Od pokání k odplatě

Text na neděli od profesora Andreje Zubova.

…pokud je Abuladzeho Pokání voláním, pak nový film “Mistr a Markétka” je trestem…

V roce 1987 stál celý Sovětský Svaz ve frontách na vstupenky na film Tengize Abuladzeho “Pokání”. Poslední film režiséra již středního věku, ve kterém dokázal shrnout jak svůj život, tak životy bezpočtu svých spoluobčanů z obrovské země. Film nebyl zdaleka jednoduchý, byl prošpikovaný symboly a alegoriemi, ale z kina odcházel zklamaný málokdo.

Vycházeli však poněkud zdrceni pravdou a voláním, které ve filmu zaznělo a které bylo pro sovětské lidi stále neuvěřitelně těžké pochopit – a ještě těžší je přijmout. Film “Pokání” byl spíše procítěný a prožitý než pochopený.

Ale podstata zápletky byla jednoduchá a jasná. Tyran Varlam Aravidze umírá. Satan se pitvoří nad jeho tělem a mluví o “saltu mortale”. A po pohřbu tyrana, v již svobodné a prosperující zemi, někdo vykope jeho tělo a přinese je do domu Varlamova syna, naprosto samolibého bohatého Abela. Stane se to jednou – a pak podruhé…

Ukáže se, že tuto “exhumaci” provádí jistá Ketevan Barateli, jejíhož otce i matku dal Varlam zatknout a zabít, stejně jako zničil životy mnoha dalších měšťanů a vyhodil do vzduchu starobylý městský chrám. U soudu se ukáže strašlivá pravda o nablýskané minulosti éry tyranie. Varlamův vnuk Tornike, šokovaný, spáchá sebevraždu. A Abel vlastníma rukama vyhrabe mrtvolu svého otce – neměla by ležet na klidném hřbitově – a shodí ji se skal do propasti.

Film končí slovy tuláka, která se stala možná mottem perestrojky. “Vede tato cesta do chrámu?” – “Chrám je dávno pryč.” – “Ale k čemu je cesta, když nevede do chrámu?”

V ezopovském jazyce počátku 80. let (film byl dokončen v roce 1984) tento dialog, odrážející název filmu, jednoduše znamenal – musíme odsuzovat zločiny minulosti, nezapomínat na ně, ale nenávidět je, i když to je vzpomínka na našeho otce – a pak se otevře cesta k Bohu a chrám, zničený tyrany a jejich komplici jak ve městě, tak v našich duších, bude znovu postaven.

Podivili se diváci zvláštnímu filmu – a zapomněli na něj. Minulost v myslích většiny byla opět převálcována asfaltem a zarostla travou. Snažili se neposlouchat ty, kteří jim ho připomínali, některým dokonce zavřeli ústa žalářem, jako Juriji Dmitrijevovi. Následky zločinů nikdo nenapravil, raději zločiny samy vyhnali z vědomí, stejně jako se někam pryč dává provaz z domu oběšencova.

A minulost se vrátila. Vrátila se s rostoucí tyranií, zločinnou zvůlí úřadů, pronásledováním svobody slova. A pak začaly agresivní války, začala propaganda síly a nenávisti. Města jejich sousedů, zničená do základů, vypálená, statisíce zabitých a zabíjejících lidí naplnily zemi, která byla sto let trýzněna, novým smutkem a novými zločiny. Do duší se vkrádal lepkavý strach, udání se opět stalo normou a pravidlem přežití.

A v této těžké době, kdy se morální utrpení těch, kdo rozumí, stalo nesnesitelným, byl na ruských obrazovkách uveden nový film, stejně ikonický, umělecky dokonalý, stejně plný podobenství jako Pokání Tengize Abuladzeho. Ale pokud je Abuladzeho film voláním, pak film Michaila Lokšina “Mistr a Markétka” je trestem. Odplatou světu, který nechtěl říci pravdu o minulosti, a proto se do vlastní minulosti vrátil a stal se opět TÍM světem.

Děj nového filmu je dobře známý, protože jde o děj jednoho z největších románů napsaných v ruštině. Román i autor jsou plni utrpení, protože v době, kdy Michail Bulgakov pracoval na románu “Mistr a Markétka”, se pro pravdu dalo pouze trpět.

A je jasné, že Michail Bulgakov, očerněný bolševickým literárním a divadelním bratrstvem, ponížený prohlídkami a výslechy OGPU, si účty s mocnými i drobnými darebáky vyřizoval stejně jako Dante – na stránkách svých výtvorů.

