct, ale stejně bych asi touhle cestou šel. Jen možná ne takovou rychlostí a ne s takovým rizikem.
Který byl ten moment, kdy jste se rozhodl a už nebylo cesty zpět? Co ho spustilo? Kde jste byl, co jste dělal?
Nebyl to jeden okamžik, byla to spíše série událostí. A co je nejdůležitější, po neúspěšných akcích režimu, kde se projevil bez příkras, přišlo pochopení, že se režim hroutí. Je velký, hlučný, krutý, ale uvnitř prázdný. Mýdlová bublina. A pak se ukázalo: teď je ta chvíle. Nejen se schovávat, nejen lokálně odolávat, ale zvyšovat tlak. Udeřit tam, kde je to slabé. Udělat vše pro to, aby se tahle obluda co nejrychleji zhroutila. Protože ona se sama od sebe už potácí, je jen potřeba ji dorazit.
Co je nejdůležitější věc, kterou vám dalo hnutí odporu? A co je nejvýznamnější věc, kterou vám vzalo?
Odboj mi dal pocit důstojnosti. Pocit, že nejen existuji v systému, ale že si vybírám, kým jsem. Je to těžké, je to nebezpečné, ale je to skutečný život. A také mi dal lidi. Byli kolem mě ti, kteří myslí, cítí, jednají ne ze strachu, ale z přesvědčení. To je vzácná a cenná jednota.
A co mi vzal, byl… klid. Známý život. Osobní bezpečí, čas s blízkými, smysl pro budoucnost. Někdy je to sen, někdy víra v lidi. Ale nelituji toho. Je lepší žít s vědomím, že jste se nestali spolupachateli, než si zachovávat pohodlí výměnou za mlčení.
Jaký vzkaz chcete poslat lidem na Západě, kteří tenhle rozhovor budou číst?
I vás se to týká. Autoritářství nezná mezí, dnes zabíjí nás, zítra zaklepe na dveře vám. Ale i váš postoj je důležitý. Váš hlas, vaše solidarita, i to je součástí Odboje. Zlo se hroutí, když mu vzdorujete zevnitř, ale i zvenčí.
Kde vidíte sám sebe za pět let?
Když budu mít štěstí, pak naživu a na svobodě. Pokud budu mít velké štěstí, pak v zemi, která se začala zotavovat. Ale upřímně? Nedělám si plány na pět let. Teď je ten čas: je důležité nesnít, ale držet se. Dělat, co musíte, každý den. A pak uvidíme.
Co potřebujete, abyste mohli režim porazit?
Potřebujeme čas, odvahu a solidaritu. Zevnitř potřebujeme odvahu se nevzdat. Zvenčí – aby se svět neodvrátil. Režim drží pohromadě strach a lhostejnost. Když oboje zmizí, padne.
DALŠÍ ROZHOVORY
RUSOVÉ, KTEŘÍ NEMLČÍ | PATRON
Společně zviditelňujeme ruský odboj.
Protlačme ruský odboj do veřejné debaty. Udělejme dlouhý nos na ruský režim i na vlastní předsudky. Když o nich budeme mluvit a psát – a když nás bude hodně – bude to mít propaganda těžší. A to už je něco. Každý kousek se počítá.
