80 let od deportace Balkarů

80 let od deportace Balkarů

V rámci série 80-tých výročí deportací dnes nastává další: 8.3.1944 začala deportace kavkazského národa Balkarů. Přinášíme k tomu překlad historického článku o této události, tentokrát z portálu ukrajinských muslimů.

Zatímco se na sociálních sítích dohadují, zda považovat za svátek datum 8. března, den solidarity s ženami v boji za rovnost práv a emancipaci, připomeňme, že v tento den jsou důvody pro vzpomínání a smutek.

Balkaři si každoročně připomínají jednu z nejtragičtějších událostí ve svých dějinách – na základě rozhodnutí Státního výboru obrany SSSR 8. a 9. března 1944 byli ze svých domovů v Kabardsko-balkarské ASSR vyhnáni a deportováni do oblastí Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Oficiálně byla deportace zdůvodněna tím, že zástupci lidu byli kolaboranti, postavili se během války na stranu německých nacistů. Obvinění z vlastizrady nezabránilo ani to, že každý čtvrtý Balkar byl v řadách Rudé armády a každý osmý padl na frontě. Balkarští vojáci se jako jedni z prvních setkali s nepřítelem na západní hranici SSSR, bránili Moskvu a Leningrad a účastnili se všech velkých operací.

Nepravdivé informace potřebovalo stranické vedení republiky a vedení silových orgánů Kabardinsko-Balkarska, aby zakrylo svou bezmocnost a zbavilo se odpovědnosti za řadu hrubých chyb a neúspěchů v boji proti okupantům. Namísto rozumné analýzy příčiny bídného postavení republiky a čestného závěru o tom, kdo je za to zodpovědný, převzala v roce 1944 trend obviňování balkarského obyvatelstva a volání po hromadné odplatě.

K deportaci balkarského lidu došlo také proto, že v období represí ve 20. a 30. letech byla porušena základní podmínka sjednocení Kabardska a Balkarska, paritní formování orgánů. V těchto desetiletích byla fyzickému a morálnímu zničení vystavena nejlepší část Kabardsko-Balkarska, její personální a intelektuální potenciál. Při celkovém předválečném počtu obyvatel republiky, 359236, bylo z politických důvodů zatčeno 17 tisíc občanů, z toho 9 547 bylo trestně stíháno a 2 184 lidí zastřeleno. Oběťmi represí se stali i takoví významní straničtí a sovětští pracovníci jako A. Gemujev, M. Enejev, K. Ulbašev, K. Čečenov, spisovatelé S. Otar, H. Temmojev, A. Ulbašev a další. Tato praxe pokračovala v předválečných a válečných letech. A.Nastajev byl zatčen a odsouzen jako předseda Výkonného výboru Elbrusského rajónu a poslanec Nejvyššího sovětu SSSR; H. Appajev – předseda Výkonného výboru Čegemského rajónu a poslanec Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR; A. Mokajev – předseda prezidia Nejvyššího sovětu Elbrusského rajónu; S. Kumukov – vedoucí oddělení VKS a další. Vyloučen ze strany a odvolán z funkce byl tajemník regionálního výboru VKS I. Mirzojev; později byl zastřelen Němci. Všichni byli v padesátých a šedesátých letech plně rehabilitováni. Umělé obvinění vůči vedoucím představitelům z řad Balkarců však bylo v roce 1944 použito proti celému balkarskému národu.

Březen 1944. Pro operaci k vystěhování Balkarců byly vyčleněny jednotky NKVD o celkovém počtu více než 21 tisíc lidí. 5. března se v balkarských obcích rozptýlily vojenské jednotky. Obyvatelé byli informováni, že jednotky dorazily k odpočinku a doplnění před nadcházejícími boji. Vojáky a důstojníky přivítali pohostinně, Balkarci nabízeli pohoštění, staří lidé poskytovali bojovníkům všemožnou pomoc…

8. března 1944 začaly deportace. Lidé byli vytahováni z domů. Ačkoli podle pokynů bylo dovoleno vzít s sebou až 500 kg nákladu na rodinu, na přípravu bylo dáno pouze 20 minut, takže lidé neměli čas vše shromáždit. Všechno cenné – peníze a cennosti, šperky, stříbrné náčiní – si přivlastnili členové NKVD… Za pouhé dvě hodiny byli všichni Balkarové bez výjimky vysazeni v nákladních autech a převezeni do Nalčiku a odtud ve 14 vlacích do Střední Asie.

Deportace probíhaly pod vedením náměstků Lidového komisaře vnitra SSSR generálplukovníka I. Serova a generálplukovníka B. Kobulova.

Z 37 713 deportovaných Balkarců tvořily 52% děti, 30% ženy a 18% muži. Za 18 dní hrůzné cesty zemřelo v neizolovaných vagonech 562 lidí. Pohřbívali je u železniční trati během krátkých zastávek. Když bylo daleko do nejbližší zastávky, těla zemřelých po cestě házela ochranka z náspu.

Dne 14. března 1944 na zasedání politbyra ÚV VKS L. Berija podal zprávu o úspěšně provedené operaci.

Tím však odsun neskončil. Pátrání po Balkarech pokračovalo i za hranicemi republiky. V květnu 1944 bylo deportováno 20 rodin z likvidované Karačajevské autonomní oblasti, 67 lidí bylo nalezeno v jiných oblastech SSSR. Vyhoštění Balkarů trvalo až do roku 1948 včetně. Dokonce i frontoví vojáci automaticky dostávali status zvláštních přesídlenců.