V “Mistrovi a Markétce” srovnával dění v tehdejším SSSR, Massolit, Stravinského psychiatrickou léčebnu – s Palestinou evangelijních časů, s Pilátovým procesem, s výslechem a popravou Ježíše. Pojítkem mezi těmito dvěma ději byl Satan – očitý svědek “Ukřižuj ho!” i této sovětské reality – “občané, odevzdejte svou měnu”.

Satanovo salto mortale je klíčem k pochopení obou filmů.

Ještě před jedním nebo dvěma tucty let by film založený na Bulgakovově románu byl filmem o naší minulosti a o věčných otázkách existence, o “věrnosti a smrti”. Ale dnes Lokšinův film duní jako poplašný zvon. Není o minulosti, není o Moskvě v době kolektivizace, i když všechny kulisy té doby jsou brilantně znovuvytvořeny a papírové budovy nerealizovaných architektonických projektů jsou v novém filmu zhmotněny.

Film Michaila Lokšina je o současnosti a budoucnosti. V jeho hrdinech – udavačích, oportunistech, prolhaných demagozích a hloupých řečnících, vyšetřovatelích-prokurátorech a zastrašených, zmatených a chamtivých obyvatelích – vidíme současnou dobu, vidíme sami sebe, ačkoli se ztotožňujeme s geniálním “nesmiřitelným” Mistrem – posledním rytířem zapadlé světovosti ruské kultury – nebo s jeho družkou žijící dvojí život – krásnou Markétkou. A oni trpí a nakonec umírají na srážku s hněvem a hloupostí “krajanů” kolem sebe.

Film, ač s oporou v předloze, zdůrazňuje a upřesňuje podobu tohoto “nového světa”, u nás rozpoznatelného; ve Varieté dokonce deklaruje rok počátku – 2022 – rok “světlé” budoucnosti světové sovětské republiky. Co nás na románu tolik zasáhlo, když jsme jej poprvé četli v letech 1966-67 – linie evangelijní Palestiny, je v tomto filmu zredukována na několik epizod zrady a zbabělosti. Dokonce i Golgota je tu z Jeruzaléma přemístěna na nádvoří vězení, ve kterém byl Mistr bit a mučen.

Ale pravdu do tohoto světa silně páchnoucího “čerstvostí z druhé ruky” nepřinášejí obyčejní lidé ani hrdinové – Mistr a jeho milovaná. Všichni jsou oběťmi. Pravdu přinášejí do světa filmu jiní – Voland a jeho družina. Přišli do Moskvy, protože zde byla zcela odmítnuta morálka a spravedlnost, pravda a milosrdenství, oběť a laskavost. Moskva je svět Satana – a on je zde “messer”. On ovládá show.

Svět však nestvořil Satan. On sám je stvořen tak, aby se zlu dostalo odplaty a zlý duch, aniž by to chtěl, konal dobro (tato Mefistofelova slova provázejí diváka celým filmem). Není to však dobro pokání, změna myšlení, metanoia. To Ježíš činí toto dobro v srdcích lidí s jejich souhlasem. Ale mnozí, jako Pilát, nedávají souhlas k proměně své mysli. A když není souhlas s metanoiou, pak Satan oplácí zlé zlým.

Film začíná zničením bytu odporného kritika Latunského čarodějnicí Markétkou (tato scéna je i v románu) – končí však Moskvou planoucí v očistném plameni, jejími hvězdami na věžích v odrazech všepohlcujícího ohně.

Nic takového v románu není. Ale takto končí nenaplněné pokání. A proto stejně jako v roce 1987 skleslí diváci mlčky opouštějí sál. Tento film, stejně jako Abuladzeho dílo, je o nich. O nás, chcete-li. Ale jen o nás, kteří jsme nechtěli slyšet volání a neuvědomili si šanci, která nám byla dána.

Překlad bez dodatků a úprav. Text nevyjadřuje postoj redakce. Zdroj: FB profesora Zubova

Jednorázová podpora

(v libovolné výši)

About Anna Valentová 190 Článků
Narozena 1968. Pražák v jizerskohorském exilu. Vlastně pořád překládám. Jako rodinný, individuální i skupinový terapeut - tlumočník mezi zúčastněnými stranami a rozplétač zapleteného... Taky když se dá přeložit něco krásného nebo důležitého - aby o tom vědělo víc lidí. No - a teď je válka. A najednou je to všechno třeba. Snad to aspoň kouskem přispěje...