Povstání v kengirském gulagu (3. díl)
Gulag v Sovětském svazu sloužil k trestání zločinců a odpůrců režimu, a zároveň jako zdroj levné pracovní síly. Druhý účel systém koncentračních táborů přestal plnit díky vzpourám vězňů. Jedním z největších protestů v gulagu bylo povstání v kazašském Kengiru. Ukrajinská historička Lesja Bondaruk napsala předmluvu ke knize o této události, a současně článek, který Kengirské povstání poměrně důkladně mapuje. Vzhledem k jeho rozsahu jeho překlad přinášíme na pokračování, tentokrát závěrečnou část.
Zpět na předchozí díl
Tanky útočí
V sovětských dokumentech o Kengirském povstání je zaznamenána skutečnost, že bylo potlačeno pomocí tanků. Počet obětí v těchto zdrojích je značně podhodnocený. Není tam ani to, že tanky projížděly živými lidmi.
Ve vzpomínkách bývalých vězňů bylo klíčovým momentem rána 26. června 1954 právě to, jak ženy uzavřely cestu tankům. Tanky se však nezastavily a mnohé rozdrtily. Olgu Ljadskou odstrčil do jámy přítel jejího manžela. Semjon Rak se spolu se svou milou chytili za ruce a skočili pod tank. Litevec Alfonsas Urbanas se ocitl v opačné situaci: celý život si pamatoval, jak ho dívka-Ukrajinka odstrčila od tanku. Zachránila ho za cenu vlastního života.
„Byla jsem uprostřed a kolem mě tanky drtily živé lidi. Během několika vteřin jsem viděla krev a vnitřnosti mých přátel, s nimiž jsem dlouhá léta sdílela svůj zármutek,“ vzpomínala Ljubov Beršadská.
Zóna byla doslova potřísněna krví a ráno byla na auta shazována zohavená těla kengirských povstalců.
„Po čtyřech nás seřadili do kolony a v doprovodu psovodů se psy nás odvedli do stepi,“ vzpomíná Hanna Borecká. „Tam byly připravené černé vrány. Ke každé skupině přistupovali vojáci s formuláři osobních záležitostí, četli jména vězňů. Ty, kteří měli trest aspoň 25 let, naložili a odvezli neznámo kam. Nás, desetileté, přivedli zpátky do zóny. Přijely nákladní automobily. Nakládali jsme těla lidí rozdrcených tanky. Byla to děsivá, nelidská podívaná. Žalářníci nás nutili, abychom dávali mrtvoly jednu na druhou jako dříví. Z korb aut tekla krev. Bolestí a trýzní se nám svírala srdce. Vypadalo to, jako by se celý svět stal peklem na zemi.“
Vzpomínky očitých svědků se od sebe přirozeně liší, protože každý z nich mohl vidět jiný obraz a jinak vnímat průběh událostí. Mrtví byli pohřbeni ve stepi, říká účastník povstání Ilko Tafijčuk:
„Celá země byla potřísněna krví, na území, kde byl právě tábor, leželo mrtvol tolik, že nebylo možné odejít bez šlápnutí na krvavý hnůj. Vojáci tudy před hlavní samopalu odvedli zbylých pár přeživších. Když prach dosedl, do zóny vjely náklaďáky a vojáci na ně začali nakládat zastřelené a rozdrcené pásy. Vyváželi je do stepi, kde bagry vykopaly hromadné hroby. Viděl jsem nakládat na nákladní auta nejen mrtvé, ale i zraněné, zmrzačené. Byli, ještě živí, pohřbeni buldozery spolu s mrtvými.“
Kolik bylo účastníků Kengirského povstání?
Dokumenty vyšetřovatelů uvádějí, že k 10. červnu 1954 bylo ve Stěplagu 20698 vězňů: 16 677 mužů a 4021 žen. Ukrajinců mezi nimi bylo 46,3% (9596 osob). Vězňů z Pobaltí bylo 22,4% (4637 osob). Rusové tvořili 12,8% (2661 osob). Většina (14785 osob – 71,4%) byla odsouzena za vlastizradu (podle článku 58 I, „a“ a „b“); 1421 osob (6,8%) – za banditismus; 1202 (5,8%) – za špionáž; 1140 (5,5%) – za účast na protisovětských spiknutích; „trockisticko-bucharinských agentů“ bylo 78 (0,3%).
Ve třetím táborovém oddělení Stěplagu bylo 5617 vězňů, z toho 3203 mužů, 2414 žen; 72% z celkového počtu bylo odsouzeno za vlastizradu; 44,7% (2512 lidí) mělo trest 25 let nucených prací; více než polovina se narodila po roce 1920.
Dokumenty uvádějí, že „masové neposlušnosti 3. táborové pobočky Stěplagu se zúčastnilo 5392 vězňů, z toho 43% žen“. Úřady zatkly 436 aktivních účastníků povstání, z nichž 36 (včetně členů Komise) popravili ve věci Kengirského povstání, všichni ostatní skončili ve vězení. Dalších tisíc vězňů (500 žen a 500 mužů), kteří povstalce podporovali, bylo posláno do tábora Dalstroj a Ozerlag.
Kengirské povstání trvalo 42 dní, od 16. května do 26. června 1954. Přestože bylo povstání potlačeno, povstalci v Kengiru dosáhli vítězství, které svým významem převyšovalo oběti. Události v Kengiru se staly jedním z nejvýraznějších projevů krize gulagu. Povstání přineslo velké změny v trestněprávním systému. Po povstání byla provedena kompletní reorganizace systému: během několika let byly propuštěny dvě třetiny vězňů, nápravně-pracovní tábory (VTT) byly zrušeny a vězni z VTT byli přemístěni do kolonií, a zvlášť nebezpeční do věznic.
Od roku 1954 začaly po táborech jezdit zvláštní komise, které zahrnovaly právníky a stranické pracovníky. Ti měli při posuzování jednotlivých, nejodpornějších případů právo vyjádřit se pro propuštění nebo dokonce rozhodnout o propuštění. Neustále přitom platila zásada diferenciace mezi zkrácením trestu, amnestií a rehabilitací (právní i politickou). Teprve rehabilitace dávala bývalým „muklům“ možnost stát se znovu plnoprávnými občany, mohli se vracet domů, žádat o bydlení a obnovení zaměstnání.
Během několika let se dostaly na svobodu dvě třetiny vězňů. Gulag byl rozpuštěn v roce 1960, obrovská síť koncentračních táborů byla podstatně zmenšena. Velká povstání v gulagu donutila sovětské vedení pochybovat o schopnosti ovládat i tábory. Tyto vzpoury způsobily změnu politiky a zrodily „tání“. Do definitivního rozpadu SSSR zbývalo více než 30 let. Ale první krok na této cestě udělali lidé z Kengiru.
