Po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 1968 pod ruským vedením protestovalo nejen Osm statečných Rusů na Rudém náměstí, protestovali i Bělorusové.
Michas Kukabaka osobně předal československému zastoupení v SSSR prohlášení, odsuzující „vstup sovětských vojsk.“ V pracovních táborech a na nuceném „psychiatrickém léčení“ strávil téměř sedmnáct let. Opakovaně odmítl žádat o milost.
Valjancin Taras kategoricky invazi odsoudil. Byl vyhozen z práce, nemohl publikovat, byl pod trvalým dohledem KGB. Nesouhlas s okupací Československa nikdy neodvolal.
Aljaksej Karpjuk otevřeně invazi odsoudil, ze své pracovny v centru Hrodna demonstrativně pouštěl z okna rozhlasové vysílání BBC o událostech v Československu. Jako důstojník v záloze byl mobilizován a měl být vyslán do Československa. Toho chtěl využít k psaní reportáží o tom, co se zde skutečně děje. Byl ovšem odhalen a jako politicky nespolehlivý z armády vyřazen. Bylo mu znemožněno publikovat a byl pod trvalým dohledem KGB.
Anatol Sidarevič jako student veřejně odsoudil invazi do Československa. Byl zadržen KGB a čtyři měsíce strávil na nucené „psychiatrické péči“ v nemocnici v Minsku.
Sjarhej Kalenčanka veřejně vystoupil proti invazi do Československa. Byl vyloučen z univerzity, zatčen KGB a odsouzen ke třem letům v pracovních táborech.
Ales Ramanav veřejně vystoupil proti invazi do Československa. Byl vyloučen z univerzity, zatčen KGB a odsouzen ke čtyřem letům v pracovních táborech.
Sjarhej i Ales po propuštění odmítli žádat o rehabilitaci, protože byl přesvědčeni, že omluvit se má stát, nikoli jeho oběti.
K tomu Anatol Sidarevič: „Protestů bylo mnohem více, protestovalo se dokonce i na vesnicích. Ale nemáme o tom přesné zprávy, archivy KGB nebyly dodnes zpřístupněny.“
#ЖывеБеларусь #ŽyvieBiełaruś #StandWithBelarus
