Narodnaja volja: sebeobrana společnosti
Partyzánské hnutí Sjednocená fronta odporu na svém webu publikovalo zamyšlení nad jedním vyjádřením revolucionářského hnutí Narodnaja volja, které 1.3.1881 provedlo úspěšný atentát na cara Alexandra II. O půl roku později stejné hnutí odsoudilo atentát na amerického prezidenta, se zajímavým zdůvodněním takového na první pohled paradoxního kroku.
Putinovskému režimu vyhovuje házet veškerý odpor do jednoho pytle a označovat jej za „nesmyslný a bezohledný terorismus“. Skutečné ruské dějiny však uchovávají dokumenty, které vynikají mimořádnou intelektuální a morální silou. Jeden takový dokument byl zveřejněn přesně před 145 lety – 10. září 1881.
Jednalo se o prohlášení Výkonného výboru organizace Narodnaja volja (Vůle lidu) k atentátu na amerického prezidenta Jamese Garfielda.
Kontext tohoto dokumentu je tragický. Uplynulo sotva šest měsíců od onoho dubnového rána, kdy impérium nechalo popravit oběšením pět členů skupiny „1. března“. Podzemní hnutí bylo zdecimováno; jeho nejlepší členové byli popraveni nebo posláni na nucené práce a do vyhnanství. Přesto právě v té chvíli našlo přeživší jádro Výkonného výboru sílu a odvahu prohlásit do světa: odsuzujeme politický atentát v Americe.
„V zemi, kde osobní svoboda občana umožňuje čestný střet myšlenek, kde svobodná vůle lidu určuje nejen zákony, ale i to, kdo bude vládnout – v takové zemi je politický atentát projevem právě toho ducha despotismu, jehož zničení jsme si v Rusku vytkli za cíl,“ napsal Výkonný výbor s chladnou rozvahou.
Tyto řádky jsou klíčem k pochopení psychologie revolučního podzemí. Členové Narodnoj volji nebyli teroristy od přírody. Nelíbily se jim bomby ani krveprolití. Perovská, Željabov, Hryniewiecki, Fignerová – to byla brilantní, myslící elita své doby. A svou činnost zahájili zcela pokojným způsobem. „Vydali se k lidu“ – aby léčili, učili a vzdělávali rolníky a pokoušeli se vést dialog.
Impérium Romanovců však na pokojnou osvětu reagovalo vězením, vyhnanstvím, nucenými pracemi a vykonstruovanými procesy. Režim sám zabouchl všechny dveře. Neponechal společnosti jediný legální nástroj k obraně své důstojnosti. Cara nebylo možné odvolat z úřadu hlasováním. Jeho soudy byly fraškou, jeho četníci katy. Právě státem posvěcené násilí mocenské vertikály donutilo pokojné studenty chopit se dynamitu. Teror organizace Narodnoj volji nebyl pouhým rozmarem; byla to chmurná, existenciální reakce na státní teror. Šlo o akt sebeobrany společnosti, která byla zbavena hlasu.
Toto historické poučení s brutální silou dopadá na naše vlastní září roku 2026.
Pokojné metody boje – individuální protesty, shromáždění, petice, „chytré hlasování“ – jsou normálními, legitimními a použitelnými nástroji. Fungují však pouze za normálních podmínek: za podmínek, kdy zákon skutečně něco znamená a moc je možné změnit.
Pokoušet se dnes svrhnout Putinovu diktaturu pokojným protestem se rovná snaze přesvědčit Nikolaje Putilova, aby dobrovolně předal své továrny dělníkům, nebo snaze vyprosit ústavu od Alexandra II. Není to jen marné; je to zločinné. Je to zrada těch, kteří do vás vložili svou důvěru. Je to promrhání skutečného protestu.
Ti „internetoví vůdci“, kteří z pohodlí svého života v emigraci nadále volají po „pokojné transformaci“ a „chytrém hlasování“ uprostřed totálního vojensko-represivního koncentračního tábora, aktivně napomáhají režimu. Slouží jako hromosvody. Berou oprávněný hněv společnosti a mění jej v rituál, který nepředstavuje pro Lubjanku žádnou hrozbu.
Carismus neustoupil peticím; musel být zlomen silou – dynamitem Výkonného výboru a bombami eserů. Ani současná diktatura kvůli lampionům a bílým stužkám neustoupí. Když úřady spálí právní krajinu na popel, zbývá společnosti jediné právo: právo na vzpouru a na asymetrické rozbití represivní mašinérie.
Když úřady zničí legální politiku, když je potlačeno jakékoli upřímné slovo a když jsou teenageři za své komentáře označováni „teroristy“, metody se nevyhnutelně mění. Začínají připomínat metody Narodnoj volji.
Když baškirští partyzáni zapálí policejní vůz v Okťabrském, když partyzáni z SFO zlikvidují rozvodnu v Rybinsku a když ve městě Engels padne válečný zločinec pod salvou střel – nejde o projev „vrozené krutosti“. Je to logický důsledek. Pravidla hry určuje sama diktatura. A pokud systém rozumí pouze jazyku síly a ničení infrastruktury, společnost se tento jazyk musí naučit. Perovská nezamávala bílým kapesníkem proto, že by chtěla zabíjet, nýbrž proto, že jí impérium nedalo jinou možnost, jak se domoci sluchu. A tento pohyb ruky stále vyvstává před očima každé diktatury jako připomínka nevyhnutelného konce.
Zdroj: Sjednocená Fronta Odporu
Z ruštiny přeložil Pavel Veselský.
Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.
