Pro ruské úřady je zločinec, pro své lidi ataman. Pro kozáka nic nového pod sluncem. Jenže tohle není historický román.
Autor, jehož prohlášení vám představujeme, je jen o málo starší, než byl například Jan Palach… Má za sebou nejméně dva roky bojové zkušenosti při obraně Ukrajiny. Má za sebou ztráty spolubojovníků i vlastní těžké zranění v boji. Má za sebou rozhodnutí, jaká většina z nás nemusí udělat za celý život. A v zádech má oficiální i neoficiální psy ruského režimu.
Vševeliké vojsko donské a Konvence z roku 1921: historická cesta a současné perspektivy
S. „Švač“ Kučinskij | 28. května 2026
Úvod
Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Saryn Kučinskij, jsem představitelem a členem výkonného výboru Donského republikánského hnutí, veteránem bojových operací a příslušníkem Obranných sil Ukrajiny. Jsem ideologem, vůdcem a zakladatelem kozáckého nacionalistického a tradicionalistického hnutí „Ѣзиковъй Ѣртаул“ (Lidový předvoj). Národností jsem kozák.
Jako člen výkonného výboru zde vystupuji jménem Donského republikánského hnutí (DRD), současného pokračovatele tradic donské demokracie. Toto hnutí zastupuje zájmy širokého spektra vlasteneckého obyvatelstva Vševelikého vojska donského a důsledně prosazuje nezávislost naší vlasti po století moskevské okupace. Všichni, s výjimkou kolaborantů a pozdějších přistěhovalců, kteří nestihli vstřebat kulturu Donu, tento krok podporují. Právě proto se v emigraci sešli lidé různých politických i ekonomických názorů, kteří se shodují v jednom: Don není Rusko!
Historický kontext Konvence z roku 1921
V letech 1920–1921 se Ukrajinská lidová republika a Vševeliké vojsko donské ocitly ve velmi podobné situaci: oba státy přišly v důsledku porážky protibolševických sil o svou suverenitu, avšak jejich vlády i armády pokračovaly v exilu. Boj proti moskevským bolševikům se stal jejich společnou věcí. Již v květnu 1918 zahájil ataman Vševelikého vojske donského Pjotr Krasnov spolu s Jeho Jasností, ukrajinským hejtmanem Pavlem Skoropadským, jednání mezi donskou vládou a Ukrajinou. Byly připraveny předběžné dohody a v Kyjevě i Novočerkassku byla otevřena zastoupení obou stran. Don vyslal svou misi vedenou Čerjačukinem a Svečinem.
To dokládá, že spolupráce mezi donskými a ukrajinskými národními institucemi začala již v okamžiku vzniku Donu jako plnohodnotného subjektu mezinárodního práva.
Ani v emigraci se vazby mezi donskými a ukrajinskými politickými elitami nepřerušily. Dne 2. dubna 1921 byla podepsána smlouva, která vzájemnou spolupráci upevnila a rozšířila a potvrdila společný postoj vůči Moskvě. Tyto dokumenty představovaly vzájemné uznání dvou mladých státností a potvrzení legitimity jejich vlád.
Takové partnerství bylo součástí dlouhodobé strategie budování kolektivní bezpečnosti v regionu bez vlivu Moskvy, ať už rudé či bílé. Bylo v přímém rozporu s představami bělogvardějských generálů o „jednotném a nedělitelném Rusku“, stejně jako dnešní Moskvu dráždí nezávislost a snaha sousedních národů o soběstačnost. My jsme tehdy, když jsme se dočasně opřeli o bělogvardějce, učinili neodpustitelnou chybu. Pád Donu před bolševiky byl způsoben mimo jiné i protikozáckou činností ruských důstojníků, kteří na Don uprchli. Mezi událostmi před sto lety a dneškem lze nalézt překvapivé množství paralel. Není to náhoda: nepřítel se nezměnil, protože tehdy nedošlo k jeho úplnému rozpadu.
Aliance stvrzená Konvencí z roku 1921 tedy nebyl pouze nouzový taktický krok v kritické situaci, nýbrž vědomá volba spojit síly donského a ukrajinského národa proti společnému nepříteli.
Kontinuita a historická paměť
Donské republikánské hnutí se považuje za pokračovatele Donské demokratické skupiny v zahraničí, působící do roku 1922, a zároveň za dědice Donské republiky z let 1918–1920 a její politické tradice. Po porážce ve válce za nezávislost a definitivní okupaci Donu sovětským Ruskem odešly zbytky donského vedení do exilu, kde vytvořily vládu Vševelikého vojska donského v zahraničí (jehož dnešním atamanem je Čech Alexej Kelin, pozn. red.) a Donskou demokratickou skupinu, tvořenou bývalými poslanci a dalšími politickými představiteli republiky.
