Epická výměna vězňů, redefinice ozbrojeného křídla opozice – a válka na ruském území.
Protiputinské Rusko zažilo velmi turbulentní léto. Zúročila se mnohá dlouhodobá úsilí, naplnila se mnohá očekávání – a o to palčivěji vynikla ta nenaplněná. A teď zasáhla válka naplno i Rusko. Nabízíme malé shrnutí.
Největší výměna vězňů od konce studené války
V Ankaře proběhla velká výměna vězňů mezi Západem a Ruskem, respektive Běloruskem. Technické podrobnosti výměny samotné najdete v každých novinách, koneckonců i na Wikipedii, včetně smutného faktu, že se výměna připravovala dlouho a původně měl být její součástí i Alexej Navalnyj, který se však své cesty ke svobodě nedožil.
U zrodu této výměny stál Christo Grozev, který nad vší pochybnost prokázal totožnost vězně pro Putina nejcennějšího – Vadima Krasikova. Díky tomu a díky součinnosti několika zemí a ohromného množství lidí se na svobodě ocitl mimo jiné i laureát Pulitzerovy ceny Vladimir Kara-Murza, nadějný mladý opoziční politik Ilja Jašin, hlava Memorialu Oleg Orlov a mnozí další.
Radost z vydařené výměny má však od samého začátku mnoho stínů a trhlin.
Přestože snahy o další výměny v blízké budoucnosti pokračují a budou pokračovat, nabídka Krasikovova kalibru se objeví jen jednou za čas – díky takové “návnadě” v podobě Strelkova-Girkina se dostal na svobodu například ukrajinský režisér Oleh Sencov.
V ruských celách sedí stále mnoho lidí, kteří jsou v přímém ohrožení života kvůli zdravotnímu nebo psychickému stavu, nemluvě o ukrajinských válečných zajatcích v Rusku a na okupovaných územích Ukrajiny, mučených a vražděných za tichého přihlížení Červeného kříže, jejichž šance na výměnu zatím nijak růžově nevypadají…
V živém vysílání Marka Fejgina o nich den před velkou výměnou mluvil Vladimir Osečkin, muž, který věnuje svůj život mučeným vězňům v RF. Vyjádřil naději, že osvobození Rusové budou po této zkušenosti schopni soucítit s Ukrajinci mučenými v Rusku, a pomůže jim to lépe pochopit současný postoj a situaci Ukrajiny.
Pozice opozičních lídrů také minimálně v případě Kara-Murzy a Jašina vyvolává velká očekávání. Mají potenciál sjednotit exilovou opozici? Budou pokračovat ve své politické činnosti? Jak se budou stavět k agresivní válce Ruska proti Ukrajině? Zodpovědět tyto otázky se hned první večer na svobodě pokusila trojice Jašin, Pivovarov a Kara-Murza na tiskové konferenci v Bonnu.
První veřejné vystoupení
Překvapili pravděpodobně úplně všechny. V době, kdy alespoň část exilové ruské opozice klopotně dospěla k podpoře ruských dobrovolníků bojujících na straně Ukrajiny a Julija Navalnaja konečně jednoznačně a hlasitě odsuzuje agresi a válečné zločiny na Ukrajině páchané, trojice osvobozených politiků působila jako vylomená z kontextu. Kara-Murza i Jašin několikrát zdůraznili ilegalitu svého výjezdu z Ruska a prohlásili, že se chtějí co nejdříve vrátit, Pivovarov žádal o studentská víza pro Rusy a politici zopakovali, že Rusko není Putin a sankce že je třeba cílit na zločince, ne na obyčejné Rusy.
Znělo to, jako by jejich publikem měli být především Rusové – v situaci, kdy Západ kvůli jejich záchraně propustil špiony a dokonce vraha – a Ukrajina s napětím očekávala, zda se tato část ruské opozice postaví důrazně na stranu bránící se země, nebo zda patří mezi ty, kteří dodnes váhají, čí jsou okupované oblasti.
Na všech sociálních sítích se strhla drtivá vlna kritiky, především z řad Ukrajinců a těch, kteří Ukrajinu podporují v jejím právu na obranu.
Výrokům osvobozených politiků se však není příliš co divit, Jašin i Kara-Murza skončili v celách hned po vypuknutí války, Pivovarov dokonce ještě dříve. Kontakt s vnějším světem měli omezený na poštu podléhající cenzuře, advokáty (v lepším případě), propagandu v televizi a stráž. Na Západě se ocitli bez pasů, ve vězeňských mundůrech, Kara-Murza dokonce v trenýrkách a nátělníku.
