Dva týdny politické hladovky kvůli svrchovanosti Tatarské republiky (1991)
Už jsme psali o referendu za nezávislost Tatarstánu 21.3.1992. Republika vyhlásila nezávislost už o rok dříve, musela ji však několikrát náročně obhájit. Nejtěžší zkouškou byl pokus Moskvy o de facto zrušení nezávislosti tím, že by obyvatelé Tatarstánu volili prezidenta Ruska – tu hnutí za nezávislost Tatarstánu překonalo díky hladovce svých vůdců. Přeložili jsme článek, který exilová vláda Tatarstánu publikovala k výročí této události.
Letos 27. května uplynulo 33 let od ukončení politické hladovky kvůli svrchovanosti Tatarské republiky na náměstí Svobody.
Od 14. května do 27. května 1991 drželi vlastenci tatarského národa, skuteční hrdinové své doby politickou hladovku na hlavním náměstí v Kazani. Hlavním cílem politického hladomoru bylo neuskutečnění „volby ruského prezidenta v Tatarstánu“, kterou 13. května 1991 spěšně schválila Nejvyšší rada Tatarstánu, a která byla v rozporu s Deklarací o svrchovanosti Republiky Tatarstán (RT). Tyto volby by popřely nezávislost Tatarské republiky. Poslanci s národním duchem v Tatarstánu, kteří byli proti volbě ruského prezidenta, bohužel při rozhodování nedokázali zvítězit, a tak poslankyně Nejvyšší rady Tatarstánu, členka Svazu spisovatelů SSSR, redaktorka Tatarstánského knižního nakladatelství Fauzija Bajramovová ještě večer 13. května vyhlásila přijaté rozhodnutí Nejvyšší rady RT lidu, který čekal na rozhodnutí na ulici, a pohrozila vyhlášením politické hladovky kvůli nezávislosti Tatarstánu. „Neměla jsem totiž sílu, armádu ani bohatství, abych si zachovala svou nezávislost, měla jsem jen svůj život. A dala jsem jej na Hladové náměstí, riskovala jsem život proti katastrofě, která hořela nad Tatarstánem…,“ napsala ve svých vzpomínkách.
Musíme si pamatovat jména hrdinů, kteří byli ochotni obětovat své zdraví a život za nezávislost Republiky Tatarstán. Fauzija Bajramovová zahájila slavnou politickou hladovku, pak se k ní jeden po druhém připojili Zinnur a Rifkat Šamsutdinovovi, Fazil Valiahmet ze strany Ittifak, spisovatelé z Kazaně Zaki Zanullin, Rašit Achmetjan, Gazinur Morat, Achat Mušinski, Zachid Mahmúdí a Zinnur Agliullin, umělec divadla Kamal Ildus Achmetjan, zasloužilý pedagog Zufar Saliev, a Gulsira Lotfullina, Gulnur Khayrullina, Anisa Nurislamova, Marat Arislanov a Šakur Vafin z Naberežnočelenského národního hnutí.
Abdul Baj Abdulov, poslanec ázerbájdžánského parlamentu, také přijel z Baku a podpořil hladovku v Tatarstánu. Byl to známý náboženský činitel, který se zúčastnil našeho prvního Dne paměti v roce 1552. Přijeli i manželé Salim Abubakers a Nakia Zinnurovová z Alma-Aty.
Vzhledem k tomu, že tato politická hladovka spojená s volbami ruského prezidenta byla velkou politickou událostí za přelomových historických změn, byli tací, kteří se snažili násilím donutit hladovkáře k ukončení hladovky. Vyvíjeli nátlak, vyhrožovali, varovali, snažili se je zajet náklaďákem KAMAZ, pracovali záškodníci, provokatéři, špioni. „Kdyby se to stalo teď, hned by je svázali a odvezli, tehdy ještě existovala demokracie,“ vzpomínají účastníci.
Hladovka trvala dlouho, protože rozhodnutí o volbách mohlo změnit jen zasedání Nejvyšší rady, která obnovila práci až za dva týdny. Proto naši neohrožení a houževnatí tatarští hrdinové 14 dní po sobě na náměstí Svobody pracovali dnem i nocí s lidmi, pořádali mítinky, demonstrace, rozhovory, blokovali tramvaje, křičeli „Svoboda!“, útočili na vládní budovy, modlili se na ulici, pořádali koncerty, a neleželi v očekávání smrti.