Pokračujeme v linii započaté roku 1921 v nových historických podmínkách. Mnoho generací před námi pečlivě uchovávalo ideu nezávislosti a národní identity. V emigraci otevřeně, prostřednictvím politických programů a vizí budoucího uspořádání, doma pak skrytě, v rodinách a mezi nejbližšími.
Aktivisté Donského republikánského hnutí zdůrazňují svou návaznost na tuto tradici. Pracujeme v regionu s našimi příznivci, analyzujeme situaci na Donu, organizujeme tematické akce, sjednocujeme různé politické a ideologické proudy – od tradicionalistů a nacionalistů až po demokraty a liberály. Vytváříme kolem hnutí politické jádro schopné v rozhodující chvíli převzít odpovědnost a proměnit se v prozatímní vládu. Šíříme materiály dokazující existenci, legitimitu a status Vševelikého vojska donského jako národa nacházejícího se pod ruskou okupací, který nemá možnost svobodně vyjádřit svou vůli.
V současnosti mají obyvatelé Prisudu pouze historickou paměť na někdejší časy, ale nevidí žádné přiměřené a účinné kroky vedoucí k obnovení jejich skutečného zastoupení. Naši protivníci pokaždé obratně převzali iniciativu a převedli veřejnou debatu do pro ně pohodlné roviny: obrany abstraktní vlasti, pravoslaví či utlačovaných po celém světě, nikoli však práv a svobod kozáckých zemí. Náš nepřítel používá historii jako zbraň hromadného ničení lidského myšlení, a to není žádné tajemství. Odpovědí však může být pouze proměna historické paměti v aktivní politický zdroj, v základ, z něhož musí znovu povstat donský národ a kozácký lid. To je odpověď, kterou jsme povinni dát na lži a provokace, jimiž se nás snaží pošpinit ruské úřady i místní odpůrci svobody a nezávislosti.
Jsme přesvědčeni, že o budoucí Donské republice lze uvažovat pouze s oporou o historické dědictví legitimních státních institucí, které měly podporu obyvatelstva. Možná si dnes na Donu už málokdo vzpomene na Petra Krasnova, jen málokdo zná činnost Svobodného kozáckého hnutí či Kozáckého národně-osvobozeneckého hnutí v emigraci ve 20. století. Avšak téměř každý školák, student, dělník, zemědělec, důchodce či příslušník inteligence cítí zvláštní pohnutí, když zazní vojenská hymna „Rozvlnil se, rozbouřil se pravoslavný Tichý Don…“ A národní trikolóru – modrou, žlutou a šarlatovou – nedokáže ve správném pořadí vyjmenovat snad jen přistěhovalec, převážně z Ruska, který neprošel skutečnou integrací do místního prostředí.
Na Donu i na Kubáni výraz „jet do Ruska“ znamená v běžné řeči dodnes vycestovat za hranice Prisudu, severně od Voroněže. Dodnes jsou lidé z Ruska označováni jako moskalové, zatímco sami místní se tak nikdy nenazývají. Na první pohled mohou projevovat loajalitu Moskvě, ale podobné drobnosti prozrazují hluboce zakořeněnou národní identitu. Částečně jde o dědictví krátké, avšak výrazné a zásadní historie Vševelikého vojska donského z let 1918–1920.
Současnost: donští dobrovolníci jako živé naplnění Konvence
Kozáci, kteří dnes bojují v řadách Obranných sil Ukrajiny, naplňují závazek přijatý roku 1921 – podporovat Ukrajinu v boji proti moskevské agresi. Ani já jsem nebyl výjimkou: od roku 2023 až do okamžiku těžkého zranění, které jsem utrpěl během bojové mise na Sumském směru v roce 2025, jsem plnil své vojenské povinnosti. K tomuto kroku nás inspiroval a stále inspiruje mnohasetletý zápas Donského vojska za vlastní existenci – od Červleného Jaru a vůdce choperských kozáků Sary Azmana přes Stěpana Razina, Kondratije Bulavina, Jemeljana Pugačova, bratry Gruzinovy, Vasilije Generalova až po černecovce, vojáky Donské a Kubáňské armády, bratry Bičerachovy, Petra Krasnova, Michaila Frolova, aktivisty Svobodného kozáckého hnutí a příslušníky kozáckých vojenských formací, které bojovaly proti rusko-bolševickým vojskům.