Všichni deportovaní byli registrováni, každý měsíc se museli hlásit v místě bydliště ve speciálních velitelstvích a nesměli bez vědomí a souhlasu velitele odcházet mimo domovskou oblast. Nepřítomnost se považovala za útěk, za což byla trestní odpovědnost. Za jakékoliv porušení nebo neuposlechnutí velitele byli osadníci podrobeni správnímu vymáhání nebo trestnímu stíhání. Místní obyvatelstvo, ideologicky zpracované, v nich vidělo nepřátele sovětské moci.

V listopadu 1948 byl vydán výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o tom, že Balkaři a další perzekvované národy byly vyhoštěny navždy, bez práva návratu do etnické vlasti. Tímto nařízením se režim zvláštního obydlí stal přísnějším. Za svévolné opuštění osad dokument stanovil 20 let nucených prací a osoby, které přispěly k útěku nebo ukrývaly zvláštní přesídlence, byly odsouzeny k odnětí svobody na dobu pěti let. Deportovaní se mohli volně pohybovat pouze v okruhu tří kilometrů od místa bydliště. Pohyb mimo vymezenou zónu osady byl považován za pokus o útěk.

Ti, kteří přežili cestu a deprivaci, skončili na oplocených místech s pečlivou ostrahou. Žádné pozemky a prostředky jim nebyly přiděleny. Aby přežily, ženy podle tradice pracovaly v domácnosti a nezletilé děti sdílely s muži všechny těžké práce. Oslabení lidé nevydrželi hladomor, klima, těžkou práci a nepřipravenost domácnosti a umírali.

V prvním roce exilu zemřely tisíce dětí, které zůstaly bez rodičů. Jen v Džalal-Abádské oblasti Kyrgyzstánu zemřelo od dubna 1944 do července 1946 10 336 lidí, tedy 69,5 procenta z celkového počtu příchozích Balkarců, Čečenců a Meschetských Turků. V některých obcích zemřeli všichni přistěhovalci, nikdo je ani nepohřbíval. Během let 1942-1948 mezi Balkary úmrtnost převyšovala porodnost a prakticky existovala otázka vyhynutí a zániku etnika.

Ve vlasti se dokonce i památku Balkarů rozhodli vyhladit. Dne 8. dubna 1944 byla Kabardsko-balkarská ASSR přejmenována na Kabardinskou ASSR. Jihozápadní části republiky – Elbrus a Prielbrus – byly předány Gruzínské SSR. Následovaly příkazy k přejmenování řady osad.

Teprve tři roky po Stalinově smrti začali z Balkarů postupně odstraňovat obvinění a omezení. 9. ledna 1957 vydalo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O přeměně Kabardinské ASSR na Kabardsko-balkarskou ASSR“. Začal intenzivní návrat Balkarů do vlasti a do roku 1979 se asi 90% všech přeživších deportovaných vrátilo na Kavkaz.

Dne 14. listopadu 1989 byly Deklarací Nejvyššího sovětu SSSR rehabilitovány všechny potlačované národy, represivní činy proti nim byly prohlášeny za nezákonné a zločinné, a v roce 1991 byla učiněna definitivní tečka za touto smutnou historickou epizodou: byl přijat zákon Ukrajinské SSR „o rehabilitaci národů zasažených represemi“, který definuje rehabilitaci národů, které prošly masovými represemi v SSSR. V letech 1993 a 1994 spatřila světlo světa nařízení, která měla normalizovat život balkarského lidu.

Balkarský národ obstál v těžkých zkouškách díky mimořádné odolnosti a pracovitosti a podpoře místního obyvatelstva. Postupně se ve vztazích mezi nimi projevilo oteplení, které přešlo v přátelství. Elitu kazašského, kyrgyzského a uzbeckého národa Balkaři uchovali v paměti a budou ji připomínat z generace na generaci.

Tragické události však neprošly pro veřejnost bez povšimnutí. Kromě toho, že mnoho Balkarů zahynulo na cestě nebo zemřelo v cizině, nebyl umělý přerod jejich území nikdy zcela zrušen: žádná ze čtyř oblastí Balkarska, které existovaly v době násilného vysídlení Balcarů z jejich území v roce 1943, nebyla obnovena v jejich hranicích a část Balkarů byla usídlena v kabardských oblastech. Během let deportace byly lidem způsobeny obrovské materiální škody. Domy, pozemky, desetitisíce kusů dobytka, hospodářské potřeby, domácí vybavení, cennosti, oblečení – vše získané a nahromaděné několika generacemi předků bylo státem zabaveno, drancováno a zničeno.

Balkarský národ však žije – a vzpomínky na hrůzné dny ho stmelují a posilují. Neštěstí a deprivace nezlomily Balkary. Vlastníkovi tohoto národa pomohla tradiční moudrost, trpělivost a síla ducha, neuhasitelná víra v triumf spravedlnosti nejen přežít a obstát v krutých podmínkách, ale také se při zachování svého duchovního potenciálu vrátit do svých domovů.

Zdroje:

CA&CC Press

KBRLife

Moskevský úřad pro lidská práva

Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.