Už v nejbližších hodinách a dnech bylo zjevné, že s novými informacemi budou opozičníci své postoje korigovat; vyjádřili nejen jednoznačnou podporu právu Ukrajiny na obranu, ale také solidaritu s mučenými ukrajinskými zajatci – dá se tedy očekávat, že se slova Vladimira Osečkina do značné míry naplní a tito muži budou představovat naději nejen pro protiputinské Rusy, nýbrž i pro Ukrajinu.
Nakolik hmatatelnou, to se teprve uvidí.
Ozbrojené křídlo ruské opozice si vysloužilo ostruhy
Dobrovolnické jednotky na Ukrajině
Ruští dobrovolníci bojující na straně Ukrajiny upevnili a oficializovali svou pozici spojenců. Jejich jednotky rostou a mají důvěru a podporu ukrajinského velení. Na jejich stranu se postavila i část ruské exilové opozice, zejména Fórum svobodného Ruska.
Ruský dobrovolnický sbor (RDS) získal pro své muže oficiální ukrajinský status válečných veteránů, Sibiřský prapor se podílel na výpadu na Kinburnskou kosu pod velením ukrajinské rozvědky, legie Svoboda Ruska spolupracuje s ukrajinským projektem Chci žít a zdařile spoluorganizovala dvě velké sabotáže ruské armády, zničení lodi v Baltské flotile a velké ztráty v ruské jednotce Štorm. Sabotéři – ruští vojáci – jsou dnes právě prostřednictvím projektu Chci žít v bezpečí a v řadách Legie.
Legie i RDS mají řadu příznivců i v Rusku, včetně plně vyzbrojených partyzánských jednotek; Sibiřský prapor má sympatizanty také mezi separatisticky nastavenými Rusy z regionů a republik, jimž nevyhovuje ruská imperiální politika. Respektovaná pozice ruských dobrovolnických jednotek na Ukrajině posiluje spojeneckou vazbu Ukrajiny minimálně s touto částí ruského vnitrostátního odboje a pomáhá přibližovat oba cíle ruských dobrovolníků: vítězství Ukrajiny a svobodu Ruska.
Konec Irpiňské deklarace
Legie Svoboda Ruska vydala prohlášení, v němž jednostranně ukončila svou účast v takzvané Irpiňské deklaraci a odstoupila z výkonné rady Sjezdu lidových poslanců. Zdůvodnila to jednak tím, že na politickém poli nebylo za dva roky existence deklarace dosaženo žádného citelného posunu, zároveň Legie zdůraznila jako svou prioritu přímou účast v bojích proti Putinově armádě.
Distancovala se tak i od Ilji Ponomarjova, který je v západních médiích ochotných naslouchat často a rád představován jako lídr legie Svoboda Ruska, celého ozbrojeného odboje nebo dokonce celé ruské opozice.
Irpiňská deklarace byla sporná od samého začátku, protože Ponomarjov ji prezentoval jako třístrannou dohodu Legie, Ruského dobrovolnického sboru (RDS) a Národní republikánské armády (NRA) – bez ohledu na dementi RDS, který k deklaraci svůj podpis nikdy nepřipojil. Ponomarjov tehdy přesto ponechal deklaraci v původním znění včetně účasti RDS, k avizovanému prohlášení na toto téma nikdy nedošlo.
Nakonec v ní tedy ze všech jmenovaných stran zůstává prakticky sám – jako politický šéf a jako mluvčí Národní republikánské armády – neprůhledné partyzánské organizace, která se jeho ústy přihlásila k atentátu na Darju Duginovou.
Válka v Rusku
6. srpna vstoupily ukrajinské jednotky na ruské území. Moment překvapení využila Ukrajina dokonale – pronikla na území nepřítele a obsadila minimálně deset obcí, zajala desítky až stovky ruských vojáků a překvapila vojenské analytiky i ruskou armádu. V Kurské oblasti operují ukrajinští vojáci dodnes, spekuluje se i o oblasti Brjanské a Bělgorodské.
Válka, již Rusko rozpoutalo, se nečekaně vrátila na jeho vlastní území. Zpočátku reagoval Kreml i místní samospráva tichem, občany evakuovala až se značným zpožděním a Rusové o dění v oblasti loví zprávy na Telegramu, pokud je to tedy vůbec zajímá. Místní to ovšem zajímá velmi. S velkým zájmem dění sledují také místní (i ostatní) ruští partyzáni.
Exilové Fórum svobodného Ruska vydalo k situaci v Kurské oblasti prohlášení zahájené příznačným citátem “Kdo seje vítr, sklízí bouři”:
Kanály, které určitě doporučujeme:
Svodka Material (ruské hnutí odporu)
VČK-OGPU (ruské hnutí odporu/na seznamu zahraničních agentů)
Žosť Kursk (místní Kurský)
Bělgorodská lidová republika (ruský partyzánský)