Zvláštní zmínku si zaslouží kozáčtí hrdinové spojenecké povinnosti a národně-osvobozeneckého boje, kteří položili život za nezávislost Ukrajiny a osvobození kozáckých zemí během období po zahájení plnohodnotné ruské invaze. Jsou to naši druhové, kozáčtí nacionalisté: Dmitrij „Wolf“ Koršunov, Sergej „Teren“ Popov, Daniil „Krüger“ Utkin a Timofej „Enej“ Anufrijev, bojovníci Oddílu svobodných kozáků. Každý z nich dospěl k myšlence nezávislosti Donu a Kubáně vlastní cestou, každý jinak přišel na Ukrajinu a přijal ji za svůj nový domov a zázemí. Spojuje je skutečnost, že všichni dobrovolně vstoupili do boje za Ukrajinu a plnili tak spojeneckou povinnost mezi našimi národy proti společnému nepříteli.
Padlé kozácké dobrovolníky považujeme za skutečné dědice hrdinů Donské republiky a hnutí za nezávislost z let 1918–1920. Obětovali své životy za naši i vaši svobodu a jejich jména by měla být zachována v historické paměti. Stejně jako mladým černecovcům, často sotva odrostlým škole, připadla čest bránit Prisud, připadla podobná úloha i dnešním dobrovolníkům. Čelí však celé řadě problémů a potřebují systematičtější podporu. Mnozí dosud nemají na Ukrajině vyřešený právní status, nemají trvalý pobyt ani občanství a při vyřizování dokumentů narážejí na překážky. Nejvyšší rada Ukrajiny sice přijala zákon o postavení zahraničních dobrovolníků, ne všem se ale z různých důvodů daří této možnosti využít. Doufám, že tato akce přispěje k tomu, aby co nejvíce zasloužilých kozáků získalo ukrajinské občanství jako nejvyšší uznání svých zásluh.
Nemohu také nevyjádřit přání uchovat památku kozáckých nacionalistů padlých za Ukrajinu po roce 2022 prostřednictvím památníku či pamětní desky. Obracím se proto na přítomné s prosbou o podporu této iniciativy. Ukrajina by neměla zapomínat na své hrdiny – ani na Ukrajince, ani na cizince, kteří za ni položili život.
Perspektivy a návrhy spolupráce
Navázání politického dialogu mezi Ukrajinou a Donským republikánským hnutím je výhodné pro obě strany. Pro Ukrajinu znamená uznání Donského republikánského hnutí jako pokračovatele Donské republiky získání legitimního spojence v jižním regionu. To oslabuje zázemí Moskvy a posiluje postavení Ukrajiny mezi svobodnými národy. Pro donský region a takzvaný „jih Ruska“ obecně představuje spolupráce s Ukrajinou podporu zachování národní identity a myšlenky republikánské nezávislosti. Vzájemně si můžeme vyměňovat zkušenosti i zdroje. Do budoucna může Ukrajina napomoci obnově zdravé politické kultury a spravedlnosti, zatímco donští kozáci mohou být spolehlivým partnerem při posilování východního křídla ukrajinské bezpečnosti.
Navrhujeme několik konkrétních kroků:
Pracovní skupinu nebo platformu stálého dialogu mezi ukrajinskými institucemi a Donským republikánským hnutím. Taková skupina by mohla připravovat společné iniciativy, poskytovat právní podporu donským dobrovolníkům, rozvíjet vzdělávací a kulturní projekty a koordinovat humanitární i další formy spolupráce.
Mezinárodní legitimizaci. Podpora ukrajinských partnerů při prosazování podobných iniciativ by zvýšila mezinárodní legitimitu našich požadavků a aktivit.
Taková systematická práce by vytvořila pevný základ pro dlouhodobou spolupráci. Posílila by východní křídlo Ukrajiny a zároveň by dodala nový impuls hnutí za obnovu Donské republiky. Již dnes se představitelé Donského republikánského hnutí účastní různých akcí a nacházejí podporu v Litvě i dalších zemích. Doufáme, že i oficiální Kyjev tyto snahy podpoří a stane se skutečným partnerem Donského republikánského hnutí při dialogu o budoucnosti.
Závěr
Vracíme se v myšlenkách k událostem starým více než sto let a říkáme:
„Naše cesta nezačala včera. Pokračuje napříč generacemi.“
Velké donské vojsko z let 1918–1920 a jeho spojenci nám zanechali odkaz: stát společně v boji za svobodu a právo na sebeurčení. Dnes spojuje Ukrajinu a Don společný cíl – svoboda a nezávislost. Ať se naše společné kroky stanou pokračováním občanské tradice našich předků.
Vyzývám všechny přítomné ke společné práci ve jménu svobody Ukrajiny a znovuzrození Donské republiky. Jsme povinni nezklamat důvěru společnosti a společně vybudovat novou realitu, v níž donský kraj nalezne své zasloužené místo ve svobodném světě.
Děkuji za pozornost.