Vedení Tatarstánu se až do konce snažilo tento politický hladomor zastavit. Bylo však nuceno změnit své rozhodnutí a ruský prezident v Tatarstánu nebyl oficiálně zvolen. Vzhledem k tomu, že na 12. června byly vypsány také volby prezidenta Tatarstánu, aktivisté tatarského národního hnutí, které mělo silnou politickou váhu, slíbili přerušit také volby prezidenta Tatarstánu a vyhlásit bojkot. V důsledku toho byla pro Šajmijeva tato politická hladovka dobrým ukazatelem sil, které „stojí za ním“, vůči Moskvě.
Výsledkem hladovky, kromě nevolení ruského prezidenta v Tatarstánu, bylo zachování Deklarace o svrchovanosti Republiky Tatarstán, protože v ní nebyl uveden subjekt Tatarstánu a jeho v té době politicky s Ruskem nic nespojovalo. Tatarstán byl nakonec zachráněn, jeho tvář a přechod k nezávislosti.
Tatarské národně osvobozenecké hnutí ukázalo, že je významnou politickou silou, a touto hladovkou učinilo identitu tatarského národa známou celému světu. Rusko to také vidělo, muselo se dohodnout s Tatarstánem. V důsledku náhlého povstání se 21. března 1992 v Tatarstánu konalo referendum, 61,4 procenta obyvatel Tatarstánu hlasovalo pro nový status republiky, pro nezávislost. Na této vlně byla 6. listopadu 1992 přijata nová Ústava Tatarstánu, kde bylo zaznamenáno, že naše republika je svrchovaný stát, subjekt mezinárodního práva! V těch letech byl položen národohospodářský základ Tatarstánu a za ním stáli dvoutýdenní „obyvatelé“ náměstí Svobody.
Jeden z vůdců tatarského národního hnutí prohlásil: „ V 21. století se takto žít nedá! Musíme být připraveni na velké změny, připravit národ, zejména jeho elitu, intelektuály a mládež. Tyto změny mohou přijít kvůli velkým otřesům a ztrátám a je třeba se na to také připravit. Pokud chce národ sám přežít, přežije, nikdo ho nemůže porazit, já tomu upřímně věřím! Potenciální možnosti a vnitřní skryté síly Tatarů ještě nebyly odhaleny. Víra a tvrdá práce udržovaly národ po staletí a budou ho podporovat i nadále. Nacionalisté, kteří nesou věčného ducha, vyrostou a z mládeže povstanou národní vůdci! Snad bude boj za práva národa v jiném, novém formátu, takové hladovky se nebudou opakovat. Hlavním cílem tohoto boje však musí být nezávislost národa a státu. Náměstí Svobody čeká na tatarskou mládež!“
Jsme vděčni všem tatarským vlastencům, kteří se přímo zapojili do politické hladovky v roce 1991 a podpořili tento politický krok, stejně jako lidem, kteří přinášeli jídlo aktivistům, kteří hlídali politické hladovkáře, morálně pozvedali ducha, nebo se o ně zajímali. Vzpomínáme na tuto významnou událost pro tatarský národ, nikdy nezapomeneme!
Naši stateční krajané vyšli do ulic požadovat nezávislost Tatarstánu a vyhlásili hladovku. To vše vstoupilo do nové historie naší republiky.
Krajané, zlámejme koloniální řetězy! Nezávislost Tatarstánu! Svobodu!
S pozdravem
Rafis Kašapov – předseda vlády nezávislého Tatarstánu v exilu
Aida Abdrachmanovová – místopředsedkyně vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu pro národnostní a náboženské otázky
Nafis Kašapov – místopředseda vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu pro sport
Zufar Zajnullin – velvyslanec vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu v Lotyšské republice;
Rais Muchutdinov – velvyslanec vlády Nezávislého Tatarstánu v exilu v Turecké republice;
Irek Garif – vedoucí Turanské společnosti Tatarů v australském Adelaide.
Z anglické a ukrajinské verze přeložil Pavel Veselský.
Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.
