80 let od deportací Čečenců a Ingušů
Ve stínu ukrajinských jubileí (Majdan, okupace Krymu, plnohodnotná fáze války) se schovalo smutné 80. výročí deportací Ingušů a Čečenců. Opět k tomu přinášíme překlad článku od Antiimperiálního bloku národů.
Přesně před 80 lety, za úsvitu 23. února 1944, zahájil okupační sovětský režim barbarskou operaci deportace čečenského a ingušského národa.
V rámci operace Čočka byly čečenské a ingušské vesnice zablokovány vojsky okupantů. Muži byli pozváni na venkovská shromáždění, během nichž byli zadrženi jednotkami NKVD. Lidé byli náhle vyhnáni z domovů, naloženi na nákladní automobily a odvezeni na železniční stanice, kde byli přemístěni do nákladních vagonů a posláni do Kazachstánu a republik Střední Asie. K operaci bylo použito více než šest tisíc nákladních automobilů, přes 200 vlakových souprav s vagony a více než 130 tisíc vojáků a důstojníků NKVD převlečených do vševojskových uniforem. Ještě probíhaly horké boje druhé světové války, ale pro Stalina bylo zúčtování s neposlušnými národy Kavkazu důležitější. Náhlou deportaci zasáhlo silné sněžení, které ztěžovalo pohyb lidí, zejména v horských oblastech. Sověti se rozhodli, že ty, které se nepodaří odvézt do 27. února, zničí. Popraven byl každý, kdo nebyl schopen pohybu. Symbolem satanské krutosti se stala vesnice Chajbach, kde bylo v oboře zavřeno a zaživa upáleno více než 700 lidí.
Před deportací okupanti veřejně znásilňovali ženy a dívky. Značná část přeživších zemřela v nelidských podmínkách při deportacích z epidemií, zimy a hladomoru. Za necelý týden, 29. února 1944, Berija jako lidový komisař vnitra podával Stalinovi zprávu o úspěšném dokončení deportací více než 400 tisíc lidí.
Čečensko-Ingušská autonomní republika byla zrušena a její území rozděleno mezi Gruzii, Severní Osetii, Dagestán a Stavropolský kraj. Na území bývalé republiky, která se stala ruskou Grozňanskou oblastí, byl ponechán obrovský okupační kontingent NKVD, o síle asi sto tisíc okupantů.
To svědčilo o tom, jak silný byl odpor proti okupační moci. Ti, kterým se podařilo uniknout deportaci, doplňovali povstalecké oddíly, které kladly odpor okupantům. Teprve v roce 1953 úřady oznámily, že s „čečensko-ingušským banditismem je konec“. Přesto jednotlivé odbojové buňky přetrvávaly a pokračovaly v boji až do počátku 70. let 20. století.
Teprve v roce 1957 bylo Čečencům a Ingušům povoleno vrátit se do vlasti. Tam je však nečekalo pohoštění. Během deportace Moskva záměrně osídlovala uvolněné země vysídlenci, aby položili minu zpomaleného působení – mezinárodních konfliktů v budoucnosti.
Oficiálním důvodem tvrdé deportace bylo obvinění z kolaborace a napomáhání fašismu. Obvyklé klišé, které ruské impérium používá už více než sto let proti všem neposlušným. Skutečným důvodem však byla neschopnost překonat odpor neposlušných horalů, a to i prostřednictvím brutálních stalinských represí. Potlačením další vlny boje národů severního Kavkazu proti ruským okupantům v době zhroucení ruské carské říše a nastolením nové formy kolonialismu sovětské okupace, po vzniku Čečensko-Ingušské autonomní republiky v rámci sovětského Ruska v roce 1936, Stalin zesílil represivní tlak v této oblasti.
V reakci dlouho před vypuknutím druhé světové války na podzim 1937 začalo v Čečensku povstání, které trvalo až do února 1939. Povstalci svolali ozbrojený lidový sjezd a vyhlásili „prozatímní lidovou revoluční vládu Čečensko-Ingušska“, kterou vedl Hasan Israilov. Více než rok a půl povstalci tvrdě bojovali s okupanty. Povstalecké buňky ničili a dusili, ale boj neustával. Tento boj zesílil v letech 1942-1943, kdy proti okupantům a kolaborantům u moci vypukla totální partyzánská válka.
Právě to – nemožnost zničit odpor svobodomyslných kavkazských národů, nikoli smyšlené příběhy o kolaboraci a napomáhání fašismu – bylo hlavním důvodem brutální deportace, jejímž konečným cílem bylo konečné řešení kavkazské otázky. A důvodem k obvinění byl tehdejší smyšlený příběh „o ukřižovaném chlapci“ – dar „bílého koně se zlatým sedlem“ Adolfu Hitlerovi od horalů. A přestože se historické potvrzení takového daru nikdy nenašlo a většina Čečenců a Ingušů byla zahnána do okupační stalinské armády, brutální deportace byla provedena.
Ba co víc, historická fakta svědčí o tom, že již v prosinci 1943, kdy se nepodařilo překonat odpor povstalců, pracovníci NKVD zapojili plán deportace a začali vytvářet příslušné operační skupiny. 9. ledna 1944 Berija schválil „Instrukci o postupu při vysídlení Čečenců a Ingušů“. Vojska k provedení této čekistické operace se začala soustřeďovat již měsíc před zločinem. V důsledku deportace jen hrubým odhadem zahynuly statisíce Čečenců a Ingušů.
Masová deportace Čečenců a Ingušů nebyla prvním ruským zločinem proti domorodcům na severním Kavkaze. Carské Rusko také používalo taktiku masové odplaty za odpor, kdy vysídlovalo a provádělo genocidu celých národů, jak se to stalo Čerkesům a Čečencům. Putinovo Rusko ve 20. století zopakovalo zločiny svých předchůdců tím, že brutálně zalilo Ičkerii krví po jejím vyhlášení nezávislosti a uplatnilo stejné zásady kolektivní odpovědnosti a hromadných poprav.
Objektivní statistiky o výsledcích trestného činu neexistují dodnes. Stejně jako patřičná reakce světa na tento zločin. Přestože Evropský parlament v roce 2004 označil deportace za akt genocidy, nebyly podniknuty žádné právní kroky. Proto jsme i dnes svědky toho, jak se ruští okupanti chlubí, že se uchylují k deportačním opatřením vůči neposlušným „s lahví vody“ a vyhánějí mírumilovné lidi ze svých domovů. Ale Kavkaz byl a je pro Rusko sudem prachu. Jeho svobodomyslné národy si dobře pamatují své dějiny a křivdy. A Ukrajina se musí stát tou zápalkou, která střelný prach přivede do akce…
Jurij Syrotjuk
Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce.
