Pro ruskou opozici a její sympatizanty byl minulý týden ještě horší než ten předcházející, jakkoli se zdálo, že už to nejde. Od polárního kruhu po Doněckou oblast tekla krev, svobodné území mizelo a Rusové se ve válečné ekonomice zabydleli lépe, než sami čekali.
1) Navalnyj mučedníkem
Alexej Navalnyj, vůdčí postava ruského protiputinského odporu, zemřel v pátek 16. února v sibiřském trestaneckém táboře zvaném Polární vlk v Ťjumeňské oblasti (zdroj). Detaily neznáme, ale oficiální zdůvodnění, kolaps po návratu z vycházky, vyvolává nedůvěru. Navalnyj žádné vycházky neměl a podle své ženy Julije byl v dobré kondici (na člověka, který strávil v gulagu tři roky těsně po téměř smrtelné otravě nervově paralytickým jedem).
Některé členské země Evrpské unie a NATO si v reakci na Navalného smrt předvolaly ruské velvyslance na kobereček.
Julija Navalnaja se vstupem do politiky nikdy sama nepočítala, po manželově smrti však oznámila, že se rozhodla v jeho poslání pokračovat. Vzápětí vyrazila na emocionální turné, během něhož upozorňovala na nutnost Putinův režim zastavit. Mluvila v tom smyslu v Bruselu s ministry zahraničí Evropské unie na jednání Rady ministrů a vystoupila i na bezpečnostním fóru v Mnichově. Na obou stranách Atlantiku za svá vystoupení sklidila pochvalné komentáře (zdroj).
Navalného vliv na dění v ruské opozici byl v době jeho věznění téměř výhradně symbolický. Kreml tedy jeho odstraněním zbavil opozici víceméně nefunkčního lídra a věnoval jí takřka bezprecedentně posíleného mučedníka. Krátkodobě tak ukázal Američanům (kteří jsou pro Putinův režim hlavním publikem), že neváhá k dosažení svých cílů použít jakýchkoli prostředků, a že je i díky tomu nezastavitelný.
Dlouhodobě naopak stanovil symbolickou laťku, již musí budoucí Rusko po hypotetické cestě do civilizace překonat. Ten moment nastane, až hlava státu přijde s pokorou pokleknout (například) v Butyni, Navalného rodišti, do katedrály svatého Alexeje. Tento týden to nejspíš nebude; ale Nobelova cena míru by jeho symbolický status podpořit mohla již dříve (zdroj).
2) Avdijivka padla
Den po zveřejnění Navalného smrti přišla další drtivá (a podobně očkávatelná) zpráva z ukrajinského bojiště. Město Avdijivka v Doněcké oblasti padlo po měsících vyčerpávajících bojů do ruských rukou (zdroj). Putinův režim tak získal první hmatatelný vojenský úspěch od května loňského roku, kdy podobně krvavým způsobem padlo město Bachmut. V Avdijivce zůstalo asi 900 obyvatel z předválečných 32 tisíc.
Okolnosti toho vývoje zavdávají příčinu ke spekulacím. Město samo o sobě sice má strategický význam, ale ruské ztráty při jeho dobývání dosáhly sedminásobku ztrát ukrajinských. Je možné, že ukrajinská armáda s pádem Avdijivky počítala, ale držela ji, aby při její obraně nechala Rusy disproporčně intenzivně krvácet. Takový postup by odpovídal pojetí války, jež razil nedávno odvolaný vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil generál Valerij Zalužnyj. Dostal se kvůli tomu do sporu s prezidentem Volodymyrem Zelenským (zdroj), jenž trvá – podle kritiků nerealisticky – na kompletním navrácení všech okupovaných území do ukrajinských rukou.
3) Propast beznaděje
Ukrajinské vyhlídky se nijak nevylepšily, a nikde to nebylo zjevnější než na – již zmíněném – bezpečnostním summitu v Mnichově. Americký Kongres si prakticky v jeho průběhu naordinoval dvoutýdenní prázdniny, čímž dále zdržel klíčovou pomoc Kyjevu ve výši 62 miliard dolarů. Pokud by se americká pomoc vypařila docela (jak se může při očekávaném vítězství Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách snadno stát), Ukrajina nebude mít mnoho šancí.
Německý ministr obrany Boris Pistorius optimisticky řekl týdeníku The Economist (zdroj), že evropská zbrojní výroba rychle roste, vždyť „by měla být schopna koncem letošního roku vyrábět 1-2 miliony nábojů ročně“, a předstihnout tak Američany. Jen Ukrajina však potřebuje asi 1,5 milionu kusů munice ročně (říká německý Rheinmetall, prominentní výrobce munice). A ty nedostane, protože evropští výrobci vyvážejí 40 procent své produkce jinam. Když Evropská komise navrhla, aby Ukrajina dostala přednost ze zákona, členské státy to odmítly (zbrojovkám nestojí za to investovat do nových kapacit).
Jinými slovy, my Evropané jsme nejprve promeškali možnost Rusy zastavit vojensky, dokud byli dezorganizovaní, demoralizovaní a relativně slabí. A když už jsme si uvědomili, oč jde (v Mnichově panoval konsensus, že do pěti až sedmi let Rusové zaútočí na některý členský stát NATO), bránit se nechceme, protože to pro naše zbrojovky není komerčně výhodné.
4) Válečná ekonomika šlape.
Rusko vstupuje do třetího roku války na Ukrajině s nebývalým množstvím peněz ve státní pokladně. Jak to? Leccos vysvětluje loňským rekordní objem prodeje ropy do Indie v hodnotě 37 miliard dolarů. (Značnou část této ropy Indovo zpracovali a prodali do USA, aby se to nepletlo.) Tvrdí to analýza Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA), kterou cituje americká televize CNN (zdroj).
Aranžmá jako tato indická cesta (nebo libyjská, o níž na tomto místě byla řeč minule) umožňují Putinovi a jeho týmu odstínit negativní dopady válečného hospodářství na život běžných Rusů. Naopak, jejich reálné příjmy zhodnotily za loňský rok o sedm procent.
To neznamená, že je to zadarmo. Ruský stát platí ekonomické pobídky z valutových zásob a jako jediný skutečný významný zdroj příjmů mu zůstává prodej ropy. Jeho schopnost ropu těžit však klesá: v druhém únorovém týdnu zpracovaly ruské rafinérie průměrně 5,16 milionu barelů ropy denně. Podle Bloombergu je to o 94 000 barelů denně méně než v předchozím týdnu (zdroj) a o 380 tisíc barelů méně než v prosinci. To je příznivá zpráva, za niž si nejvíce zásluhy mohou připsat ukrajinské dronové útoky na ruskou ropnou infrastrukturu. Na udušení válečné ekonomiky to však ani zdaleka nestačí.
5) Arménská realita
Arménský premiér Nikol Pašinjan vyzval k přijetí nové ústavy, která by de iure potvrdila vojenský status quo, totiž že území Náhorního Karabachu, o něž se Jerevan od roku 1992 pře (a občas válčí) se sousedním Ázerbájdžánem, Arménii nepatří. Pašinjanova výzva je všeobecně považována za ústupek požadavkům Baku (zdroj).
Trochu stranou pozornosti tak zůstal jiný bod ústavy, jenž vyhlašuje neutralitu a zakazuje přítomnost vojenských základen cizích mocností na arménském území. Jedinou takovou mocností je Rusko. To bylo až do loňského roku (mírně samozvaným) garantem bezpečnosti Arménie ve sporu s Azery; těm zase podobnou podporu poskytuje Turecko. Protože však v posledních dvou letech Putin potřeboval kvůli invazi na Ukrajinu pomoc Ankary, při posledním střetu Arménů s Azery pokrčil rameny a nechal Jerevan na holičkách. Pašinjanova ústava tak přiznává realitu na obou frontách.
6) Ve stínu Navalného
Snad aby si někdo nemyslel, že Moskva polevuje v ostražitosti, přišla minulý týden zpráva o násilné smrti jejího vojenského zběha Maxima Kuzminova. Španělská policie našla jeho tělo ve městě Villajoyosa na východním pobřeží v provincii Alicante (zdroj); byl zastřelen. Kuzminov loni v srpnu zběhl spektakulárním způsobem, když se svým vrtulníkem přeletěl frontu s vzdal se ukrajinským silám. Do Španělska odjel pod falešnou identitou; nebyla mu moc platná.
Naše stránka informuje o ruském odboji. Podpořit ji můžete níže:
PODPOŘTE NAŠI STRÁNKU!
Financujeme se sami. Ze svých – a z toho, co nám pošlete…